Jak nehajlovat

„Děti jednoho dne přišly domů s tím, že se ve škole hajluje,“ vzpomíná režisérka Libuše Rudinská na moment, kdy se jako rodič hodně lekla. „Přišlo jim to zábavné, řekly mi, že to dělá půlka třídy a divily se, že se na ně zlobím.“ Odbornice na extremismus a radikalizaci na sociálních sítích Barbora Vegrichtová to ale jako nevinný žert nevidí: „Co se nám teď velmi šíří mezi dětmi na prvním stupni, je hitlerismus, obdiv k Adolfu Hitlerovi,“ připomíná a dává jev do souvislosti obecně s radikalizací mládeže prostřednictvím sociálních sítí, kde působí skupiny lidí, které nacistickou symboliku aktivně šíří. Trendu si povšiml i dlouholetý skautský vedoucí Jiří „Cyráno“ Navrátil, který ještě pamatuje poválečnou dobu, kdy i vtipy o Židech byly tabu. „Youtubeři jsou bohužel na druhé straně barikády, protože čím víc takových nesmyslů vysílají na těch svých kanálech, tím víc budou mít peněz.“

Vojenský historik Eduard Stehlík poukazuje na fakt, že výuka historie na všech stupních škol začíná pravěkem a končí druhou světovou válkou. „Je to z mého pohledu selhání vzdělávání a tím nemyslím jen ve školách, ale i v rodinách. A pokud něco takového děti dělají v současné době, znamená to, že si neuvědomují, že vzdávají hold něčemu, co před těmi 80 a více lety chtělo, aby český národ přestal existovat,“ přemýšlí. „Teenager na to nejde přes hlavu, racionální vysvětlování na to nemá vliv. On je podvědomě uchvácený symbolem něčeho temného, rebelského, strašidelného,“ vysvětluje si fascinaci u dětí a dospívajících psycholog Vladislav Šolc.

Jak zvyšující se výskyt nacistické symboliky v online prostoru hodnotí profesionálové z různých oborů? Dá se hajlování a zlehčování jeho významu zabránit? Jak mluvit o holocaustu s dětmi a dospívajícími a jakou reakci měl na svou satirickou píseň Hajlování Jan Pokorný „Pokáč“? Scénář a režie Libuše Rudinská.