(1985 - 1989, pak krátce v 90. letech) Praha
Jestliže bychom chtěli najít v 80. letech soubor, který se nejvíce přiblížil svoji tvorbou tomu, co obecně nazýváme hudební happening, museli bychom na prvním místě jmenovat Ženy. Hudební publicista Josef "Zub" Vlček je alespoň takto označil ve svém článku v Gramorevui (1988): "…Prvky dada, absurdního divadla a hudebního diletantismu nevědomě rozvíjející tradici Knížákova Aktuálu a výtvarnického Sen noci svatojánské bandu. Ženy nejsou čistě hudebním souborem. Ilustrují život okolo sebe; situace z ulic, bufetů, úřadů okrášlují zvukem a na pódiu je předvádějí pomocí různých metod do obecnější roviny. První z nich je metoda chaosu a z něj vyplývající míra trapnosti z vystoupení, která ovšem nikdy nesmí dosáhnout hranice ne-legrace: podstupují pravidelně riziko ´inspirace na poslední chvíli´, nosná myšlenka se objeví třeba deset minut před představením, třeba vůbec ne. Pro konzervaci jejich vystoupení je ideální video, jediné médium, které může zaznamenat akčnost a vzájemnou komunikaci na jevišti. V koncepcích svých happeningů vycházejí přesto z předpokladu, že jsou nejvíc hudebním souborem."
Skupinu Ženy založil "nejhezčí český zpěvák" a tanečník rockového big bandu Krásné nové stroje Martin "Záchod" Choura a Zdeněk "Hmyzák" Novák, kterého filmový underground znal jako hlavního představitele "děsivého" psycho-filmu Zd. Lorenze a Pavla Bárty "Inkarnace". Záchod i Hmyzák divadelničili v Rubínu a jednoho jarního dne roku 1985, inspirováni Hmyzákovým preparovaným akordeonem, se rozhodli, že založí hudební soubor, protože v té době "přece každý správný chlapík měl kapelu". Hledali tedy ještě třetího do party a tím se nakonec stal klarinetista Jindřich "Hrách" Karásek, který byl takovým protipólem obou jmenovaných; neustále vyžadoval aby se zkoušelo a měl prý dokonce i snahu tajně na svůj nástroj cvičit.
Záchod (hrál převážně na rytmické nástroje) a Hmyzák (ponejvíce tp, fl) naopak postrádali i minimální hudební vzdělání, na nástroje skoro neuměli a oba neměli ani ambice tento stav nějak progresivně změnit. Vcelku trefně to přiznal Hmyzák v seriálu Bigbít: "Obecná nálada byla vyloženě kapelová. Každý měl soubor, takže ta chuť převážila nad soudností že nic neumíme. Třeba jsme přišli na zkoušku a spali jsme. Najedli jsme se, napili a celou zkoušku jsme prospali. Takže se vlastně nic neudělalo, ale fakt zkoušky proběhl." Zde by ovšem bylo dobré připomenout, že tím hlavním vyjadřovacím prostředkem souboru nebyly hudební nástroje, ale hlasy - "polozpívaná, polorecitovaná rytmická deklamace textu, blížící se fónické poezii" (Jiří Tlach, Excentrici v přízemí). Od toho se veškerá tvorba Žen odvíjela, základem písniček byly Záchodovy a Hmyzákovy texty, které se zhudebňovaly při kolektivní improvizaci. Zvláštní bylo při jejich odporu ke zkoušení i to, že počet jejich skladeb se na konci roku 1989 pohyboval údajně okolo dvou set (sic!).
První vystoupení absolvovaly Ženy v roce 1985 v pražském sále u Jaurisů na Fialkové slavnosti AVU společně s Krásnými novými stroji. Od té doby odehrály nespočet "koncertů" - velmi často si je brala jako před i po-kapelu podobně naladěná Vltava; nakonec i kamarádství členů obou formací bylo dlouhodobé (Nebřenský také Ženám donesl knihu "Tolstoj dětem", jež je inspirovala k názvu prvního programu "Ženy dětem"). Hlavním poznávacím znamením souboru bylo to, že každý koncert byl - zcela jiný; divák naprosto netušil, co zas na něj ti povedení chlapíci ušijí. Samozřejmě že některé skladby se v programech opakovaly, ale za prvé je kapela nikdy nezahrála stejně a za druhé: vloženy do tématicky odlišného programu, vyznívaly pokaždé trochu jinak.
Jednotlivé programy skupiny měly podle momentální inspirace také svůj vlastní název - i v tomto se nádherně projevovala brilantní práce Žen s češtinou i když ony dadaistické a poetické hrátky se slovy nejlépe vyzněly v názvech a textech písní, přičemž panuje názor, že v tomto ohledu dosud nebyly překonány. Ženy jakoby spolkly dědictví dua Vodňanský & Skoumal, rozžvýkaly je, rozmělnily a potom pochopitelně v odlišné formě bez varování, ale s podobnou elegancí, vyvrhly ven. Ještě dnes pamětníkovi koncertů ukápne kroupa, když vzpomene na "hitovky" jako "Termináro", "Savectví", "Huhněj dál" nebo "Klub řečníků" ve vystoupeních s názvy: "Tolstoj dětem", "Ženy továrně", "K smrti vylekán", "Žižkovy oči", "Roald Dahl vojenskou službu nekonal", nebo "Niels Bohr předvádí model atomu přehrávkové komisi v Malostranské besedě".
Od vystoupení na Rockfestu 1986 (za což Ženy slízly kritiku z ortodoxně undergroundových kruhů) se začala rozšiřovat i sestava kapely. Prvním příchozím byl violoncellista Marek "Zvířetník" Lánský, jenž hudebně vzdělán, přinesl do souboru určitý řád a hlavně ho konečně obohatil o kvalitní práci s instrumentem. Postupně se pak v Ženách objevili saxofonista Jaroslav "Jarka" Švec a hráč na baskřídlovku Daniel Mráz (ten ale vzápětí potom, co mu estábáci sebrali jeho barák ve Služetíně, emigroval). V roce 1988 Lánského na čas vyměnil Tomáš Schilla (vcl) a ještě o něco později (už v 90. letech) s kapelou jako host začal vystupovat frontman Dvouleté fámy ll Radomil "Vrhomil" Uhlíř.
Na začátku roku 1989 se odehrálo poslední vystoupení Žen, neboť členové skupiny začali cítit, že už to najednou není ono. Odešel Záchod, který se nejprve snažil o vytvoření nového souboru, ale posléze na muziku rezignoval a od začátku 90. let začal vystupovat jako reklamní model. A tak ještě v polovině roku 1989 zbytek formace založil ulítlý bigbít Bad Beef Hat (hudebně inspirovaný jedním z duchovních otců české alternativy Cpt. Beefheartem) s Hmyzákem jako frontmanem. Ten se nakonec na krátký čas mihl i jako trumpetista v Psích vojácích. Od devětaosmdesátého Ženy skoro dva roky nehrály, nicméně poté se opět daly dohromady, natočily famózní desku a občasnými koncerty ozvláštňovaly český hudební prostor někdy do poloviny devadesátých let.
Tvorbu kapely opravdu nelze vnímat pouze přes její hudbu, i když by si to členové Žen určitě přáli. Nicméně jejich hudebně divadelní happeningy byly tím "pravým ořechovým" spojením poetického humoru a absurdní grotesky, které naprosto přesně pojmenovávalo nesmyslnou dobu "zahnívajícího" socialismu.
Poznámka: Z podobného myšlenkového tyglíku jako Ženy se v roce 1988 zrodil i novo-bydžovský soubor Kuličky, jenž proslul nebývale vysokým počtem členů (kolísal od dvaceti k padesáti) a v neoficiálních kruzích byl nazýván "vousatými Alexandrovci českého bigbítu".
Co se zachovalo do roku 1989 (včetně):
- Fotografie + videa: Ženy - live cca 1987 (vlastní Zd. "Hmyzák" Novák), Ženy - live pořad "Všichni jsme nemocní jenom jeden je pomocník" (cca 1988, vlastní Zd. Novák), Ženy - pořad "Ženy svědí" (cca 1988-89, vlastní Zd. Novák), Ženy - live pořad "Kmochův chlív" (cca 1988-89, vlastní Zd. Novák), Ženy - live pořad "Rudé sádlo" (1989, vlastní Zd. Novák), členové sk. Ženy na video-záběrech z Rockfestu 88 (1988, vlastní Tomáš Kočiš)
- Audio:
Ženy: "Live!" (1987, STCV)
Ženy: "Live Strahov 011" (1987)
"Czechoslovak Amateur Rock Scene 80´ - Vol 5" (STCV 1989)
- V seriálu BIGBÍT písně:
"Chvilka rozjímání… (1987)
"Klub řečníků" (1987)
