(někdy Vltava Beat, 1986 - 1988 a 1989 - 2002) Praha
Pojem "superskupina" se vžil koncem 60. let jako označení formace, ve které se sešli bývalí členové jiných věhlasných souborů. Těžko říci jestli lze tento výraz vůbec použít pro dosti flexibilní pražskou scénu 80. let, kdy hudebníci střídali kapely jako boty, potažmo hráli v několika souborech najednou. Jeden z protagonistů skupiny, o níž je na tomto místě psáno, F. Svačina to v seriálu Bigbít vyjádřil přesně: "Určitou dobu koloval vtip, že v Praze je sto kapel, ve kterejch hraje sto muzikantů".
Koncem roku 1985 odešel kytarista Robert Nebřenský z rockového big bandu Krásné nové stroje, s tím, že si postaví vlastní kapelu podle svého gusta a přesvědčení. A již v létě 1986 okolo sebe seskupil velice kvalitní a ostřílené hudebníky, kteří předtím působili v jiných známých souborech. Jmenovitě: Antonín Korb (ex-Chodská lidová) elegantní bubeník, prošlý "barovou" školou, libující si v hraní štětkami, Petr Venkrbec (ex-Combo FH, sdružení Hokaido ), introverní saxofonista - intelektuál, a další dva členové uměleckého sdružení Hokaido, klávesista a akordeonista František Svačina (kvůli přísnému otci se musel ve sdružení krýt pod přezdívkou Frankie Lunch) a baskytarista Jan Maxa Jr., který do nové skupiny přinesl smysl pro bláznivý hudební humor.
Původní název kapely měl být Bítlz, ale pak se hudebníci rozhodli, snad pod vlivem své zkušební místnosti, domečku na břehu našeho národního veletoku, pro název Vltava. Co vlastně skupina produkovala? Z jejich vlastního označení "heavy wood sound" asi dvakrát moudří nebudeme. Vezměme si tedyb na pomoc Encyklopedii jazzu a moderní populární hudby kde hudební publicista Vojtěch Lindaur o souboru napsal: "(Vltava) vychází z u nás neexistující tradice rockového kabaretu. Všichni hráči jsou zruční instrumentalisté, ve svých textech programově povyšují frázi na umělecký výraz. V pódiové prezentaci je často do instrumentálně obtížných skladeb organicky včleněn ironický a sebeironický verbální humor." V Melodii (1988) už byl tentýž autor konkrétnější: "Dojem z Vltavy je přímo úměrný atmosféře vystoupení. Přijme-li posluchač fakt, že si z něj Vltava dělá bohapustou legraci, může začít pátrat po smyslu písniček nebo se jimi výborně bavit - to podle nátury…A hudba? Swing, trampská písnička, twist, inu slušně zahraný revival. Kavárensky hlazené bicí, lázeňsky vlezlé saxofonové přiznávky, cirkusácké častušky na akordeon. Jenomže najednou zazní neočekávaný, rytmicky složitý vzorec, saxofon bručí jako raněná velryba…"
Písničky Vltavy byly skutečně neobvykle strukturované, jednalo se vlastně o jakési "mnohobarevné plastelínové kuličky" vcelku odlišných hudebních nápadů (a někdy i stylů) slepené dohromady. Do toho všeho přesně zapadal Nebřenského chlapecký hlasový projev, o kterém kdosi prohlásil, že kdyby měli hoši z Rychlých Šípů vokální skupinu, zněli by "rozhodně" jako on. Robert navíc ve svých textech používal neobvyklá slovní spojení a hodně kupříkladu využíval zdrobněliny, což právě ve společném celku s hudbou vytvářelo onen nezaměnitelný "vltavský" sound. A dále: "při vystoupení byly využívány i určité divadelní prvky; zpěvák například ukazoval cedule s obrázky a vytahoval karty, ostatní muzikanti se stylizovali do rolí členů jakéhosi kočovného magického orchestru" (Leoš Kofroň, Rock & Pop 2001).
Dodnes jsou známy některé "hitovky" Vltavy jako kupříkladu "Hmyz" se sloganem "hmyz - to je ta nejlepší kapela", "Baby Boogie" s poněkud mrazivým čtyřverším "my tě tu písničku naučíme / tak to tak taky ňák musíš brát / že se ti nelíbí ti nejíme / budeš jí mít rád" a nebo naprosto věrná verze titulní znělky ze seriálu 30 případů majora Zemana, při které se po celou dobu jejího trvání rockové publikum uchechtávalo aby pak v závěru vybuchlo v zasloužený aplaus mísící se s mohutným smíchem. Z dalších oblíbených snad ještě jmenujme skladby "Kapitán pejsek", "Locomotive Shoes" či "Magic Show".
Hlavním autorem písní i textů byl Nebřenský, aranže svých nástrojů si pochopitelně dělal každý z hudebníků sám. Ve skupině se setkávaly dvě koncepce - hudebně perfekcionistická, kterou zastupovali Venkrbec, Svačina a Korb, a intuivní, což byli Nebřenský a Maxa. "Kromě těch dvou koncepcí se s Vltavou vrátil do českého rocku i už poněkud odvátý duch zappismu, tedy absurdního humoru, slovních hříček, popartistického zacházení s klišé, frází a banalitou." (Vojtěch Lindaur v Rock & Popu, 1994).
Po půlročním zkoušení začala Vltava vystupovat v prosinci 1986 a její první koncertní program se jmenoval "Magic Show". Ten byl vždy uváděný po způsobu pouťových vyvolávačů frontmanem Nebřenským - "Dámy a pánové, Vltava Beat, Československo!" a tvořil jednu polovinu večera, přičemž tu druhou většinou obstaraly Ženy, s Vltavou spřízněný happeningový soubor, vedený Zdeňkem "Hmyzákem" Novákem. V roce 1987 si kapela na vlastní náklady pořídila také první studiovou nahrávku (písničky pak vyšly v rámci edice Rock debut jako EP u firmy Panton, ovšem až v roce 1990).
Do chodu souboru však začaly brzy promlouvat okolnosti, z nichž některé s muzikou až tak nesouvisely, ale pro životnost bandu měly fatální následky - odchody členů na vojnu, Korbův přestup k MCH Bandu a následná emigrace do Německa, ale také třeba Venkrbcův přestup k Psím vojákům. Posledně jmenovaný si ještě navíc s akordeonistou Svačinou vyzkoušeli půl sezóny hraní soft rocku s Tabu Martina Kučaje, poté se stal členem Krausova Krausberry. A basák Maxa začal vytvářet svoje projekty, které měly blízko k industrialu. Nebřenský se zatím snažil Vltavu stůj co stůj udržet, vytvářel různé improvizované sestavy, nicméně nakonec kapelu na začátku roku 1988 rozpustil.
David Vávra, vedoucí divadla Sklep, si moc dobře všímal, že typ humoru, který Vltava produkovala, má hodně blízko právě k humoru "sklepáckému", takže hned na jaře toho roku, oslovil "osiřelého" Nebřenského, jestli by si nechtěl zahrát v právě založeném souboru MTO (= malý taneční orchestr) Universal Praha, který tvořili právě členové již zmíněného divadla. Nebřenský tuto nabídku přijal a prakticky od té doby se datuje jeho spolupráce se Sklepem.
Na jaře 1989 se však Vltava opět objevila na scéně a to v sestavě: Robert Nebřenský (voc, g), František Svačina (ks, acc), Petr Venkrbec (sax), Jan Maxa (bg, voc), Jaroslav Kosina (sax), Zdeněk Petřek (sax), Dalibor Vinklát (vln, b) a David Skála (ds, zároveň Psí vojáci). Na konci téhož roku pak opět přišla nabídka Davida Vávry, tentokrát pro celou kapelu - co se takhle podílet na novém "sklepáckém" představení "Míč (aneb příjemné pohlazení po bakelitovém kožíšku Gagarinovy rakety)". A tak si skupina zahrála coby BSP (bavíme se po práci) jako divadelní doprovodný soubor a navíc se do jejího středu vrátil z emigrace bubeník A. Korb.
Vltava pak po určitých zmatcích a vlně nezájmu v první polovině dekády pokračovala s menšími personálními změnami po celá devadesátá léta. Její, na české poměry originální sound se neustále vybrušoval, až se na konci dekády přetavil v naprosto precizní crossover - směs vcelku tvrdého kytarového bigbítu, jazzu, swingu a funku, profesionálně zahraného, ovšem stále s odzbrojujícím ne-vokálem jejího frontmana Roberta Nebřenského. Nu a místo závěrečného hodnocení úlohy Vltavy v dějinách tuzemského rocku snad tedy malou příhodu, která se Robertovi vybavila v rámci natáčení seriálu Bigbít: "Potkal jsem nalitýho kluka a ten se mě ptá: Hele, kde bych si tady moh někde dát pivo? A já jsem mu řek, že támhle, a von najednou: Ježiš, to seš thy… to seš thy! Hele - jasný. Simonová, Chladil, Vltava. Rozumíš? Kontinuita. Česká hudba. Vždyť vy jste pro mě legenda!"
Co se zachovalo do roku 1989 (včetně):
- Fotografie + video z koncertu (1987, vlastní Ivan Tatíček)
- Audio:
Vltava: "Studio 87" (1987)
Vltava: "Kapitán pejsek" (1990, EP, Panton - použity ony studiové nahrávky z roku
1987)
Vltava: "Vltava 1987-90"
- V seriálu BIGBÍT písně:
"Baby Boogie" (1987)
"Hmyz" (1987)
