Pod sluncem satanovým

Po Robertu Bressonovi a jeho Deníku venkovského faráře (Le journal ďun curé de campagne, 1951) se s „nezfilmovatelným" literárním odkazem francouzského katolického spisovatele Georgese Bernanose utkal i Maurice Pialat. První film podle cizí literární předlohy, který tehdy dvaašedesátiletý filmař natočil, je dějově navenek věrnou adaptací, pod jejímž povrchem však vře, nejednoznačná, výbušná autorská energie - podobně jako pod zprvu hrubým zevnějškem mladého venkovana Donissana, který se navzdory varování „povolaných" tvrdošíjně rozhodne setrvat na kněžské dráze. Nejdřív neoblíbený u nadřízených i u farníků, zmítaný pochybnostmi a bojem s vlastní pýchou, průměrností a tělesností, volí Donissan svébytnou vlastní cestu ke spáse. Její součástí je mladičká švadlenka se špatnou pověstí Germaine, jejíž smrt drsný mladý kněz nechtěně zaviní, i trvalý hrdinův souputník na jeho životní cestě - pokušitelský satan. Ten se knězi, putujícímu krajinou do vzdálené farnosti v Etaples, představí jako koňský handlíř a „daruje" mu mučivou schopnost nahlížet do duší jeho bližních. Film získal Zlatou palmu na MFF v Cannes 1987.