Karel Cudlín: Když to nevyfotím, tak to zmizí

Karel Cudlín fotí přes padesát let. Fotil dělníky v Rustonce, žižkovské hospody a pavlačové domy, první dny svobody i odcházející sovětské tanky. Fotil Romy, beduíny, pohřby na Ukrajině i obyvatele Jeruzaléma. Fotil Havla, Dalajlamu i lidi, jejichž jméno neznal. A nikdy nepřestal.

Film Báry Kopecké Karel Cudlín: Když to nevyfotím, tak to zmizí ho zastihuje v okamžiku bilance: Cudlín dokončuje knihu Burning Love, shrnutí třiceti let práce v Izraeli, a zároveň se probírá archivem, který přetéká z bytu do depozitářů a ze skříní do banánovek popsaných tématy, jmény a lety. Tisíce fotografií, z nichž jen zlomek je digitalizován. Tisíce příběhů, které v sobě nese jako živou encyklopedii míst a lidí, kteří už nejsou.

Cudlín není fotograf velkých gest. Jeho způsob práce je jiný: vrací se na stejná místa, navazuje vztahy, čeká. „Nakonec si zvykli, že tam chodím. Já jsem tam byl furt," říká o svých prvních fotografických sériích. Princip trpělivé přítomnosti namísto lovení záběrů je základem jeho díla. A je to také princip, na němž stojí film: kamera ho sleduje v pohybu, při práci, v rozhovoru s přáteli, kurátory, studenty, a nechává jeho uvažování vyplynout přirozeně ze situace.

Film přitom není jen portrétem jednoho fotografa. Je to také svědectví o půl století české a středoevropské historie viděné pohledem člověka, který byl u toho a stačil to vyfotit.