Kráska dne
Mladá Séverine (Catherine Deneuveová) je již přes rok vdaná, s manželem však nespí. Dlouhé a nudné dny vyplňuje sněním o nebezpečných a leckdy i lehce zvrácených vztazích – nejvíce ji vzrušuje představa prostitutky, která se miluje se zákazníkem. S pomocí známého se do jednoho nevěstince dá i zapsat coby „Kráska dne“, lehká dívka, která splní i to nejzvrhlejší přání, aby se každý den v pět hodin změnila ve slušnou ženu a vrátila se domů za manželem. Vše se změní, když mezi Séverine a jedním ze zákazníků vznikne něco víc než jen degradující sexuální pouto a Krásce dne začne hrozit prozrazení.
Film Kráska dne je možné vnímat jako útok na měšťáckou dvojí morálku a zkostnatělou instituci manželství. Je ovšem otázkou, zda Séverine svému manželovi pomocí nevěry ubližuje, či zda jde spíše o ventilaci a osvobození bohaté ženské sexuality, která nemůže být ukojena v konvenčním svazku. Skutečnost se ve filmu míchá s útržky snů a představ a ponechává divákovi i možnost, že je celá zápletka s nevěstincem jen Séverininou představou, nenaplněnou touhou. Film každopádně představuje odvážnou sondu do ženského podvědomí, která umně osciluje na rozhraní dráždivé skutečnosti a surrealistické vize.
Luis Buňuel, slavný surrealista a buřič, vstoupil do světové kinematografie velmi brzy a razantně – již na konci dvacátých let natočil v kruhu svých pařížských avantgardních přátel filmy Zlatý věk a Andaluský pes, dodnes považované za filmové manifesty surrealismu. Buňuel se po pádu vojenské diktatury vrátil do rodného Španělska, po porážce republiky v občanské válce však emigroval do USA a nakonec se usadil v Mexiku, které se mu stalo novou filmovou inspirací. Na přelomu padesátých a šedesátých let, kdy získal dvě významná ocenění na MFF v Cannes za filmy Nazarin a Viridiana, poznal francouzského scenáristu Jean-Clauda Carriera. Toto setkání znamenalo pro oba důležitou etapu v jejich tvůrčí dráze. Z jejich vzájemné spolupráce vyšla také většina filmů, které Buňuel natočil v 60. a 70. letech, například Kráska dne (1967), Mléčná dráha (1969) či Nenápadný půvab buržoazie (1972).