„Dnes je všechno tak pevně utáhnuto, že nic obdobného (60. a 70. léta – pozn. aut.) se už nejspíš nebude opakovat. Je to už historie. Kapitalistická mašina málem vybouchla, když tady byl rock a punk. Ale přežila a teď se mstí. Přivlastní si všechny revoluční koncepty, ekologii, feminismus i rock, a zneužije toho. Všechny získané svobody jsou ohroženy. Už není místo pro alternativu a rebelství…
Patrick Eudeline (hudební kritik, punkový kytarista)
Konservatismus osmdesátých let se snažil z muziky udělat bezduchou zábavu, kterou lze ovšem dobře prodat, což se mu nakonec podařilo. Proto vytupělý novovlnný disco-pop a americké „MTV-árenbíčko“ té doby vydržely tak dlouho. A proto hudebně-technologická revoluce, která v první polovině deváté dekády vynesla v Evropě (a posléze kromě USA v celém západním světě) na nejvyšší piedestal elektronickou taneční muziku, proběhla pozvolna a tak trochu „sametově“ a nikoli tvrdým nárazem jako se to stalo u Beatles, Sex Pistols nebo Nirvany. Spousta příslušníků nové generace youth culture „vycítila“ (tedy - bylo jim to nadekretováno „cool marketingem“ korporací a jejich kampaněmi v médiích), že čas půtek o generační vymezení skončil, takže nyní zbylo jen to příjemné – prostě se bavit. Nač se bouřit, když se chce nakupovat!
Revoltu tedy nahradila zábava. Asi je to zákonité. Jak v 80. letech, tedy „neoliberální“ dekádě, rock postupně ztrácel svoji dominantní pozici (nad vodou ho držely snad jen metal, hardcore a tzv. „legendy“), pomalu se rozplývaly i jeho hlavní fundamenty – protest, rebelie a zejména právě generační vymezení. V Británii se původně rocková nová vlna topila ve své naprosté bezradnosti a byla jasně zralá na popový ručník. Ten byl nakonec do ringu vhozen a tak se v tom čase na nejvyšší vrchol dostal na cukrovku zralý, krotký a nudný disco-pop pro patnáctileté, vysublimovaný z kdysi svěží nové vlny. Uvedl na scénu čistě oblečené, hezké hochy se zářivými úsměvy (Nik Kershaw, Howard Jones, Paul Young, Wham!, Erasure, Bros, A-ha, Marc Almond, Living In A Box). Ti tak trochu připomínali nažehlené thymolín-boys, kterými se gramofirmy na konci padesátých let snažily nahradit rebelské rockandrollery – a nyní, o pětadvacet třicet let později se nasazením těchto pop-hraček vlastně jednalo o ten samý princip.
V Americe zas před mladým rockem a vlastně jakoukoli mladou hudbou vyčistili cestu popovým blábolům na výsluní baby boomers (viz výše) a MTV. A udělali to velice rafinovaně. BB byli totiž zkušení profíci, kteří kašlali na to, že tehdy v 60. letech představovali cosi jako „progres“; teď tu jsou prostě eighties a pravidla jsou nastavena jinak. Zároveň ale nezapomínali ani na adoraci „starých kádrů“, svých hudebních idolů z časů psychedelie a hardrocku. Jejich vrstevníci (střední třída) byli totiž v osmé dekádě tou největší kupní silou Ameriky, a BB sami za sebe věděli, co jim nabídnout. Navíc popové chemické přípravky 80. let už začínaly hodně nudit a jestliže se na začátku dekády stalo oblíbeným do ujetých a „neracionálních“ sixties s jejich symboly (špinaví hippies, špinavý rock) kopat, ve druhé polovině osmdesátek se rockeři s patřičně hygienicky ošetřeným image měli stát téměř záchranou pop music. Najednou se tedy vedle disco-prefabrikátů na jedno použití a tradičních amerických sladkých r&b-soulových interpretů začaly na MTV objevovat bývalé ikony typu Claptona, Bowieho, Eltona Johna, Phila Collinse, Queen, Alice Coopera, Kiss, Aerosmith a později i Rolling Stones, které se odmítly odpravit drogami a se zdravým životním stylem znovu začaly okupovat žebříčky hitparád. Vždyť přece „mymuzikantijsmejednarodina“! Opravdu fajn hudba pro mladé.
Pop scéna tak nabyla obrazu v dešti rozšlápnuté pizzy, v níž se všechny ingredience slijí v jednu nemastnou, neslanou, studenou hmotu. Bez chuti a bez zápachu ovšem s naplácnutým řádně velkým logem. Hlavně když to sype. Slušný „atentát na kulturu“ - muzika v komatu a vkus posunut kamsi do krajin tlustého střeva. A ani zvýšené množství sexuálních podtextů to nezachránilo.
Navíc i těmto sexuálním podtextům začala zvonit hrana, neboť vedle mazaných marketingových stratégů se za republikánských časů začali drát na povrch ještě jinačí kosi.
Ono to souviselo s určitými změnami v tehdejší americké politické kultuře. Díky konservativní vládě USA, prorostlé křesťanskými fundamentalisty (evangelikály), začaly v americké společnosti sílit i snahy k návratu k těm „správným“ křesťanským hodnotám – mj. k pokryteckému puritanismu, a tím i k omezování svobody slova a projevu, vedoucí k zesílení cenzury. Mezi rockery nechvalně známou byla zejména organizace Parent´s Music Resource Center (PMRC - Hudební informační centrum pro rodiče), která „doporučovala“ rodičům jakou muziku mají jejich děti poslouchat. Na indexu u ní byli zejména metálisti, Prince a Madonna a samozřejmě i hácéčkáři a hip hoppeři. Prostě vše nekonvenční (a nedej bože rebelské) bylo přísně sledováno, mapováno, práskáno. A také souzeno – jen vzpomeňte na proces s HC-punkovými Dead Kennedys kvůli jejich slavnému plakátu Penis Landscape k LP „Frankenchrist“, vytvořenému švýcarským výtvarníkem Gigerem.
Rocková muzika (a také feminismus) byla vůbec ideálním trnem v oku všech těchto „božích“ potentátů. Bohužel jejich vliv na obchod i politiku byl velmi značný a projevoval se jak v obrovských cenzurních zásazích (např. v 90. letech celostátní obchodní řetězce pocházející z Jihu vyřazovaly ze svých regálů hudbu nekompatibilní s jejich image „podniků pro celou rodinu“, tedy CD ostrých rockových skupin), tak i ve zcela skrytých významových jevech – například, všimli jste si, že cca od začátku devadesátých let jsou hlavními filmovými padouchy hollywoodských béček z valné většiny chlápci s dlouhými vlasy, tedy jacísi prototypové rockerů? *)
A tak agresivní politika vládců popu kromě hromady vydělaných prachů a postupného vytěsňování tehdejší youth culture přinášela v Americe jedno velké nebezpečí, na které samozřejmě BB, sami pod tlakem konzervativních nálad, kašlali – že se jim podaří vychovat myšlením triviální, lehce ovladatelnou generaci typu „věřím, makám a neremcám“ (která by byla ovšem pro každý systém málem božím požehnáním – proto také za Reaganovy éry vzkvétalo hnutí ToughLove, represivní forma boje proti nepřizpůsobivé mládeži).
Tato proměna doby, politiky, nálad a názorů od pacifismu směrem k agresi a militantismu byla hezky vidět v proměně drogových symbolů – mírová barevná halucinogenní kouzla šesté dekády (marihuana, LSD, houby, mezkalin) nahradily agresivní záležitosti jako steroidy, koks a hlavně chlast. Ve společnosti narůstalo množství psychicky traumatizovaných mladých lidí (např. počet sebevražd stoupl v 80. letech od časů sixties třikrát) a pocit svobody a volnomyšlenkářská rozevlátost šesté dekády byly neodvratně pryč. Jestliže se tvrdí, že šedesátá léta skončila Altamontem, tak jejich dozvuky nástupem Reagana. Komplexně precizní práce politiků plus různých lobbistických skupin a sdružení převážně ortodoxně křesťanského zaměření, v obchodním spojení s baby boomers, způsobila, že málo slyšitelné „výkřiky“ mladé kultury v 80. letech jí samotnou dost vyčerpaly, což ovšem opticky vypadalo jako její zpohodlnění.
Z tohoto a mnoha dalších důvodů trvalo tak dlouho nové generaci youth culture než zkonsolidovala své síly a pokusila se o pádnou odpověď. A přestože to v polovině 80. let jak s britskou tak americkou scénou vypadalo podobně, tedy bledě, proudy, které se tuto situaci chystaly změnit, vycházely z různých subkulturních oblastí (a samozřejmě odděleně – obě scény v sobě nesly vůči té druhé hodně nevraživosti, minimálně už od poloviny sixties, tedy od britské beatové invaze).
Tyto „streams of change“ ovšem uspěly jen částečně a navíc se zjistilo, že se v podstatě jedná o Pyrrhovo vítězství.
*) V souvislosti s nástupem neoliberalismu v 80. letech poznamenává G. Lipovetsky v knize Říše pomíjivosti (1987, zkráceno): „Je známo, že souběžně s tímto druhým poryvem liberalismu lze sledovat i mnoho dalších projevů jasně konzervativního typu, které vyjadřují naprosto podivuhodné převrácení hodnot. Ideologie law and order získala na významu, trest smrti se těší přízni veřejného mínění a řada členů federace Spojených států jej obnovila a použila. Pokud jde o věznice, myšlenky nápravy a opětovného začlenění do společnosti mají stále menší odezvu; je prý třeba skoncovat s ´jemným vězením´ a s laxností práva, je nutno trestat s pevností a obnovit jistotu trestu. Ve Velké Británii někteří vyhrožují návratem k tělesným trestům. Prosazuje se ´terapeutický přísný zákaz´ ve vztahu k narkomanům a trestní postih konzumace omamných látek. Řada sdružení vyšla pod heslem pro-life – „V zájmu života“ – na křížové tažení za zrušení legálního potratu; ve Spojených státech se množí atentáty proti klinikám, které potraty provádějí, a od roku 1977 nelze přerušení těhotenství financovat z veřejných fondů; v Americe a ve Francii vyhlašují prvořadí politikové nutnost skončit s legislativou umožňující potrat. Ujímá se nový mravní pořádek, téma ´práce, rodina, vlast´ prožívá návrat. Po horečce sexuálního a feministického osvobození tu a tam znovu zaznívá chvála cudnosti, ženy v domácnosti a panenství; antikoncepce se označuje za hřích, AIDS je považován za projev božího hněvu, ze sodomie a felace se v některých státech USA stal přečin zasluhující uvěznění. Ještě více nás zneklidňuje, že se na veřejném fóru znovu bez zahanbení objevují rasistická a xenofobní témata: vznášejí se pochybnosti o holocaustu, množí se útoky na cizince, krajně pravicové strany získávají při volbách slušné výsledky… Aniautoritářské a emancipační klima let 1960 – 1970 je za námi – první stránky ovládl konservatismus.“
