Jak už jsme naznačili, rockovým skupinám v 70. letech vyšla vstříc i technika. Využívaly ji hlavně soubory, které ve své hudbě hledaly stále více poloh a nových zvuků. Kytaristé měli svoje boostery, flangery, wah wah pedály a další, v kouzelných nožních krabičkách uložené efekty, a na svoji dávku zvukové drogy tak čekali klávesisté. Ti se v 60. letech zatím museli spokojit buď s nezkresleným zvukem klavíru anebo Hammondovými varhanami. Další zvuky šlo vyloudit na tzv. mellotronu, což byl obecně řečeno jakýsi primitivní předchůdce samplů. Ale pracovali s ním třeba i Beatles nebo Rolling Stones. A brouci (a před nimi třeba Del Shannon nebo The Tornados) používali i předchůdce analogového synťáku, nástroj zvaný clavioline.
Prvním řádným elektronickým klávesovým nástrojem se stal až moog, nazvaný podle vynálezce Roberta Mooga. Ten znamenal revoluci ve vývoji elektronické hudby. První přístroj tvůrce postavil v roce 1964 a prakticky během dvou, tří let po něm sáhly nejšpičkovější rockové skupiny té doby jako Beatles, Rolling Stones, Tangerine Dream, Doors či Grateful Dead. Syntetizér Moog hodně proslavila deska „Switched On Bach“ (1968, např. „Brandenburg Concertos No 3. in G major“, „Jesu, Joy Of Man´s Desiring“), na níž americký klávesista Walter „Wendy“ Carlos předvedl, že na přístroji lze zahrát i skladby vážné hudby. Slavnou moogovou skladbou je samozřejmě „Popcorn“ od dalšího propagátora tohoto nástroje, jímž byl Angličan Gershon Kingsley. Výše zmíněný song se na nachází na dalším „moogovém“ albu „Music To Moog By“ (1969, dále ještě např. „Hey, Hey“, „Sheila“ či cover „Scarborough Fair“, pův. od dua Simon & Garfunkel), a je nepochybné, že hodně ovlivnil tvůrce rock impresionismu (např. J.M.Jarré) či futuristického kraut-rocku (mj. Kraftwerk).
S nástupem jazz rocku a art rocku se pak moog stal oblíbenou položkou kapel těchto žánrů, zejména pro zvukomalebnost jeho basových tónů. Přes různé obstrukce se horko těžko dostával také k nám, hráli na něj třeba Martin Kratochvíl, Michael Kocáb nebo Lešek Semelka.
Po moogu se na scéně objevovaly další klávesové přístroje (ARP, Oberheim), v pětasedmdesátém přišel první, plně programovatelný syntezátor, německý PPG, o čtyři roky později vznikl v Austrálii digitální sampler Fairlight tvůrců Petera Vogela a Kim Ryrieho. Nu a pak se synťáků chopil průmysl (zejména Japonci) a korporace jako Korg, Roland, Yamaha a zejména Casio zaplavily trh jednoduššími a stále levnějšími hračkami, které své využití našly v novovlnných stylech new romance a futuristic rock.
