Náhoda

Tři příběhy s jedním hrdinou představují různé alternativy životního ukotvení mladého studenta medicíny Witeka. Každá z nich se odvíjí od náhody, zda se Witekovi, odjíždějícímu na pohřeb otce, podaří dostihnout ujíždějící vlak. V první povídce se stane aktivním komunistou, v druhé členem disentu a ve třetí si jako lékař plní lidské závazky umrtvený v občanské lhostejnosti. Tři alternativy existenciálního dramatu odhalující bolestnou nemožnost morální volby v nemorální společnosti nabízejí sugestivní obraz života socialistického Polska v letech 1978–81.

V dějinách kinematografie nalezneme několik neopomenutelných etap a škol, které vystupují na povrch, mají nadčasový význam a neustále oslovují diváky na celém světě. Mezi ně patří i tzv. polské kino morálního neklidu (či nepokoje) – tvůrčí období vymezené zhruba sedmdesátými a počátkem osmdesátých let minulého století. Jeho historický přínos spočívá v pronikavém a vnímavém zahledění do nenormální a amorální situace, jejíž povahu odstartoval rok 1968, i když kořeny tkví hluboko v dějinách Polska. Právě jeho prožitek znamenal konec nadějí, klíčový pro generaci, která se přesvědčila, že všechny ideály, v jejichž duchu byla vychována, mohou být odhozeny jako nepodstatné smetí. Polské filmy morálního neklidu, které vyrostly nejen ze zklamaných nadějí a pošlapaných ideálů, ale i z reflexe občanských porážek, jsou nutně touto polohou blízké i stavu a mysli dnešní mladé generace. Její křehké a zmatené vědomí z nich – při náležité prezentaci – dokáže vytěžit impuls ke zpevnění občanských postojů i uvědomění si základních mravních kritérií, nutných pro utváření představ o spravedlnosti, k rozšiřování věcí dobrých a zlých ve zdánlivě univerzálních životních situacích – profesních i intimních.

Mezi ikony Kina morálního neklidu patří vedle režiséra filmu náhoda Krzysztofa Kieślowskieho především Andrzej Wajda, Krzysztof Kieślowski, Krzysztof Zanussi, Agnieszka Hollandová a řada dalších.