(1977 - 1983 a od roku 1986 - s přestávkami dodnes) Žďár nad Sázavou
Někdy v roce 1977 se v Pardubické pivnici ve Žďáře nad Sázavou dala dohromady sešlost mladých mániček, soustředěných okolo básníka Víta B. Homolky, která se nazvala Atomovou Mihulí. Vlasatá mládež na malém městě již drahnou dobu pochytávala z éteru cokoliv, co se týkalo hudby (undergroundové i jiné), poezie, divadla a sama se také, už jako A. Mihule, do podobných akcí pouštěla. Například happening Psychadelická setba, při které se sely do zoraného pole prášky a ty se pak zalívaly alkoholem, což nakonec vedlo k paradoxnímu stíhání účastníků - za šíření pornografie.
„Zpočátku to byl spolek básníků, výtvarníků a hudebníků,“ píše na internetových stránkách AM textař Vít Bohumil Homolka. „O činnosti byly vydávány zprávy nazvané „Počiny“. A tak to žilo, až to hezky umřelo na polišmenský a jiný úbytě a zbyla jenom sirota - ta sirota přežila a název už si ponechala: Atomová Mihule.“
Zde je důležité poznamenat, že onou sirotou byla pochopitelně míněna rocková kapela a to ne ledajaká.
Založil ji samozřejmě V. B. Homolka se svým bratrem Pavlem (ten se ovšem hudebních extempore aktivně nezúčastňoval), přičemž sám velký básník se rozhodl, že po vzoru Raye Manzareka v ní bude hrát na klávesy. Je pravda, že jeho za nekřesťanský peníz koupené české varhany Delicia ve vrcholných fázích skutečně zvuk Doors připomínaly. Ale ani další členové skupiny nebyli žádnými hudebními neznalci. Vráťa „Vadas“ Fiksa (bg, voc) a Zdeněk „Rollo“ Máca (ds, voc) vyrostli na progresivním rocku 70. let, znali i psychedelické kapely 60. let a český underground. Čtvrtým do party se stal po čase Jiří „Neplech“ Veselý (g, voc), který ovšem zpočátku hrál společně s Fiksou druhou baskytaru. Po zralé úvaze kapela rozhodla, že bude asi lepší, když bude přece jenom raději hrát na kytaru. Samotný boss Homolka ale hrát se souborem příliš dlouho nevydržel (jeho instrumentální zdatnost byla velmi bídná), a tak AM vystupovala pouze ve trojici. Ale nikoli sama.
"Mihule žila ve společenství s partou lidí, tzv.´kumpačkou´, která byla její nedílnou součástí," píše na webových stránkách kapely Z. Máca. "Většinu času trávila na veselých dýcháncích, kde se hojně provozovala konzumace různých kamarádek, lihovin, ovocných šťáv a zkvašenin. Během léta, kdy se dalo bez následků usnout na veřejném prostranství se používalo hesla ´V létě není potřeba spát´… O víkendu, tedy v pátek odpoledne, se sešla celá společnost v Pardubické pivnici a obyčejně se vyjelo na dobrodružnou výpravu, většinou bigbeatovou tancovačku. Každý měl v batohu rybízové nebo jablečné víno, které se vylepšovalo squělým masážním přípravkem značky Alpa a šťávou z pravých citrónů. Málokdy se víno dostalo až do cíle. Také jsme občas cestovali v přestrojení s umělým vousem a jednou, když byl Jiří Krutov (člen kumpačky) okraden a sepisoval na fízlárně protokol o krádeži, uvedl, že mimo občanský průkaz mu byla zcizena také sada umělých knírů. Občas vyjížděla kumpačka do okolních vesnic na tancovačky ve velkém houfu na bicyklech. Po každém kilometru byla pauza na pití vína a ráno nezřídka bylo vidět bicyklisty spící s rukama na řidítkách ve výmolech okolo silnice…"
Ale zpět k samotné kapele. Zlé jazyky tvrdí, že ono hudební těleso bylo zprovozněno hlavně proto aby zhudebňovalo a interpretovalo texty tatíčka zakladatele, básníka Víta B. Homolky a asi je na tom něco pravdy, neboť on byl tím středobodem a ideologickým vůdcem celého sdružení. Jeho texty „Jsem debilní“, „Hospoda“ či „Zákon Hodnoty“ (věnovaná právě uvězněnému P. Cibulkovi) byly známé a provokující. Kapela ovšem zhudebňovala také básně Gellnera či Rimbauda.
Záhy se AM stala majákem, který přivolává neustálé průsery, hned od začátku. Homolka totiž už v roce 1978 podepsal Chartu a tak soubor plných deset let (s přestávkou v období 1983 - 86) hrál až na výjimky jenom na neoficiálních akcích. Jednou z výjimek byl třeba festival v Žabčicích v roce 1982 (společně s hostujícím šíleným básníkem Trojánkem coby showmanem v koupací čepici a s vidlemi), jehož účastníky o rok později před druhým neuskutečněným ročníkem surově vymlátila komunistická policie, nazvaná licoměrně Veřejná bezpečnost (VB). Atomová Mihule si pak pořádala sama své neoficiální akce, které, ač do posledních chvil utajené, stejně vždycky někdo nepovolaný navštívil (na neuskutečněném koncertě v Milovech si uspořádala žďárská Stb polní cvičení - sbory se psy, zablokování všech přístupových cest na místo konání).
Hudba AM se neustále vyvíjela až se dostala k něčemu, co bylo se dalo nazvat šaškovským bigbítem, ovlivněným novou vlnou a zároveň undergroundem. Jednalo se o tvrdé, velmi krátké vypalovačky, ne delší než dvě minuty, jejichž texty byly redukovány na úderná sloganovitá dvoj až čtyřverší, která vystřelena do publika, vyvolávala salvy smíchu (např. „já ne, já ne, to ty, to ty, vystrčila´s na mě hroty“).
Skupina se na řekněme „oficiálních“ akcích mohla objevit až v poněkud uvolněnější atmosféře let 1988-9, kdy vystupovala v sestavě: Fiksa, Neplech-Veselý, Máca a s ním hrál na bicí ještě druhý bubeník Petr "Zelda" Zelníček, který občas obsluhoval i saxofon. Od té doby AM dost nepravidelně vystupuje až dodnes.
Dejme ještě jednou slovo V. B. Homolkovi: „Největší význam kapely byl v tom společenství lidí, který se kolem ní vytvořilo, který stejně dýchalo a žilo. Takže nevím, snad to bylo politikum, snad jenom hra, ale v každým případě to bylo něco, co v nás zanechalo trvalou stopu a s čím jsme si užili neskutečné množství srandy. Srandy a svobody.“
Co se zachovalo do r. 1989:
- Video:
video záznam z koncertu na Rockové šichtě v Havl.Brodě (únor 1990, vlastní František Štibor)
- Audio:
Atomová Mihule: „Ten Years After“ (studio 1987, STCV 1987)
Atomová Mihule: "Destrukce - live"
Atomová Mihule: „Počin č. 3“ (1987)
Atomová Mihule: „Studio 88“
- V seriálu BIGBÍT písně:
„Rok co rok“ (1988)
„Hrbatá postava“ (1988)
„Já ne, to ty“ (1988)