Čas je neúprosný

Dokumentární film, ve kterém režisérka ztvárnila myšlenku o nezbytnosti aktivního postoje k životu i v pozdním věku. Staří lidé, jež ve filmu promlouvají, se snaží proniknout do umění stárnout. Činorodostí se snaží bránit nejhorším neduhům stáří - nemocem a depresím z osamělosti. K vyjádření myšlenky použila Věra Chytilová adekvátní a ne právě obvyklé prostředky. V době, kdy je ještě v dokumentu módou filozofující komentář buď v záhlaví nebo na konci filmu jako shrnutí, vynechává komentář úplně a otázky klade lidem v titulku. Synchronní výpovědi stařečků prostřihává barevnými i černobílými asociativními záběry, které v monotónních výpovědích nahrazují dramatickou akci. Film získal na festivalu krátkých filmů v Piešťanech v roce 1979 hlavní cenu.