Od poloviny padesátých let dostával do kolen černou i bílou mládež rock´n´roll, kdežto klasici pomalého rhythm & blues byli tak trošku na ústupu. Přesto zde existoval jeden skladatel a zpěvák žánru, který v té době prožíval své nejúspěšnější období a r&b tím tak prodlužoval život. Svým pojetím žánru předznamenal vznik nového hudebního směru – soulu.
Jmenoval se Ray Charles, pocházel z Georgie a přestože byl od svých sedmi let stižen slepotou, stal se vynikajícím pianistou a – to možná ví málokdo – klarinetistou. Zpočátku hrál v orchestru doprovázejícím výbornou zpěvačku Ruth Brown. A jelikož vydávala u značky Atlantic majitelů Ahmeta Erteguna a Jerry Wexlera, záhy smlouvu u stejného labelu podepsal i Ray, coby samostatný umělec. Jeho přístup k rhythm & blues se poněkud odlišoval od přístupu venkovských bluesmanů typu Muddy Waterse nebo B. B. Kinga. Zbožňoval Louise Jordana a samozřejmě Ruth Brownovou, tedy orchestrální a swingovější podobu žánru. Charlesovy skladby a interpretace tak v sobě nesly jistou stylovou vstřícnost a tím pádem i větší „komerčnost“, jak bychom řekli dnes. Ono to bylo dáno tím, že měl absolutní sluch a dokázal napodobit hru prakticky kohokoliv, takže když začal skládat vlastní věci, promítla se do nich muzika všech jeho idolů. Jako komponista byl ovšem výborný. Dalším plusem byl jeho zpěv. Charlesův hlasový výraz v sobě ukrýval kvintesenci toho nejlepšího z černé hudby – blues, gospel, jazz, swing i rockový feeling. I když je pravda, že zpočátku mu jeho gospelové cítění přinášelo určité problémy. Měl totiž tak „spirituální“ vokál, že když třeba spustil „I Got A Woman“, založené na svižném rockovém spodku, lidé ho osočovali, že využil nábožnou píseň, u níž jen změnil slova. Posléze si ale všichni zvykli a Ray Charles dodnes patří k největším inspirátorům v oblasti populární hudby. Přestože je známo, že všechny svoje největší hity vytvořil coby těžký heroinista.
Nicméně jeho písně částečně ovlivnily bílé britské r&b 60.let a jednoznačně se staly základním kamenem černého amerického rhythm&blues a soulu téže doby. Charlesův projev byl i obchodně úspěšný neboť dokázal sjednotit různé posluchačské vrstvy; slepého zpěváka tak uznávali jak jazzmani nebo mladí rockoví fanoušci tak i posluchači běžné pop music. Mezi jeho nejznámější autorské skladby patřily např. „I Got A Woman“, „Come Back Baby“, „Blackjack“, „A Fool For You“, „Hallelujah I Love Her So“, „What´d I Say“, „I Believe To My Soul“ a svou skvělou interpretací proslavil písně „Mess Around“, „Lonely Avenue“, „Yes Indeed“, „Night Time Is The Right Time“, „Drown In My Own Tears“, „Mary Ann“, „Georgia On My Mind“, „Stick And Stones“, „I Had A Dream“, „Hit The Road Jack“, „I Can´t Stop Loving You“ nebo „Unchain My Heart“ a „Take These Chains From My Heart“.
V předminulém odstavci vyskytují se slova a spojení jako „spirituální“, „nábožná píseň“, „gospelové cítění“. Co jsou a co znamenají v kontextu populární hudby? Tzv. gospel je jedním ze základů černošského soulu. Gospel songs byly jakousi novější formou starých černošských spirituálů, duchovních písní z 19. století. Čerpaly převážně z biblického Nového zákona a zpívaly se výhradně k oslavě boží. Vznikaly tak někdy od desátých, dvacátých let 20. století a postupně se vyvinuly v dosti hlučné a extatické záležitosti, byť se využívaly dosti různé způsoby interpretace. „Společným znakem je používání antifonální a responsoriální techniky s prvky shouts především ve výše posazených hlasech a s výraznou rockovou rytmikou,“ píše publicista Zbyněk Mácha v Encyklopedii jazzu a moderní populární hudby. Pokud to přeložíme, jedná se o model předzpěváka a jemu odpovídajícího sboru, přičemž předzpěvák mnohdy vyjížděl do křičeného vokálu. Rytmicky se pak mlátilo do všeho, co bylo v kostele po ruce. V kostele? No, jasně, tyto songy se zpívaly při mších v kostelích (nebo stodolách, které sloužily jako kostely) a také venku v přírodě.
Oblibu si získávaly nejvíce pěvecká kvarteta (kvinteta, sexteta) jako např. Five Blind Boys, Sensational Nightingales, později na přelomu 40. a 50. let třeba Clara Ward Singers či Staple Singers. Prosazovali se také samostatně vystupující interpreti – ve čtyřicátých letech byla nejslavnější gospelovou zpěvačkou Mahalia Jackson, která se běžně vydávala na gramodeskách (hity „Move On Up A Little Higher“, „Tired“ „Silent Night“, „How I Get Over“). Gospel songs mohly být pomalé, bluesově procítěné, ale jak už jsme si řekli, někdy byly pořádnou hlučnou jízdou – po celá desetiletí, co se styl hrál a zpíval, se do něj vsakovaly „světské“ žánry jako jazz, blues, swing, boogie woogie, rock´n´roll a tak zejména v 50. letech to v mnohých černošských kostelech vypadalo jako v rockových klubech. Gospeloví zpěváci a kvarteta pak objížděli štace jako běžné jazzové nebo rockové ansámbly a taktéž se postupně stávali mezi černošskou komunitou velkými hvězdami. A stávalo se občas, že tyto gospelové hvězdy pak opouštěly zpívání v kostelech a vrhaly se do víru showbyznysu populární hudby. Pravověrní „gospelovci“ toto neviděli rádi a brali to jako zradu. „Zpěvák, který přenesl zkušenosti z gospelu do populární hudby, byl považován za umělce, který mrhá svým talentem, protože talent by se měl používat k velebení Boha.“ (dokument Soul Deep, II.díl). A zvlášť u dvou umělců tento přestup vyvolal velké vášně. Jedním z nich byl Charles a druhým…
Ojedinělý zjev Ray Charlese inspiroval i dalšího gospelového zpěváka jménem Sam Cooke k přechodu do pop music. Syn baptistického kazatele z Chicaga se začal prosazovat mezi gospelovou komunitou od začátku padesátých let. Asi nejlepší léta pak prožil se skupinou Soul Stirrers v polovině dekády, znám je hit „Jesus Gave Me Water“ (dále např. „Come And Go To That Land“, „Last Mile Of The Way“). Skupina se zúčastňovala zájezdů po kostelech v různých městech, přičemž se jezdilo po obvyklé trase, které se říkalo „gospel highway“. Cooke se stal gospelovou hvězdou – zpíval uhlazeným hlasem, byl sympa kluk, ženské po něm šílely a při jeho zpěvu padaly v extázi k zemi. Nicméně harcování Sama časem začalo unavovat a tak se rozhodl, že „přestoupí“ do jiné ligy k „světskému popu“. Přestěhoval se do LA a uvedl se hned svým největším hitem - „You Send Me“, což (stejně jako u Charlese) byla původně gospelová píseň, on jen změnil jemně slova. I stal se také „světskou“ hvězdou a hlavně – jeho desky si začala kupovat jak černošská, tak bělošská mládež. Najednou měl spoustu peněz a všichni po něm šíleli - černý krasavec v krátkém saku, co pořád špulil pusu a ukazoval bezvadné zuby. Vzor pro pozdější Tamlu Motown jak vyšitý. Připomeňme další písně jako „Summertime“, „I´ll Come Running Back To You“, „Only Sixteen“, „Wonderful World“, „Chain Gang“, „Cupid“, „Sad Mood“, „Having A Party“, „Bring It On Home To Me“, „Twistin´ The Night Away“, „Another Saturday Night“, „Shake“ a dle vzoru Boba Dylana vytvořenou angažovanou skladbu „A Change Is Gonna Come“. Bohužel v době, kdy se tento song lisoval na singl (1964), byl Sam Cooke po hádce v motelu zastřelen.
Ray Charles a Sam Cooke, tito dva původně gospeloví zpěváci, aniž by tušili, odstartovali něco, co se velmi významně zapsalo do hudební historie a vytvořilo jednu ze základních páteří americké pop music.
Začalo to někdy v roce 1958, kdy Jim Stewart se svou sestrou Estelle Axton založili v Memphisu label Satellite Records, jenž měl původně sloužit k vydávání country hudby. Náhoda (no, spíše ekonomická úvaha) tomu chtěla, že své studio kvůli levnému nájmu umístili do černošské čtvrti. Zároveň využívali „politiky otevřených dveří“, takže nakonec došlo k tomu, že ve studiu většinou nahrávali výhradně černošské umělce. Jelikož v té době prožíval jazz své intelektuální období a křivka jeho prodejnosti (tedy kromě komerčního soul-jazzu) stále klesala, rozhodli se, že dají přednost skupinám a interpretům vycházejícím z černého rhythm&blues, jemuž se sice momentálně nedařilo, ale Charlesovský gospelový model napovídal, jakou cestou by bylo možné jít dál.
Producenti tedy žánru zvýraznili rytmus, zdůraznili zvuk dechové sekce, přidali sound elektrických varhan a piana a do popředí pak vypíchli vokál – vypjatý, občas křičený, jednou bluesově smutný, jindy ostře rockově odsekávající, vždy však gospelově expresivní; hlas jdoucí přímo z „duše“. V tomto projevu se vlastně vycházelo z praktik černošských kazatelů (viz. gospel). Zpěváci této formy r&b ovšem nevyprávěli nějaké dlouhé příběhy, nejednalo se o nějaké textové složitosti, většinou šlo o několik veršů neustále se opakujících, tématicky se vztahujících k milostným vztahům a zklamání z nich. Tomu pak samozřejmě patřičně odpovídal i jevištní projev – zpěvák často klesal do kolen, svíjel se na zemi, aby tak dodal svému smutku tu správnou hloubku; zpěvačky zůstávaly sice na nohou, ale jejich projev plný sténání a vzlyků byl srdcervoucí, dramatický. A přitom smyslně sexuální. Při scénickém provedení stylu se také očekávala spontánní reakce obecenstva, které svými výkřiky osudem zlomeného pěvce podporovalo a vyjadřovalo mu tak svojí účast na jeho výše zmíněných životních problémech. Z našeho (bělošského, studeně racionálního) pohledu to byla lehce kýčovitá limonáda, z pohledu emotivněji založených černochů zcela přirozená věc. Ať tak či onak, výše zmíněné atributy se staly základem nového r&b stylu, kterému se začalo říkat soul.
V roce 1960 spolumajitel mamutího vydavatelství Atlantic Jerry Wexler hledal nové talenty a nové příležitosti a práce studia v Memphisu se mu zalíbily, takže se dohodl se sourozenci na distribuci jejich nahrávek. A tím prakticky dosáhl toho, že se interpreti původního memphiského labelu octli na čelních příčkách amerických hitparád. Amerika a svět se musely naučit znát nová jména. Krátce poté, co byla podepsána spolupráce s Wexlerem, oba sourozenci přejmenovali svoji značku na Stax Records a budovu, kde se nahrávalo, ozdobili nápisem Soulsville U.S.A. po vzoru detroitského Motownu (viz. níže).
Existuje několik poloh žánru - tvrdší verzi soulu, postavenou na zemitém rhythm & blues, produkovali spíše interpreti nahrávající právě v Memphisu; jejich provedení písní bylo drsnější a emotivnější. Důvod této zemitosti je prozaický - ona soulová neučesanost a syrový zvuk vznikaly tak, že se u skladeb nedělaly aranžmá a nerozepisovaly se noty, což třeba v newyorském TPA nebo v detroitském Motownu bylo nemyslitelné. Písnička se prostě přehrála a zazpívala „na první dobrou“. Proto jsou nahrávky ze Staxu spontánnější a ne tak vycizelované jako u michiganských; vžilo se pro ně označení southern soul, tedy jižanský soul. A ještě jednu zvláštnost memphiské studio mělo – kapela Booker T. & The MG´s (Memphis Group), která většinu písniček firmy nahrávala (měla i svůj instrumentální hit „Green Onions“ a další podobné jako např. „Soul Dressing“, „Boot-Leg“, „Hip Hug-Her“, „Soul Limbo“, „Hang ´Em High“, „Time Is Tight“, „Melting Pot“), byla složena z bělošských a černošských muzikantů, tedy smíšená, což tehdy vůbec nebývalo obvyklé. Navíc měla ve svém středu vynikající instrumentalisty: základ skupiny tvořili Booker T.Jones (ks), Steve Cropper (g), Al Jackson Jr. (ds) a Donald „Duck“ Dunn (bg). Pro Stax pracovala také skladatelská dvojice Isaac Hayes - David Porter.
Asi nejslavnějším interpretem labelu byl černošský zpěvák Otis Redding z Georgie. Neměl žádné hudební vzdělání, vlastnil však neuvěřitelný talent vcítit se do interpretované písně. Původně pracoval na farmě a muzika se pro něj stala jakýmsi únikem. K nahrávání se dostal zcela náhodně – jednou vezl do Staxu kamaráda kytaristu a jak se po příjezdu tak nějak ve studiu motal, požádal zvukaře, jestli by si také nemohl zpívnout. A sotva otevřel ústa, na kytaristu se záhy zapomnělo, existoval už jenom Otis. Jeho prvním songem, který se umístil v hitparádě, byla píseň „These Arms Of Mine“. Reddingova kariéra trvala pět let a svým způsobem southern soul definovala. Písně psal instinktivně a textově se většinou týkaly vztahů mezi mužem a ženou. Jeho doménou byly zejména pomalé balady, v kterých byl jeho zpěv naříkavý smutný, v rychlých vypjatých věcech se ovšem dokázal odvázat a zněl velmi drsně, „rozšklebeně“ až nařvaně. Tvrdilo se o něm, že je „čirou esencí soulu“.
To je dobře slyšet třeba na albech „Otis Blue: Otis Redding Sings Soul“ (1965), „Complete & Unbelievable: The Otis Redding Dictionary Of Soul“ (1966) nebo „Live In Europe“ (1966). Z jeho hitů či songů jmenujme např. „Shout Bamalama“, „These Arms Of Mine“, „Pain In My Heart“, „Security“, „Mr. Pitful“, „I´ve Been Loving You Too Long“, „Respect“, „Ole Man Trouble“, „Fa Fa Fa Fa Fa /Sad Song/“, „Try A Little Tenderness“, „Let Me Come On Home“, „Tramp“ (duet s Carlou Thomas), „Trick Or Treat“, „Tell The Truth“, „Hard To Handle“, „Sittin´ On The Dock Of The Bay“, „Love Man“, „Look At That Girl“ plus covery: Cookovo „Shake“, dále „My Girl“ od Smokey Robinsona a samozřejmě také ty od britských kapel „Day Tripper“ od Beatles a „Satisfaction“ od Rolling Stones. Otise ale čekal smutný osud. Rok 1967 mu patřil se vším všudy – odzpíval fascinující koncert na prvním rockovém hippie festivalu v Monterey, byl o něm natočen dokument „Sweet Soul Music“, a časopis Melody Maker ho označil za nejlepšího zpěváka popu a rocku; toho se ale Otis už nedožil. Tento „Ray Charles nové generace“ (jak ho nazval E. Burdon) zahynul při leteckém neštěstí ve Wisconsinu. O. Redding jako jediný narušil na několik let pozici Jamese Browna (viz. Mr. Dynamite) v roli největší hvězdy r&b a soulu.
Wexler přivezl do Memphisu i vynikajícího černého gospelového zpěváka Wilsona Picketta z Alabamy. U něj to dosud bylo střídavě oblačno, jakž takž se umístila píseň „It´s Too Late“. Přitom měl Pickett silný rockový hlas a výborný smysl pro rytmus – stačilo pro něj jen zkomponovat ten správný song. K tomu došlo v jednom hotelu v Memphisu, když s Cropperem napsali slavnou písničku „In The Midnight Our“ (1965). Od té chvíle se Pickett stal význačnou položkou katalogu Stax-Atlantic a nutno říci, že jeho tvrdý rock-funk-soul má šťávu jako máloco. Byť je ceněno LP „The Exciting Wilson Pickett“ (1966), zpěvák byl spíše singlový hráč a tak od něj zkuste nějaký ten výběr, kde naleznete skladby jako například zmíněnou „In The Midnight Hour“, a dále „634-5789 /Soulsville, U.S.A./“, „Land Of 1000 Dances“, „Mustang Sally“, „Everybody Needs Somebody To Love“ (pův. od kolegy Salomona Burkeho), „I´m In Love“, „Funky Broadway“, „Jelaous Love“, „She´s Looking Good“, „I´m A Midnight Mover“, „You Keep Me Hangin´ On“, „A Man And A Half“, cover „Hey Joe“, pův. od The Leaves či britský cover „Hey Jude“ od Beatles.
V podstatě stejnou věc jako s Pickettem udělal Wexler i s výborným duem Sam & Dave (Sam Moore, Dave Prater) z Georgie. Dvojice se dosud plácala v NY a byla zcela bez hitu. V Memphisu se oběma nelíbilo, připadali si jak v bažinách, nicméně pro ně Hayes a Porter napsali jejich první velký hit „Hold On I´m Comin´“, čímž duu vlastně nastartovali úžasnou kariéru. Sam & Dave v sobě měli obrovské množství energie a pro svůj nezkrotný pódiový projev, kterým dokázali publikum doslova rozpálit, získali přezdívku „Double Dynamite“. A opět jako u Picketta – třebaže LP „Hold On, I´m Comin´“ (1966) je velmi dobré a „Soul Men“ (1967) ještě lepší, pro celkový náhled doporučuji nějaký výběr s písněmi „It Was So Nice While It Lasted“, „Hold On, I´m Coming“, „You Don´t Know Like I Know“, „When Something Is Wrong With My Baby“, „Hold It Baby“, „Soul Man“, „May I Baby“, „I Thank You“, „Soul Sister, Brown Sugar“, „Born Again“ či „This Is Your World“ a „Don´t Pull Your Love“.
Duo vystupovalo do konce šedesátek, kdy se zdálo být v největší formě – sem spadají koncerty v New Yorku včetně dvojí účast v Ed Sullivan Show a také set na Texaském festivalu, kde je sledovalo okolo 150.000 posluchačů. Spadají sem ale také méně úspěšné (byť výborné, s rockovým tahem) singly „Baby, Baby Don´t Stop Now“ a „One Part Love, Two Parts Pain“. Pak následovala krátká pomlka, během které si Sam Moore postavil vlastní revui a nahrál několik singlů (např. „Tennessee Waltz“, „Shop Around“), jeho kolega Dave Prater pak jediný - „Keep My Fingers Crossed“ (1970). Obé propadlo, tak se duo zase dalo dohromady a vydrželo přes celá seventies, třebaže o úspěších ze šedesátých let se mu mohlo jen zdát…
Do stáje Staxu patřil ještě hlasově i jinak mohutný Solomon Burke z Filadelfie se songy „I Said I Was Sorry“, „Home In Your Heart“, „Everybody Needs Somebody To Love“, „Got To Get You Off My Mind“, „Keep A Light In The Windows“, „Get Out Of My Life, Woman“ a albem „Rock´n´Soul“ (1964, hity „If You Need Me“, „Just Out Of Reach /Of My Two Open Arms/“, „Cry To Me“, dále např. „Goodby Baby /Baby Goodbye/“, „You Can´t Love´Em All“). Také alabamský Percy Sledge se specializací na tklivé balady (hit „When A Man Loves A Woman“, dále třeba „Warm And Tender Love“, „The Dark End Of The Street“, „Love Me Like You Mean It“, „Take Time To Know Her“) a v neposlední řadě též starý mississippský rhythm&bluesový harcovník a DJ Rufus Thomas („Walking The Dog“) se svou dcerou Carlou Thomas (např. „I´ll Bring It Home To You“). Zajímavým hlasem se ukázala být členka chicagské rodinné vokální skupiny Staple Singers, kámoška Dylana, zpěvačka a aktivistka Mavis Staples s alby „Mavis Staples“ (1969, např. „Security“, „Chained“, „You´re Driving Me /To The Arms Of A Stranger/“) a „Only For The Lonely“ (1970, např. „I Have Learned To Do Without You“, „How Many Times“, „It Makes Me Wanna Happy“, „Since I Fell For You“).
V roce 1966 se ke jmenovaným připojila i „Lady Soul“, vynikající memphiská zpěvačka a pianistka Aretha Franklin. Hudbě se věnovala odmalička, matka byla klavíristka, otec vokalista a kazatel: Školou jí bylo i to, že v pubertě zpívala gospely na jeho bohoslužbách. V pop-music se pohybovala zhruba od svých čtrnácti. Nejprve zkoušela štěstí v N.Y.C. u firmy Columbia, kde se ji však nevedlo. Coby hlasově universální, zpívala naprostou všehochuť, vůbec to nemělo styl a šmak. Tak ji Wexler v roce 1966 přetáhl do Atlantiku a vzápětí vzal zpět na jih, do alabamského zapadáku Muscle Shoals. Tam v místním studiu s bílými muzikanty (jako například klávesista Spooner Oldham), natočila svůj milionový singl s písněmi „I Never Loved A Man /The Way That I Loved You/“ a „Do Right Woman, Do Right Man“. Obě se objevily na výborném albu „I Never Loved A Man (The Way That I Loved You)“ (1967, dále např. „Baby, Baby, Baby“, „Don´t Let Me Lose This Dream“, „Good Times“), přičemž z Reddingovy skladby „Respect“ udělala téměř feministickou hymnu. Otis jen ohromeně zíral. A nová hvězda byla na světě. Aretha - přestože se na pár skladbách podílela skladatelsky - byla především interpretkou. Proto také další, o něco méně dobrá deska „Aretha Arrives“ byla sestavena zejména ze skladeb jiných autorů (1967, hit „Baby I Love You“, dále např. „You Are My Sunshine“, „Prove It“, „Night Life“).
Stejný model se zato absolutně vydařil u strhujícího elpí „Lady Soul“ (1967/1968, hity „Chain Of Fools“, „/You Make Me Feel Like/ A Natural Woman“, „Since You´ve Been Gone /Sweet Sweet Baby/“, „Ain´t No Way“, dále např. „Money Won´t Change You“, „Good To Me As I Am To You“) a také u desky „Aretha Now“, i když zde je Franklinová podepsána pod hitem „Think“ (1967/1968, ještě hity. „I Say A Little Prayer“, „See Saw“, dále např. „You´re A Sweet Sweet Man“, „Hello Sunshine“). Co se týče těch coverů, tak do třetice a do „čtvrtice“ všeho dobrého – viz alba „Soul ´69“ (1968/1969, např. „Today I Sing The Blues“, „Pitful“, dále „Gentle On My Mind“, pův. Od Johna Hartforda, „The Tracks Of My Tears“, pův. od Smokey Robinsona & The Miracles) plus „This Girl´s In Love With You“ (1969/1970) s jedinou Arethinou vlastní písní „Call Me“, s hity „Son Of A Preacher Man“ (pův. od Dusty Springfield), „Share Your Love With Me“ (pův. interpret Bobby „Blues“ Bland) a převodem původně smyčcové beatlesiády „Eleanor Rigby“ v šlapavý funk. Poslední deskou ze sixties, kterou bych zmínil, je LP „Spirit In The Dark“ (1969/1970, hit „Don´t Play That Song“, dále např. „The Thrill Is Gone“, „When The Battle Is Over“, „Honest I Do“).
Co na Aretě fascinovalo nejvíce, je asi jasné - byl to její hlas. Průrazný, divoce frázující, někdy až nařvaný, ale přitom barevný, ve vyšších polohách jakoby holčičí. Dokáže být vzdorný, vyzývavý, ale dokáže také nabízet srdce na dlani. Existují tací, kteří tvrdí, že společně s Billie Holiday a Ellou Fitzgerald patří Aretha Franklin do trojice nejlepších černých zpěvaček všech dob.
Řekli jsme si, že zvuk soulových songů labelu Stax-Atlantic byl syrovější a drsnější. Tu jemnější, uhlazenější, „napudrovanější“ polohu soulu zas představovaly zejména nahrávky jmenované firmy Tamla Motown. V roce 1959 ji v Detroitu pod názvem Tammie Rec. založil bývalý boxer a vcelku slušný skladatel Berry Gordy Jr, jinak představitel černošské střední třídy. Sídlila v domě, který byl neskromně nazván Hitsville U.S.A. Samotný Gordy Jr. předtím nějaký čas pracoval na montážní lince v automobilce a ve volném čase napsal několik menších hitíků pro detroitského zpěváka (a také bývalého boxera) Jackie Wilsona. Známa je písnička „Lonely Teardrops“ nebo některé další „That´s Why“ a „You Better Know It“. Svoje největší schopnosti ovšem Gordy prokázal coby producent a manažer, což dokazuje skutečnost, že v Americe prakticky jako jediný (kromě Jamese Browna) dokázal čelit invazi britských kytarových skupin a to právě v době jejich největšího ataku, tedy v letech 1964-68. Tehdy byla jeho Tamla Motown dokonce obchodně nejúspěšnější. Jeho práce s interprety „stáje“ se tak trochu podobala dnešním soutěžím Pop Idol (u nás Česko hledá superstar); svoje talenty vyhledával na sídlištích v Detroitu a následně se je snažil nacpat do určité formičky, o které předpokládal, že půjde dobře střelit. A většinou předpokládal správně, i když některé talenty drsný dril nevydržely. „…Byly přesně programovány jejich kariéry, rozhodováno o jejich image, přísně kontrolován soukromý život atp. Gordy je postupně orientoval (od počátečního zaměření na teenagerské publikum) k práci ve špičkových nočních klubech, TV, filmu apod.“ (Ivan Poledňák, Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby). Z Motownu se stala výrobní linka hitů.
Písničky samotné nesměly být příliš drsné, spíše bezstarostně plynoucí, s příjemným tepem, texty musely být lehoučké, bezproblémové, nejlépe o lásce. Firma se taktéž zaměřovala zejména na singlovou produkci, protože byla záruka, že se budou hrát v éteru. Za obzvlášť důležitý považoval Gordy Jr. průnik do bělošských rádií, neboť si uvědomoval, že právě běloši jsou největší kupní silou Ameriky. Sice tvrdil že „chce dělat muziku pro každého“, nicméně podvědomě cítil, že Motown bude spíš dělat mladou černou hudbu pro mladé černé, ale zejména bílé publikum. A cítil to správně. Gordy Jr. a showbyznys bylo prostě spojení, jež v té době dokonale fungovalo.
Šéf Motownu poučen newyorským hudebním housem Tin Pan Alley věděl, že musí vybudovat silné skladatelské zázemí. Zpočátku pracoval s mladým skladatelem a zpěvákem Smokey Robinsonem (vl. jm. William „Smokey“ Robinson Jr.). Smokey měl příjemný vysoký hlas, dobře vypadal, decentně vystupoval, takže jistá záruka úspěchu u něj existovala. Svůj první (a vůbec první motownský) hit nazpíval už v roce 1961; jmenoval se „Shop Around“ a bodoval jak v žebříčcích černošské, tak bělošské pop music. Gordy Jr. později úspěch labelu založil na autorsko-producentském teamu Eddie Holland – Lamont Dozier – Brian Holland, který pro něj začal pracovat od dvaašedesátého roku. Od druhé poloviny 60.let pak pro Marvina Gaye a Supremes zase psala dvojice Nicholas Ashford & Valerie Simpson. S muzikou se pracovalo stejně jako ve Staxu – zvýraznil se spodek (basa, bicí), což zpěváci navíc ještě podporovali důrazem na rytmizaci svých vokálů; už z toho důvodu texty nemohly být nějak moc složité. Důležitou, naopak zjemňující složkou bylo využití smyčců – tohle Gordy Jr. vypozoroval zejména u Leibera se Stollerem. Nahrávka zbavena syrovosti tak snáze bodovala u bělošských posluchačů. Většinu hudebních podkladů písniček pak nahrála motownovská kapela, složená převážně z jazzových hudebníků, které se říkalo The Funk Brothers (Joe Messina – g, James Jamerson – bg, Benny Benjamin – ds, Earl Van Dyke - ks). Tohle byl základ, na kterém v Gordyho království všechno stálo. Cihly a celkový design pak samozřejmě dodaly vycepované hvězdičky, z kterých se postupem doby staly hvězdy – stačí je jen jmenovat.
Základ samozřejmě tvořili Smokey Robinson & The Miracles (nebo také jen The Miracles), fungující v sestavě Smokey Robinson (voc, p), Ronnie White (voc), Pete Moore (voc), Bobby Rodgers (voc), Claudette Robinson (voc, p) a Marv Tarplin (g). Songy psal, jak je již hore řečeno Robinson, ale dost jich bylo ve dvojici s Moorem, a občas se do skládání zapojili všichni „zázraci“. Songy sice vycházely z uhlazenější motownovské školy (takové ty její soulové ploužáky), ale občas měly vcelku rockový drajv. Nejpopulárnějším albem je asi „Going To A Go-Go“ (1965 s hity „Track Of My Tears“, „Going To A Go-Go“, „Ooo Baby Baby“, „My Girl Has Gone“, dále např. „Choosey Beggar“, „Let Me Have Some“) z dalších hitů nebo povedených písniček bych uvedl „Shop Around“, „Ain´t It Baby“, „You Really Got A Hold On Me“ (známe verzi od Beatles), „Mickey´s Monkey“, „Come On Do The Jerk“, „I Second That Emotion“, „Yester Love“, „Baby, Baby Don´t Cry“, „Point It Out“ a „Tears Of A Clown“. Robinson s Whitem ještě kupříkladu napsali slavnou píseň „My Girl“ pro vokální skupinu Temptations.
Pro Gordyho dále pracovala zpěvačka Mary Wells, v podstatě první dívčí sólová hvězda Motownu: její éra trvala od začátku sixties cca do roku 1965. Přitom ty její první nahrávky včetně debutového singlu s autorským songem „Bye Bye Baby“, zněly vcelku syrově a drsně oproti pozdějším uhlazenějším věcem, které zpěvačky nebo dívčí skupiny gramolabelu interpretovaly. Z jejích dalších písniček (o které se skladatelsky staral zejména Smokey Robinson) jmenujme „I Don´t Want To Take A Chance“, „Strange Love“, „The One Who Really Loves You“, „You Beat Me To The Punch“, „Two Lovers“, „Operator“, „Two Wrongs Don´t Make A Right“, „Your Old Stanby“, „You Lost The Sweetest Boy“, „My Guy“, po odchodu z Motownu pak „Use Your Head“ nebo „Dear Lover“ či „Such A Sweet Thing“.
V dívčí vokální partičce The Marvelletes zpívala první hlas zpočátku Gladys Horton, ale pak ji postupně nahrazovala Wanda Young, přičemž dalšími zpěvačkami byly ještě Katherine Anderson a Georgeanna Tillman. Všechny vstoupily do showbyznysu jako 16-17leté teenagerky. Skupina se prosadila hned prvním singlem „Please Mr. Postman“ v roce 1961 (píseň později nahráli i Beatles), jenž byl následován dalším „pošťákem“ v podobě písně „Twistin´ Postman“. Poté přišly songy jako třeba „Playboy“, „Someday, Someway“, „Lookin´ Up My Heart“, „He´s A Good Guy“, „I´ll Keep Holding On“ a rychlý ústup z pozic, které obsadily Supremes. „Marveletkám“ se podařilo něco jako comeback v roce 1966 s písní „Don´t Mess With Bill“, přičemž z tohoto období pochází i skladby jako „When You´re Young And In Love“, „My Baby Must Be A Magician“. Na konci dekády opět přestal být o skupinu zájem, a tak skončila.
Pak to bylo již zmíněné dívčí supertrio The Supremes (viz. níže), samozřejmě zpěvák a skladatel Marvin Gaye Marvin Gaye (viz. níže), či skupina The Temptations (viz. kapitolka Ella, Nina a Mr. Dynamite). Dále mužská vokální skupina The Contours s nařvaným zpěvákem Billym Gordonem (např. skladby „Do You Love Me“, „Can You Do It“, „Can You Jerk Like Me“), nebo protiválečně naladěný Edwin Starr s hitem War“, který si vypůjčil právě od „temptejšnů“ a nasadil na své album „War & Peace“ (1969/1970 dále např. „Time“, „All Around The World“, „Adios Senorita“, „I Just Wanted To Cry“), a dalšími singly jako „Twenty-Five Miles“ nebo „Funky Music Sho Nuff Turns Me On“. Potom zpěvačka Kim Weston s debutovým singlem „Love Me All The Way“ (1963) a s úspěšnými písněmi jako „Take Me In Your Arms /Rock Me A Little While/“, „Helpless“, plus duetem s Marvinem Gayem „It Takes Two“. Či další zpěvačka Brenda Holloway se songy jako „Every Little Bit Hurts“, „I´ll Always Love You“, „When I´m Gone“, „Operator“, „Just Look What You´ve Done“ nebo „You´ve Made Me So Very Happy“, kterou později převzali BS&T. A taktéž zpěvák a saxofonista Junior Walker se svou kapelou The All Stars (songy jako „Shotgun“, „/I´m a/ Road Runner“, „How Sweet It Is /To Be Loved By You/“, „What Does It Take /To Win Your Love/“, později ještě „Walk In The Night“).
Součástí Gordyho impéria byl také vynikající mužský vokální kvartet Four Tops v čele s Levi Stubbsem. Skupina měla dva jedničkové hity: „I Can´t Help Myself“ (1965) a o rok později výbornou písničku „Reach Out I´ll Be There“. Tady se skladatelská trojka H-D-H skutečně vytáhla. Blízko vrcholu se octly i další výborné songy „Standing In The Shadow Of Love“ (1966) a „Bernadette“ (1967). Z dalších kousků bych uvedl ještě např. „Baby, I Need Your Lovin´“, „Something About You“, „Loving You Is Sweeter Then Ever“, „Seven Rooms Of Gloom“, „Walk Away Renee“, „I´m In A Different World“, „If You Don´t Want My Love“. Four Tops měli úžasný tah na bránu a Stubbs to nádherně rval – s Isley Brothers byli asi nejenergičtějšími položkami Motownu.
U Tamly určitý čas nahrávala i jedna z nejslavnějších vokálních skupin - The Isley Brothers z Cincinnati, jíž tvořili bratři Kelly, Rudolph a Ronald Isleyové. Už na začátku sixties měla hit v podobně známého vyřváváku „Twist And Shout“ (přejali a ještě více zdivočeli The Beatles). A song „Testify“ byl taky pěkný hukot: jedná se pravděpodobně o jednu z nejtvrdších skladeb té doby - a aby taky ne, když v té době v doprovodné kapele Isleyů smažil kytaru jistý Jimi Hendrix. Spolupráce s producentskou trojkou H-D-H přinesla ve druhé polovině 60. let „ostrovním bratřím“ jemnější písně jako „This Old Heart Of Mine“, „I Guess I´ll Always Love You“, „Take Some Time Out For Love“ (všechny tři z alba „This Old Heart Of Me“, 1966) či „Behind A Painted Smile“.
Přesto bylo jejich parketou hrát tvrdý odvazový funk z vlastní autorské dílny s vynikajícím Ronaldem co hlavním zpěvákem - jako tomu bylo na kvalitních albech, která vznikla po odchodu z Motownu: „It´s Your Thing“ (1969, hit „It´s Your Thing“, díle např. „I Know Who You Been Socking It To“, „Give The Women What They Want“, „Somebody Been Messin´“, „Save Me“), „The Brothers: Isley“ (1969, hit „I Turned You On“ např. „Wasn´t It Good To You?“, „Get Down Off Of The Train“, „Vacuum Cleaner“) a „Get Into Something“ (1970, např. „Keep On Doin´“, „Get Into Something“, „If He Can You Can“). Na těchto deskách se již u instrumentů začínají objevovat někteří jejich příbuzní, jako třeba Ernie Isley (g, bg, ds), Chris Jasper (ks) nebo Marvin Isley (bg). Nicméně IB a funk - to spojení se jim hodilo v 70. letech, kdy tento druh muziky zažil velký nástup zejména v souvislosti se starým dobrým Jamesem Brownem a Clintonovými partičkami Funkedelic a Parliament. A Isley Brothers se svojí kvalitou mezi ně pevně zařadili.
Další sourozeneckou a příbuzenskou partou, která začínala ještě v padesátých letech, byli Gladys Knight & The Pips v čele se zpěvačkou ostrého hlasu Gladys Knight a jejím bratrem Meraldem „Bubbou“ Knightem. Na začátku sixties měli hitík v Otisově songu „Every Beat Of My Heart“ (1961), ale důležitý byl pro skupinu podpis s Tamlou Motown v šestašedesátém: od té doby z hitparádových žebříčků neslezli. Jmenuje pár známých písní z konce šedesátek – Everybody Needs Love“, hity „I Heard It Through The Grapevine“ a „The End Of The Road“, dále „It Should Have Been Me“, I Wish It Would Rain“, „The Nitty Gritty“ či „Friendship Train“.
Je zvláštní, že skoro největší hit poloviny sixties a téměř hymnické zpodobnění rhythm&blues&soulové hudby Motownu nenazpívaly hvězdy jako Supremes, ale dnes již méně známé trio Martha & The Vandellas v čele s výbornou zpěvačkou Marthou Reeves. Jednalo se o písničku „Dancing In The Street“ skladatele Mickey Stevensona, která od té doby prošla mnoha různými verzemi a mutacemi (jedna z těch nejznámějších je od dua Jagger-Bowie). Martha & The Vandellas měly ještě několik hitů - před „tancem na ulici“ například „Come And Get These Memorie“, „Heat Wave“, „Quicksand“, „Live Wire“, a po něm „Nowhere To Run“, „You´ve Been In Love Too Long“, „I´m Ready For Love“, „Jimmy Mack“, „Love Bug Leave My Heart Alone“, „Honey Chile“, „I Promise To Wait My Love“ nebo „I Can´t Dance To That Music You´re Playing“, ale pak nějak zapadly. Reevesová se prosadila i po rozpadu skupiny v sedmdesátých letech albem „Power Of Love“ (1974).
Asi nejúspěšnějším produktem Tamly Motown bylo dívčí trio Supremes, které tvořily zpěvačky (Diana Ross, Florence Ballard, Mary Wilson. Odvazový pop-soul-rock trojice tak trochu navazoval na podobný písničkový model Spectorových Ronettes. Později, osmyčcován, jakoby předznamenal nástup Philadelphia soundu a stylu disco. Úspěch vokalistek nebyl náhodný, neboť trio splňovalo tři vcelku zásadní předpoklady: zaprvé vlastnilo talent, zadruhé mělo ve svém středu velmi výraznou pěveckou osobnost, zpěvačku Dianu Ross, a zatřetí - manželem božské Diany nebyl nikdo jiný než šéf Tamly Benny Gordy Jr. To se to pak pěje, když je za zadnicí tak skvělý marketing! Jenže právě tohle časem odrovnalo Ballardovou, která měla ze všech tří nejsilnější hlas, a dokázala se Rossové vyrovnat. Na druhé straně je ovšem pravdou, že zpočátku se trojici příliš nedařilo, a to i přes kvalitní songy typu „Let Me Go The Right Way“, takže bylo třeba skupinu ošetřit silným manažeringem a skladatelským zázemím.
Výhrou se pro děvčata nakonec ukázala spolupráce s trojicí Holland-Dozier-Holland. Přestože nad první písničkou hodně reptaly, neb se jim zdála až příliš primitivní. Měla název „Where Did Our Love Go“, opravdu byla primitivní a stala se pro Supremes prvním hitem číslo jedna. No, a pak už bylo „přehitíno“, stačilo jen počítat zářezy: „Baby Love“, „Come See About Me“, „Stop! In The Name Of Love“ (ta je asi nejproslulejší), „Back In My Arms Again“, „I Hear Symphony“, „My World Is Empty Without You“, „You Can´t Hurry Love“, „You Keep Me Hangin´ On“, „Love Is Here And Now Your Gone“, „The Happening“, „Reflections“, „Love Child“ (první angažovaná píseň Supremes) či „Someday We´ll Be Together“. V roce 1967 nahradila Florence Ballardovou, která dost těžce nesla protěžování Rossové a začala kvůli tomu pít, nová zpěvačka Cindy Birdsong (ex-Patti LaBelle & The Bluebelles). Už v té době se ale trio přejmenovaloa zcela jednoznačné Diana Ross & The Supremes, aby bylo jasné, kdo bude superstar, a kdo jen křoví.
Nešťastná Florence Ballard neustále obviňovala firmu z rozbití skupiny, až se s ní Tamla Motown domluvila, že jí propustí ze svých služeb. Zpěvačka podepsala smlouvu s jiným labelem, který jí v roce 1968 vydal neúspěšné singlové písničky jako „It Doesn´t Matter I Say It“, „Goin´ Out Of My Head“, „Love Ain´t Love“, „Forever Faithfull“, „Stay In Love“, a za dva roky ji vyhodil. Pak prohrála soud s Motownem o licenční práva, rozhádala se s manželem, byl ji zabaven dům – a ona se v podstatě stala chudou alkoholičkou bez budoucnosti. Mary Wilson ji lákala zpátky do Supremes, kde už nevévodila Diana Ross, neboť se dala na sólovou dráhu, ale Ballardová prý už neměla ambice zpívat. V polovině sedmdesátek to naopak vypadalo na comeback, ale divoký životní styl zpěvačky si v roce 1976 vyžádal svou daň, a Florence předčasně zemřela.
Ale zpět do druhé poloviny šedesátých let.
V roce 1967 se zdála být pozice Motownu zcela neotřesitelná.
Jenomže společenské pohyby, které nastaly, a které aktivizovaly černošské radikální skupiny, proměnily Detroit v město strachu. Label ovšem stále chrlil ty své limonádové songy „pro každého“, což v té době černošským posluchačům připadalo úplně mimo mísu - v době hořících detroitských ghett se tak černošská populace od Motownu odvracela. Berry Gordy Jr. byl hlavně obchodník a nějaká lidská práva mu byla šumafuk – přesto anebo právě proto také rychle zareagoval. Ano, byla to ona výše zmíněná píseň Supremes „Love Child“. Navíc měl ve své stáji ještě jednoho zpěváka, který se posléze velmi angažoval, nejvíce proti válce ve Vietnamu.
Gospelový zpěvák Marvin Gaye se proslavil svým silně protiválečným a protirasistickým albem „What´s Going On?“ (viz. Pop Soul 70.let), které bývá považováno za jedno z nejlepších alb soulu všech dob. Před ním – vlastně už od první poloviny 60.let - měl ovšem několik hitů a dobrých songů jako např. „Stubborn Kind Of Fellow“, „Hitch Hike“, „Pride And Joy“, „Can I Get A Witness“, „How Sweet It Is /To Be Loved By You/“, „I´ll Be Doggone“ „You´re All I Need To Get By“ (duet s Tammi Terrell), „You“, „I Heard It Through The Grapevine“ či „Too Busy Thinking ´Bout My Baby“. V roce 1970 ho velmi zdrtila smrt jeho pěvecké partnerky Tammi Terrell.
Nesmíme zapomenout také ještě na jednoho skvělého muzikanta z Gordyho stáje – na slepého zpěváka a pianistu Stevie Wondera, který svůj první singl vydal už ve třinácti letech. V první polovině šedesátých let byl coby „Little Stevie“ brán jako zjevení, zejména po prvním albu „12 Years Old Genius – Recorded Live“ (1963). Poté se proslavil mnoha hity mj. „Fingertips Part ll“, „Uptight“ /Everything´s Alright/“, „I Was Made To Love Her“, „For Once In My Life“, „My Cherie Amour“ aby se posléze stal idolem černošské americké mládeže. Natočil spoustu kvalitních skladeb i v 70. a 80. letech a po obě jmenovaná desetiletí byl společně s Michaelem Jacksonem nejúspěšnějším černošským zpěvákem pop music (viz. Pop soul a pop rock). A když už jsme narazili na E.T. Majkla – pro label Motown znamenal v první polovině 70. let on a jeho parta příbuzných nazvaná Jackson Five další výrazný komerční úspěch. Tehdy ovšem ještě nepřipomínal zflikovanou múmii; byl to hezký černý chlapec s afrem a zálibou v tanci a zpěvu.
Tolik k souboji Staxu a Motownu. Obě firmy se zásadním způsobem podepsaly na formování nové americké pop music a písničky, které v jejich stájích vznikly, mají dodnes punc nesmrtelnosti. Staly se mocnou inspirací pro interprety a skupiny, jež se postupně objevili v 70., 80, i 90. letech dvacátého století.
