Portrét kontroverzního prezidenta, jehož oběť těžké době se stala předmětem dlouhých diskuzí i zatracení. Politickou a lidskou tragédii Emila Háchy rozpoutala německá okupace 15. března 1939, jejíž výročí si dnes připomínáme (1993). Režie J. Boněk

15. března roku 1939 překročila německá vojska hranice bývalého Československa a byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Den předtím Hitler do Berlína pozval Emila Háchu, prezidenta země, jež se měla stát součástí Třetí říše. Hácha byl ponížen a měl okamžitě rozhodnout o osudu své vlasti pod pohrůžkou, že pokud ji odmítne vydat, bude Praha zničena německými bombardéry. Tak začalo několikaleté období vlády hlavy státu, jež se stala po válce symbolem kolaborantství a ohnutého hřbetu. Tento rozsudek však byl v mnoha ohledech ukvapený a nespravedlivý. Emil Hácha přijal po Mnichovské dohodě prezidentskou funkci s vědomím velké osobní oběti, i když v obsazení země v té době nevěřil. Obětoval se i v časech protektorátu. Setrvával ve své funkci i přes zhoršující se zdravotní stav s vědomím, že na jeho úřad čekají skuteční přisluhovači německé moci, jež se neštítili ničeho. Dobová média sice zachycovala jeho roli jako věrnou službu Říši, není z nich však patrné, že si za jakýkoliv projev loajality nechal od Němců platit ústupky. Díky tomu mohli být propuštěni uvěznění studenti či zachráněny hodnotné umělecké památky. Přesto se Háchova vyčerpanost prohlubovala až na hranici rezignace. Doufal, že národ jeho roli docení. Byl však odsouzen k tomu, zemřít v hořkosti a osamocení v Pankrácké věznici, i přes nesouhlas jeho předchůdce a nástupce Edvarda Beneše. Trvalo desítky let, než bylo vůbec možné otevřít diskuzi o Háchově dobrovolně zvoleném osudu. Příspěvkem do ní byl i tento dokumentární portrét od režiséra Jana Bonka z roku 1993.

Napište nám