Linka 1212

Záznam chatu ze čtvrtka 30. dubna 2020

Ivan Petroušek: „Vážený pane doktore,děkuji Vám za dnešní účast na lince 1212.S vašimi názory,radami a doporučení nelze jinak,než bezvýhrad souhlasit. To,že nám seniorům od rána do večera ve všech mediích připomínají,kolik je nových nakažených a kolik jich kde umřelo,je podle mě velmi spatné řešení,doslova programové šíření paniky a strachu,což velmi nepříznivě ovlivňuje naši imunitu,v tomto období tolik důležitou.Potom klidně a beze studu nabízí čísla různých "záchranných "institucí,psychiatrů,psychologů,což by při racionálním řešení naší situace nemuselo vůbec být.Velmi správně jste doporučil zachovat svůj styl,režim,návyky,také pohyb,rovněž tolik důležitý v pokročilém věku.Já např. 75 r.,pravidelně i po operaci srdce jezdím 20-25 km na kole,chodím Nordic Wakling 5-6 km a obden pěšky do 8. patra a věřím,že dělám víc dobře,než kdybych celé dny bez pohybu trávil jen doma. Doporučuji,podle uvážení a odhadu vlastních sil všem. .Ještě jednou Vám moc děkuji a přeji hlavně dobré zdraví. Ivan z Plzně.“

Zdeněk Kalvach: „Dobré ráno, děkuji vám všem za zájem a za otázky. U první je pro mne pochopitelně milý souhlas se včerejšími televizními názory. Já zase rád souhlasím s aktivním přístupem pana Ivana. Všechny aktivity, které člověka těší, které se nestaly křečovitou nepříjemnou povinností považuji ve vyšším věku za velmi přínosné a zvláště za současného závažného omezení běžného života. Souhlasím i s negativním psychickým dopadem příliš frekvenčního opakování závažných důsledků epidemie - je dobré být informován, ale nikoliv být zavalen a vyděšen neblahými informacemi. Je třeba se tak 2x za den zorientovat, co je nového a jinak se odpoutat od trýznivých přehledů ke konstruktivnějším činnostem. Přeji panu Ivanovi mnoho spokojených cyklu kilometrů“

Marcela: „Dobrý den pane Kalvachu, chtěla bych Vás požádat o radu, jak se i nyní chovat zodpovědně, ale zároveň pro okolí nebláznivě. Nejsme senioři, ale čtyřicátníci a manžela mám vážně nemocného na biologické léčbě. Děti jsou ve věku, kdy do školy půjdou až v září. Dodnes se blíže nestýkáme s rodiči - jen nakupujeme a jsme s nimi ve styku (tchýně vážně nemocná a s cukrovkou). Naše děti nechodí po partičkách s kamarády a spolužáky venku (jdou sami nebo s námi, máme i velkou zahradu), ale jsou jediní a spolužáci je za to odsuzují a slovně napadají - oni chtějí ale ochránit tátu. Ty partičky se různě míchají, kolikrát jsou i bez roušek, někteří i přespávají u kamarádů.. Přijde mi to pro nás zbytečný risk nebo to přeháním? A mohou se i děti scházet do 10-ti ve skupince, i když vlastně nechodí do školy, aby se zamezilo riziku šíření viru? Budu Vám vděčná za Vaši radu a pohled na věc. Krasný večer, hezký pohodový den.“

Zdeněk Kalvach: „Toto je závažná a obtížná otázka - snažíme se nyní s kolegy nalézt právě pro takovéto případy co nejbezpečnější radu a pokusím se paní Marcele dát vědět. Důležitá je i rada manželova ošetřujícího lékaře, protože onemocnění s biologickou léčbou se mezi sebou liší kovidovou závažností. Omezení, která si rodina v době epidemie nastavila jsou správná. Děti jako přenašeči jsou ten hlavní problém - nelze "rozbít" rodinu, ani založit celoživotní úzkostný pocit viny, že jsem selhal a tím blízkého člověka ohrozil. Ve Švýcarsku se snaží považovat děti do 10 let za bezpečné, ale teenageři jsou rizikoví. Děti se venku shlukovat budou přes všechny zákazy a nákazu si klidně předají i ve 2, ve 3.. Takže "rozumná" omezení kontaktů, roušky či do dětské komunity FFP2 (přes posměšky), pečlivá hygiena po návratu, správné zacházení s respirátorem. Pokusím se poradit více mailem a ..držím palce.“

Alena Faberová: „Mám devadesátiletou maminku v domově pro seniory na Praze 2, kde zavedli zákaz návštěv už počátkem března. Do té doby jsem za ní chodila téměř denně. S maminkou si pravidelně každý den telefonuji, jednou týdne s ní vnučky společně komunikují přes Skype. Odloučení je těžké pro ni i pro mne. Poslední dobou se maminka při telefonování často usedavě rozpláče, je zmatená, kde se tam octla, a velmi rozrušená. Poté se personálu podaří ji nějak utišit, další den se mi jeví klidnější, nicméně vím, že psychicky strádá a teskní. Dlouhodobé odloučení od rodiny je pro staré lidi nesmírně zátěžové a obávám se, že to zanechá na jejím psychickém stavu následky (údajně dojde ke zrušení zákazu návštěv až 8. června)! Existuje nějaká možnost podávat takto starým lidem s demencí "jemná" psychofarmaka pro uklidnění či zlepšení nálady? Myslím si, že tento problém řeší v současnosti většina příbuzných klientů pobytových zařízení pro seniory. Nikdo si jistě nepřeje zavléci nákazu do jejich domova, ale docela vážně se bojím, že maminka může umřít nejen na potenciální komplikace spojené s případnou nákazou, ale také žalem z dlouhého odloučení. Bohužel o tomto vážném aspektu izolace seniorů před nákazou nikdo z našich představitelů otevřeně nehovoří.“

Zdeněk Kalvach: „Další složitá otázka. Změna režimu, omezení aktivit, izolace od rodiny, to vše má závažné negativní dopady na křehké staré lidi, zvláště pokud trpí kognitivní či jinou psychickou poruchou. Může je to často ohrozit stejně jako COVID. Důležitý je častý kontakt alespoň technický (mobil, Skype, laptop), i když není plnohodnotný a mnohdy vyžaduje asistenci personálu. Do budoucna se zjevně musí zřídit pro časy epidemií bezpečné návštěvní místnosti se vzduchotěsným oddělením, něco jako ve věznicích, neboť pohybová a setkávací omezení jsou dnes v pobytových zařízeních těžší než v nápravných. Ve většině zařízení se snaží o psychickou podporu a ve spolupráci s lékařem případně též o šetrnou pomoc psychofarmaky, i když i ta má pochopitelně svá rizika. Doufám, že to Vy i maminka dobře zvládnete, i když do června je stále daleko“

SK: „Geriatr by měl často asi spolupracovat s psychiatry, že?“

Zdeněk Kalvach: „Ano, podpora psychického stavu - nejen léčení duševních poruch, ale také psychoaktivizace apod. - jsou v geriatrické praxi důležité. Co nejvíce by měl realizovat geriatr či praktický lékař ("geriatr 1. linie"), aby se zamezilo "psychiatrické stigmatizaci" - jde o psychoterapeutickou podporu "tady a teď" (mnohdy o lidskou promluvu o tom, co člověka trápí), o řešení lehkých depresí, úzkostí, banální zapomnětlivosti apod. Při závažnějších obtížích je geriatricky kvalifikovaný psychiatr nezbytný, zvláště při konzultaci podceňovaných delirantních stavů, mnohdy stále zaměňovaných za "demence". Častěji bychom měli také využívat psychoterapeutické či krizové intervence na podporu jak starších lidí v těžké situaci, tak jejich rodin, laických pečujících. Nejde tedy o psychiatrizaci člověka, ale o jeho citlivou, odborně konzultovanou podporu. Prostředků k tomu včetně jemných léků naštěstí přibývá.“

ANTI: „Jaká je česká geriatrie v současnosti? A jaká je česká sociální gerontologie v současnosti?“

Zdeněk Kalvach: „Geriatrie má především řadu výborných, obětavých lidí - od pečovatelského a ošetřovatelského personálu po lékaře. Škoda je, že zůstává dominantně spojena s ošetřovatelskou problematikou, s léčebnami pro dlouhodobě nemocné. V Česku se bohužel nepodařilo rozvinout intervenční geriatrii přechodných, mnohdy nejasných zhoršení zdravotního a funkčního stavu, problematiky, která stále leží "v území nikoho" mezi obory, též na zdravotně sociálním pomezí. Je to moc hezká a složitá, odborně náročná medicína, ale ani medici se o tom na fakultách nedozvědí - i když jde o "enabling geriatrics" vracející křehké lidi do života a snižující ošetřovatelskou zátěž. Chybí též "geriatrická gramotnost" jako vědomostní složka jiných oborů. Bohužel. Sociální gerontologie se zřejmě rozvíjí perspektivněji než klinická "akutní geriatrie" - jde o koncept života ve vyšším věku v české společnosti, aby ani v době epidemií a jiných krizí nebyl segregovaně podceňovaný (viz např. nyní naše výzva proti ageismu v době krize v duchu Galway apelu)“

ANTI: „Co chybí současným českým seniorům v současném českém zdravotnictví?“

Zdeněk Kalvach: „Jak jsem odpovídal na předchozí otázku, chybí především intervenční geriatrie při nejasných zhoršeních zdravotního a funkčního stavu na mezioborových švech a obecná "geriatrická gramotnost" v ostatních oborech. Nejproblematičtější je situace křehkých lidí na zdravotně sociálním pomezí s negativními kompetenčními konflikty, což se potvrdilo i za sloučené krize COVID-19“

SK: „Je hodně výhodné, že jste internista a geriatr najednou?“

Zdeněk Kalvach: „To je zajímavá otázka. Vždycky jsem vnímal - což je ovšem pochopitelně dáno mou základní internistickou specializací - geriatrii se všemi jejími přesahy jako internistický obor. Přesahy jsou důležité, nezbytné - např. do neurologie, psychoterapie, psychiatrie, rehabilitace, klinické farmakologie, ošetřovatelství, sociální práce - ale soudím, že každý lékař by měl mít svůj "odborný fundament", kde je "sám sobě kvalifikovaným konsiliářem", který se může spolehnout na své znalosti a zkušenosti. Mít jako specialista "jenom" (přes všechnu významnost a náročnost) představu o seniorských aspektech kdečeho je méně výhodné. Každopádně však geriatr patří mezi "přesahově", mezioborově pracující tzv. "generisty", stejně jako praktický lékař, všeobecný internista, pediatr, možná všeobecný chirurg. Je to hezké.“

Marek: „Dobry den mam provas otázku 2 1znate Kateřina bohatá . Geaitr“

Zdeněk Kalvach: „Zdá se, že jsem vyčerpal vaši trpělivost - nevidím další otázky. Takže děkuji za milou hodinku se zajímavými a stimulujícími dotazy, přeji vše dobré a držím palce do všech složitých zdravotních i se zdravím jen souvisejících situací a rozhodování, která bohužel mnohdy nemají jednoduchá ani jasná řešení, zůstávají rozhodováním za nejistoty a odhadováním těch menších rizik a zel. Vše dobré a klidný čas“

Lukáš Moravec: „Mám sebevražedné sklony, jak se s tím vyrovnat v této době?“

Zdeněk Kalvach: „Tak ještě jeden naléhavý dotaz. Při sebevražedný sklonech je nezbytná okamžitá konzultace s ošetřujícím psychiatrem, pokud jste již s některým navázal kontakt, jinak okamžitá konzultace s některou z krizových linek či s některým z krizových center (v Praze např. Krizová linka, PL Bohnice, RIAPS na Praze 3 apod.). Jinak kontakt a mluvení s blízkými lidmi. Prosím, zvládněte to.“