Obchod s uměním za 2. světové války
Zatímco na konci 30. let 20. století se v Paříži oslavuje modernismus, nacistické Německo prosazovalo „akademičtější“ pojetí umění. Od nástupu k moci v roce 1933 vnucovali národní socialisté svůj estetický ideál: klasicismus a staré mistry. Moderní umění považovali za urážku.
Hitler učinil z rigidního umění absolutní pravidlo nového vkusu. Ve snaze prosadit „pravé umění“ uspořádali nacisté v roce 1937 dvě protichůdné výstavy. Jedna byla věnována novému oficiálnímu umění. Druhou nazvali „degenerované umění“. Ze všech německých muzeí nacisté odstraňují avantgardní obrazy, moderní tvorbu očerňují a hanobí.
Po událostech září 1939 byla umělecká díla obezřetně evakuována z Louvru. V červnu 1940 vydává Hitler příkaz k zajištění uměleckých předmětů a historických dokumentů patřících Židům, které následuje nařízení, podle něhož Francouzi na okupovaných územích musejí německé Komandantuře nahlásit všechny přepravitelné umělecké předměty v hodnotě vyšší než 100 tisíc franků.
Pod velením Otto Abetze, německého velvyslance v Paříži, začíná konfiskace francouzského kulturního dědictví. Zabavená umělecká díla shromažďují v Míčovně pařížské národní galerie. Naštěstí pečlivé kurátorce Rose Vallandové, která má v nepřítomnosti hlavního kurátora budovu na starosti, nic neunikne a během čtyřleté okupace si veškeré informace o rabování zaznamenává.
