Lockdown v hotelu Smíchov

Příběh hotelu jako potápějící se lodi, která, na rozdíl od legendárního Titaniku, má stále ještě naději na záchranu...

Jeden z největších hotelů v Česku, ještě do začátku pandemie skvěle prosperující, je kvůli koronaviru v nesnázích, stejně jako celé odvětví. Mladý dynamický ředitel, který hotel zachránil před úpadkem před lety v době finanční krize, musel v březnu 2020 propustit dvě třetiny zaměstnanců, úplně zavřít jednu ze dvou budov, která tak začíná chátrat, i přes koronavirové dotace měsíčně prodělává čtvrt miliónu korun a se zbylými spolupracovníky se snaží usilovně a až tragikomicky čerpat vodu z jejich potápějícího se Titaniku.

Obří hotel je propojený osobními, rodinnými i profesními vazbami s dalšími loďkami na onom širém koronavirovém oceánu – s menšími penzióny, kluby a hospodami, které si nevydělají ani na nájem a jejichž majitelé a zaměstnanci vymýšlejí roztodivné způsoby, jak zůstat nad hladinou.

Je to obraz zmaru. Pokojská, která převléká postele, v nichž nikdo nebude spát a stírá prach z poliček, na které si nikdo nic neodloží. Garážmistr opravující auta, která si nikdo nepronajme. Recepční přišpendlený za pultem recepce, kde nemá koho ubytovat, protože žádní hosté nepřijdou. Hotel, který nesmí mít hosty. Taková je výchozí situace, jejíž vývoj tvůrci sledovali déle než rok. Zaznamenali, jak se dlouhodobý tlak promítá do osobního života zaměstnanců – nešlo jim ovšem o pouhou observaci, ale o analýzu, nakolik a jak lze současné situaci vůbec čelit. Zároveň chtěli prozkoumat, jestli bez otevřených hospod je společenský život v Česku opravdu tak mrtvý, jak mnozí tvrdí. A jestli uzavření hospod je opravdu tak nutné, jak zase tvrdí jiní.

Dokumentem chtěli mj. ukázat, jak se člověk dokáže bránit smrtící situaci a z prostého pudu sebezáchovy, do posledního dechu, z ní hledá cestu ven…