V letním čase dávná láska opět ožívá… Adaptace divadelní hry Aloise Jiráska v hlavní roli s Marií Tomášovou (1965). Dále hrají: M. Vášová, O. Sklenčka, M. Doležal, B. Navrátil, V. Fabianová, O. Korbelář, B. Prokoš, J. Velda, Z. Černá, I. Devátá a J. Pleskot. Kamera V. Opletal. Scénář a režie J. Novotný
00:01:51 -Adélko?
-Ano?
00:01:55 Čtete?
00:01:59 Nikdo vás dnes neruší.
00:02:07 -Takové ticho.
-Jako po vymření.
00:02:12 Ale na poli mají co dělat.
00:02:17 Ráda bych, aby to za odpoledne svázali. Pro jistotu.
00:02:26 Kdopak ví? Je takové dusno.
00:02:32 -Ale vy dnes tuze čtete, Adélko.
-Už mě to unavuje. Ale co dělat?
00:02:39 To věřím. Stále ležet v knihách také omrzí.
00:02:44 -Ale až se kolem vás bude batolit maličké poupátko... -Ach, to ne.
00:02:52 -Adélko...
-Ne, netoužím po dětech.
00:02:57 Tak nemluvte.
00:03:01 Pamatujte, že pro smrt jich nikdy není dost.
00:03:12 Moc běžíme, sotva dechu popadáme.
00:03:16 -U muziky už jistě tancují.
-Po takové zábavě toužíš?
00:03:21 -Raději bych zůstala v samotě.
-V Praze bylo samoty dost.
00:03:26 Ach, ten život tam. Nábřeží Ferdinandka, sály plné studentů,
00:03:31 přednášky z filozofie, estetiky, to je život. Ale tady?
00:03:37 Co tady. Není tu nikdo, kdo by znal Verlaina, Hlaváčka, dekadenty.
00:03:43 -Jsou tu samé banální zábavy, chápeš? -Chápu.
00:03:47 -Toničko, bude tam pan Labuťka?
-Jistě. -Jediný tu má erudici.
00:03:52 -Píše básně. -Rozumí moderní ženě?
-To kdybych věděla. -Ten jistě.
00:03:58 Ale chci jistotu. Já ji musím mít. Napsala jsem mu psaní.
00:04:03 -Karlo, aby děvče psalo pánovi?
-Jsi staromódní. Nemá žena právo?
00:04:09 -Už jsi ho poslala? -Ještě ne.
-Jak odpoví? Veršem? -Co mu píšeš?
00:04:14 -Přečti si to. -Bez nadpisu?
-Snad Vaše blahorodí s vykřičníkem?
00:04:20 Život končí dvacátým rokem, nemá už pro mě nic v zástavě.
00:04:25 Co jsem prožila je vše, co život může dáti? Trochu slunce, umění.
00:04:31 Zachraňte mě, potřebuji oporu, zvláště nyní.
00:04:35 Znáte básně Goethovy a Byronovy? Karlo, tady máš měkké i.
00:04:41 Co? To jak jsem psala v rozčilení.
00:04:44 Tak pojď.
00:04:46 HRAJE HUDBA.
00:04:49 Co to je?
00:04:52 To je výlet z města. Jdou do lesa. Tady za myslivnu.
00:04:57 -Teď se to tu začne trousit.
-Průvod jde přece vozovou cestou.
00:05:03 To jde. Ale kdo zmešká, nadejde si. Kolem samoty je to kratší.
00:05:08 -Adélko, nechcete se podívat? -Ne. Taková zábava... Nudila bych se.
00:05:17 -Však jen, kdyby tu byl Václav.
-Ba ne. Také bych nešla.
00:05:22 -Uchystám svačinu. -Ne, maminko. Počkám, až přijde strýček z lesa.
00:05:28 To byste se načekala. On je lesní tulák. Nejraději by tam i spal.
00:05:38 Václav je raději doma, v hospodářství.
00:05:43 Ten se o vakacích nadřel. Hlavně o žních. Pole má rád.
00:05:50 Ano, o polích div neblouzní.
00:05:53 Kdyby měl pořádný dvůr, nechal by jistě medicíny i Prahy.
00:05:57 Ano, on má pole tuze rád.
00:06:00 Když bylo nejhůř, když studoval, museli jsme si půjčit ze záložny.
00:06:06 Už jsme mysleli, že na Václavova studia mít nebudeme.
00:06:11 Že budeme muset odprodat pole.
00:06:14 A Václav nedal, ne a ne.
00:06:18 Nebožtíkovi tátovi povídal, že ani záhon nesmí od našeho gruntu.
00:06:26 Že raději bude v Praze o suchém chlebu a třeba o hladu.
00:06:30 Ale z pole ani záhon. To spíš časem ještě přikoupit.
00:06:35 A vidíte, Adélko, přikoupil. Podívejte, tady odtud je to vidět.
00:06:41 Ten velký kus až tam dozadu, po ty dva divoké stromy.
00:06:46 To nebývalo dřív naše.
00:06:48 Teď jste spokojená, že to pole máte.
00:06:51 To jsem. Ale přece jen, kdybych mohla Václava častěji vidět...
00:07:00 Ale teď tu mám vás, Adélko.
00:07:03 Až odjedete, bude zase ze mě čtenářka.
00:07:09 Nejraději čtu Václavova psaní.
00:07:13 V neděli odpoledne si ta psaníčka rozložím a prohlížím.
00:07:24 To zrovna pookřeji.
00:07:29 Ale přece jen, kdyby Václav mohl častěji přijet. A ne jen na chvíli.
00:07:37 Při jeho praxi to jinak nejde. Já ho někdy nevidím celý den.
00:07:42 Ale myslím, že si nějaký den přidá, až pro mě přijede.
00:07:47 -Ale vy byste už raději jela...
-Ne. Proč? Je tu krásně.
00:07:57 Václav myslí, že se mi tu na samotě u lesů nervy utiší.
00:08:03 Vždyť jste jako křepelka.
00:08:05 Za tu chvilku, co jste tady, pěkně jste na sebe přibrala.
00:08:11 Ale kdyby tu byl Václav, bylo by veseleji.
00:08:16 To by naše samota hned ožila. Jako vždy, když přijel na vakace.
00:08:22 -Jezdili za ním i studenti z města.
-Petr Vít také? -Také.
00:08:30 -Copak, Adélko, vy ho znáte?
-Ano. Václav mě s ním seznámil.
00:08:39 -Býval také u nás.
-Ten u nás také hodně pobýval.
00:08:44 -Ale už tenkrát byl přemoudřelý.
-Jak to?
00:08:48 Ze všeho si dělal posměšky. Také o náboženství začal.
00:08:53 Ale to jsem mu řekla.
00:08:55 Ať věří nebo nevěří, přede mnou ať tak nemluví.
00:09:01 Já v Pána Boha věřím. Jestli mi někdo lže, z toho nemám hřích.
00:09:08 -A co on? -Zamyslel se a řekl, že už o tom mluvit nebude.
00:09:13 -Už je to dost dávno. Ale on ještě nedostudoval. -Je pořád doma?
00:09:19 Už přes rok. To bylo před vaší svatbou, když tak náhle přijel.
00:09:28 Doma mysleli, že má po zkouškách. A ono nic.
00:09:32 Ale na muziku, na tu byl vždycky žhavý. Co s tím?
00:09:36 Doma čekají aby jim pomohl, když mají ještě tolik dětí.
00:09:42 -A on ne a ne se vzchopit.
-Sem k vám už nechodí?
00:09:49 Ne. Celý ten čas tu nebyl. Až tuhle, kdy to bylo?
00:09:55 Předevčírem? Ano. To tu bratr ještě nebyl. To šel okolo.
00:10:00 -Tady kolem samoty?
-Šel tady kolem.
00:10:03 Dívala jsem se na něj ze světničky. Vy jste byla vpředu na dvorečku.
00:10:09 Tady pod bukem se najednou ukázal, díval se k nám, rozmýšlel se...
00:10:15 Chtěla jsem na něj zavolat,
00:10:18 ale jako by do něj někdo foukl, byl ten tam.
00:10:28 Oženit by se mohl. A dobře. Ve městě jsem to slyšela.
00:10:34 Lékárníkova slečna ho prý má tuze v očích.
00:10:41 Inu, nerozumí svému štěstí.
00:10:59 -Ach, slečno. -Dobrý den.
-Půjde tu víla, jak básník praví.
00:11:06 Mýlíte se, pane Labuťko.
00:11:08 O víle snad ví sestřenice, viděl jste ji?
00:11:12 Ne. Básník se nemýlí. Přišla sem víla diskrétním krokem.
00:11:17 -A já, nenasytný pán...
-Až z vás hrůza jde.
00:11:24 -Proč tu není slečna lékárníková?
-Nechtěla jít. -Když Petr nešel...
00:11:31 Dobře, že nešla. To by šel i šéf. Musel bych být v lékárně.
00:11:36 -Dělat básně, nebo prášky?
-Zdá se, že to na roveň stavíte.
00:11:41 -Ne, prášek utiší bolest. -Prášek se tluče v hmoždíři, ale báseň...
00:11:47 Když v zahradách duše zavane umdlená vůně tuberóz...
00:11:51 -Umdlená vůně tuberóz? -Každá báseň dýchá odérem nějakého květu.
00:11:57 -Z této vycítíte hyacint.
-Z jiné heřmánek nebo vanilku.
00:12:02 -Chtěl jsem vás přesvědčit, slečno.
-Ó, vy máte báseň?
00:12:06 -Ano. A vy jste šla parkem mé poezie. -Já?
00:12:10 -Opravdu?
-Vám ji nesu. Přečtěte.
00:12:13 -Ať se ozve zvonivými kaskádami vašeho hlasu. -Dobře.
00:12:22 Zatopen vodami melancholie, uspán tázavými pohledy lotosů zvadlých,
00:12:27 -halím se zvolna v zelené řasy. Vím, půjde tudy víla. -Tu.
00:12:34 Aha. Půjde tu víla, má těžká víčka s dlouhými řasy. S dlouhými řasy?
00:12:41 -Je to báseň. -Aha. Má horké vlasy, na nichž umdlení visí.
00:12:49 -Řasy, vlasy, visí. Chudák.
-Ale slečno.
00:12:52 A já, nenasytný pán, zdlouhavým pohybem rozevřu náruč,
00:12:57 nad mlhy vonící škeblemi...
00:13:04 -Petře? -Dobrý den.
-Na výlet?
00:13:10 -Ne, sem.
-Navštívit pana profesora?
00:13:17 -Pana profesora a vás. -A mě? Vždyť jsem tu skoro tři neděle.
00:13:26 Myslel jsem, že potřebujete klid. Jak se vám tu líbí?
00:13:32 Každý den za dva. Nekonečný. Nudím se strašně.
00:13:38 -Jen řeči o poli, o hospodářství.
-To je zdejší život.
00:13:43 -Zdejší a malý.
-Malý, ale přirozený a užitečný.
00:13:51 -Jen umět tak žít, spokojeně a užitečně. -Ano, štěstí, uznávám.
00:13:56 Ale netoužím po něm. Jak tu všichni nahlas mluví, zrovna křičí.
00:14:02 -To rozčiluje.
-Vždyť tu máte pana profesora.
00:14:06 Strýček, to je jiný svět. Ve všem vidí útok proti svým starým ideám.
00:14:12 -Už napřed je odráží. Tak se přete.
-Jak to může dlouho bavit?
00:14:19 Vy se v městečku nenudíte? Stavila jsem se tam, když mě sem vezli.
00:14:24 Myslela jsem, že mě přijdete uvítat, pozdravit.
00:14:32 -Zdržela jsem se tam dost dlouho. Věděl jste, že tam jsem? -Ano.
00:14:38 -A nepřišel jste. Ale já jsem se po vás ptala. -Co vám řekli?
00:14:44 -Že jste v lékárně. Že právě hrajete s lékárníkem. -Ano.
00:14:52 Ano, je to vášnivý hudebník. To je také má jediná vycházka.
00:14:58 -Do zábav nechodíte?
-Ne, kdepak.
00:15:01 -Dámy se tu řadí podle hodnostních tříd svých mužů. -A na procházky?
00:15:07 -Často. -Do lesů?
-Také. -Sem také?
00:15:12 Tady už jsem dávno nebyl.
00:15:17 Vyhýbáte se...
00:15:22 Poslyšte, Petře, proč jste odjel z Prahy? Tak najednou?
00:15:28 -Jinak to tenkrát nešlo.
-A dnes. -Dnes?
00:15:37 -Proč?
-Tak.
00:15:45 Po Praze se vám tedy nestýská? Po uměleckém životě?
00:15:50 -Rozloučil jste se s ní navždy?
-Navždy.
00:15:54 Pravda, byly zpočátku chvíle, kdy jsem po ní zoufale toužil.
00:16:02 -A vaše skladby? -Moje skladby... Nic, konec. Nemohu jinak.
00:16:11 -Nechcete. -Nechci. Jsem diletant, amatér. Nic nesvedu.
00:16:16 Tohle si nalháváte. Škoda vašeho talentu.
00:16:22 Hrával jste na klavír, já zpívala vaše písně.
00:16:26 Ráda vzpomínám na ty večery, když jste improvizoval.
00:16:33 Tenkrát, ten večer, když jsme se vrátili z Roztok, pamatujete?
00:16:38 -V té hudbě byl veliký cit.
-Proč na to vzpomínáte?
00:16:42 Druhého dne jste odjel. Ani jste se nerozloučil.
00:16:47 -Utíkal jsem lžím, nechtěl jsem být hříčkou. -Hříčkou?
00:16:52 -Utíkal jsem, hledal jsem uklidnění. -A našel jste je?
00:16:59 -Ano.
-A snad i víc?
00:17:07 -Víc nehledám.
-Á, pan Petr.
00:17:12 -Dobrý den. -Pěkně vítám. To je dost, že jste se zastavil.
00:17:17 -A ne jako tehdy v úterý. To jste šel kolem. -V úterý?
00:17:24 Pravda, tam pod bukem jsem vás viděla.
00:17:29 -Á, pan profesor, má úcta.
-Dobrý den.
00:17:34 -Na špacír?
-Ano. A co vy, na výlet?
00:17:37 -Nein. Ja pryč musím z domu. Malír pokoj malovat. -Malíř.
00:17:44 -Malíř, ja.
-Ještě není hotov, že?
00:17:47 Takové divné nešvary. Divné malování namazat.
00:17:54 To všechno musí pryč, tak on malovat zase jinak.
00:17:59 -To bylo pěkně, ale také to musí přijít dolů. -Proč?
00:18:04 Kdyby to viděl pan baron, tak by řekl: Ten osel to má lepší, než já.
00:18:10 -Tak ze zlosti jdete na výlet?
-Pan profesor také? -Ne, ne.
00:18:16 -Já jdu z hub, pěkně domů.
-Tak na shledanou.
00:18:20 -Co kvarteto v lékárně, ještě hrajete? -Ale hrajete, hrajete.
00:18:25 Tak pěknou zábavu, přijdu si vás poslechnout.
00:18:30 -Co vy tady? -Přišel jsem vás přivítat, pane profesore.
00:18:36 Děkuji, jste hodný. Víte, že mě vítáte letos naposledy?
00:18:42 -Cože? Už sem nebudete jezdit na prázdniny? -Naopak.
00:18:47 -Od těchto prázdnin jsem tu na penzi. -Aha.
00:18:51 -A to chcete zůstat navždy tady, na té samotě? -Tady.
00:18:56 Vracím se jako staroch šedivý do hnízda,
00:19:00 ze kterého jsem vyletěl do světa.
00:19:03 Uvelebím se tu, naváži na mladá léta a budu je žít dál.
00:19:09 Vám je lehčeji, pane profesore. Měli jste krásné mládí.
00:19:14 To měli. Skutečné mládí, neotrávené. Mělo ideál.
00:19:19 Ne jen ironický smích a hlodavou skepsi, jako je teď.
00:19:23 Vy mladí o životě jen uvažujete, ale nežijete.
00:19:27 Zažili jsme příliš zklamání z neutěšeného života, z neúspěchu.
00:19:33 Ano. A z toho nechuť, ochablost. Zhaslo nadšení a už není ani lásky.
00:19:39 To je to nejhorší. Teď omrzelost panuje. Nebo zase fráze vyžít se.
00:19:46 No dobře, ale řekněte, co pak? Být vyžilý. Ne vyžít se, ale žít.
00:19:52 Zachovat si radost ze života. Zase už káži, odpusťte.
00:19:59 Tak je to u nás. Sejde se starý s mladým a vidí v sobě nepřátele.
00:20:04 Člověk se rozvíjí. Měřítka rostou, jsou nová hlediska.
00:20:09 -Staří se tvrdě vzpírají novým proudům. -Tak vy také?
00:20:13 Vzpírají. Ale ne všichni a ne všemu.
00:20:17 Pane Petře, všechno nové a mladé není ještě pokrok.
00:20:22 Měl bych proto, abych byl moderní, hanět vše staré? I to, co je dobré?
00:20:28 Chválit vše nové? I jak otravují naši mateřštinu?
00:20:32 -Jak s ní necitlivě zacházejí?
-Všichni snad ne. -Je jich dost.
00:20:37 Mám velebit pěnu, co jde s novým proudem? Obdivovat jepice nad ním?
00:20:44 Obdivovat ty, co stojí na břehu, kteří myslí, že oni jsou ten proud?
00:20:50 -To bylo při každém velkém hnutí.
-Já vím.
00:20:53 -Ale ten křik klame, svádí a terorizuje. -Jen slabé.
00:20:58 -Ale v mlází a osení je z toho potlučenina. -To máte pravdu.
00:21:03 Řekneš si, že nová cesta, nevyzkoušená, vede kupředu.
00:21:10 Petříčku, se mnou byste se přece shodl. Ale v jednom ne.
00:21:16 V jednom nikdy.
00:21:19 V tom naprostém národním nihilismu a nenávisti k svému národu.
00:21:27 V tom nikdy. Víte, z toho mě až úzkost pojímá,
00:21:32 když si vzpomenu, jak mládež... Ale nic, nic. Nechme toho.
00:21:39 Ale jedno vám ještě povím. Nerozumím teď dvěma módním slovům.
00:21:45 -Kterým, pane profesore?
-Úspěch a uplatnit se.
00:21:50 Dnes se měří všechno podle úspěchu a ne podle hodnoty.
00:21:54 Uplatnit se, tomu také nerozumím.
00:21:59 Poslouchejte, Petříčku. Když jste sám tak nadhodil...
00:22:04 Vy jste přítel našeho Václava. Mám vás na očích už od dětství.
00:22:09 -Ale v jedné věci vám docela vůbec nerozumím. -Já vím.
00:22:21 -Především, pane profesore, proč jsem nedokončil studia, že? -Ano.
00:22:33 Žil jsem v samém rozporu. Povinnost kázala studovat,
00:22:40 láska k umění vábila jinam. Z toho pak nechuť k učení, k paragrafům.
00:22:46 -A zase hlas svědomí, vědomí viny.
-Tak se věnujte hudbě zcela.
00:22:52 K tomu jsem neměl dost odvahy.
00:22:56 Začal jsem, ale nebylo té radostné tvořivosti.
00:23:02 Nedůvěra ve vlastní sílu rostla.
00:23:05 Ostře bodalo mučivé poznání, že nezbývá nic, že je všechno marné.
00:23:11 -Žádný cíl, nic.
-A proto jste odjel z Prahy? -Ano.
00:23:18 Také proto.
00:23:21 Ale ještě jiné blouznění.
00:23:28 Nešťastné.
00:23:31 Utekl jsem od propasti v pravý čas. Závrať mě chytla.
00:23:40 Něco velmi vážného. Našemu Václavovi jste se nesvěřil?
00:23:47 Ne, Václav neví nic.
00:23:51 -Rozumím, i nerozumím. Do Prahy se už nevrátíte? -Ne. Zůstanu tady.
00:24:01 Pane profesore, naši by se spokojili i s tím,
00:24:05 -kdybych se tu stal městským tajemníkem. -A co vy?
00:24:16 Chci, chci.
00:24:20 Jistě, že chci.
00:24:24 I když přicházejí chvíle, kdy si říkám, že ne.
00:24:28 Navždy zůstat tady, v těch malých poměrech?
00:24:32 Klepy, pomluvy, hamižné pachtění. Poslouchat fráze o vlastenectví.
00:24:38 Fráze o umravnění.
00:24:40 Tady, kde zbankrotovaní nepozbývají ve společnosti místa ani respektu.
00:24:46 Nebo zůstat tady v těch poměrech, docela zevšednět, časem přivyknout.
00:24:52 Ne, to jistě ne. Ale proti tomu pracovat, pracovat.
00:24:57 A to v tomto povolání a při své inteligenci byste mohl vydatně.
00:25:02 -Sám byste nebyl, tak zle přece není. -Měl jsem veliké cíle.
00:25:08 Dobře. Ale teď by byly malé, určité a dobré.
00:25:12 A kdybyste našel oddanou duši... Já vím, já vím.
00:25:23 Ale i kdyby ne, tak na tu propast se dá zapomenout.
00:25:53 Proč prcháte, slečno?
00:25:59 Ze hřmotu banální zábavy.
00:26:02 Snad na cestičky pro sentimentální, romantické, staromódní, milující.
00:26:07 -Já? Těch cestiček nehledám.
-Kdo s erudicí by je také hledal?
00:26:14 Vždyť všechna ta romantika tristně končí v manželství.
00:26:20 -Není možné manželství se docela zříci. -Vy slečno? Tak moderní.
00:26:29 -Jsou ohledy na rodinu, společnost.
-To je slabost, zpátečnictví.
00:26:35 Volnému člověku je pouto manželství směšné.
00:26:38 -Snad právo individua... -Právo individua je nejvyšším zákonem.
00:26:44 A proto rozbít stará pouta, zdeptat všechny předsudky,
00:26:49 na ruinách šosácké vázanosti, zeptá se moderní muž moderní ženy:
00:26:55 Chceš být má? Sevřou se v náručí a vykřiknou jediným výkřikem
00:27:02 -v extázi blaha...
-Promiňte... -Pardon.
00:27:06 -A pak se rozejdou. -Rozejdou se?
-Ano. Oba volní a ničím nevázaní.
00:27:13 -Ale což kdyby... -Vím, co chcete namítnout. Děti, viďte?
00:27:18 Co kdyby byly děti? Také předsudek. Stará teorie.
00:27:24 Lidé tu nejsou kvůli dětem, ale každé individuum kvůli sobě.
00:27:29 Ano, slečno. Vyžít se. To je jediný zákon. Senzace nervů.
00:27:36 Ostatní je nicota.
00:27:43 -Ale slečno, napsal jsem vám báseň.
-Mně?
00:27:47 -Opravdu mně? -A komu jinému tady v tom hnízdě bych ji mohl napsat?
00:27:53 Ovšem.
00:28:04 -A to vy mladí nevidíte. -Pane profesore... -Snad se nehádáte?
00:28:09 -Strýček rád bojuje.
-Adélka se boji nevyhýbá.
00:28:13 -Za dva dny jsme se chytli pětkrát.
-Čtyřikrát začal strýček. -Musím.
00:28:19 Paní doktorová útočí. Zvláště proti klasikům.
00:28:23 Není pomoci. Milovat je možné i moderní, dráždivou krásu.
00:28:28 Ke starým láskám se vracíme, nutit je nebudeme. Co se historie týče...
00:28:34 -Učitelky života...
-Žádná učitelka. Kdo to řekl?
00:28:38 Historie nás nepoučila. Národy se vraždí, utiskují, odnárodňují.
00:28:43 -Jako před sto lety. -Historie zdržuje. Hledí zpět, ne dopředu.
00:28:49 -Adélko, spojenec. Vy tomu také věříte? -Jistě.
00:28:53 Kdo nechce jít dopředu? Je třeba pro pokrok zhášet strážný oheň,
00:28:59 který svítí do tmy a zahřívá? Historie je paměť národa.
00:29:05 Víte, co je to mít dobrou paměť? Nepamatuje-li si národ, čím byl,
00:29:10 zapomene-li křivdy na něm spáchané, bude mdlý, nic, chmýří.
00:29:16 -Otročina, bláto. I s módními hesly. -Ale ustavičně bojovat?
00:29:21 -Podívejte ve světě, jaké je kulturní zápolení. -Ano.
00:29:26 Jsme jako Židé. Přišli ze zajetí, stavěli chrám vzdělanosti. Ale jak?
00:29:32 V jedné ruce meč, v druhé kladivo. I my tak stavíme chrám vzdělanosti.
00:29:38 Já vím, humanita. Ale tu především ke svým.
00:29:42 Ale proti těm, kteří nás škrtí, kteří o naše zahubení ukládají...
00:29:47 Smějte se mi, starovlastencovi, proti takovým jsem a budu husita.
00:29:53 Tvrdý husita.
00:29:55 Už se zase mordujete, že se vám chce? Pojďte raději svačit.
00:30:01 Zapomněla jsem se zeptat. Od pana lékárníka nejsou na výletě?
00:30:07 -Nevím. Ale naši tam jsou. Teta Helena. -Helenka Toralová?
00:30:14 -Helenka? -Ano, matky sestra.
-Byla děvče jako srna. Z myslivny.
00:30:21 Bože, Helenka. Se studenty hrávala divadlo. A zpívala. To je let.
00:30:29 -Tady už také dlouho nebyla.
-Žije daleko odtud?
00:30:33 Byla vychovatelkou, je společnicí hraběnky. Žije většinou na jihu.
00:30:39 -A hned si vyšla na výlet.
-Víte co? Pojďte také na výlet.
00:30:44 -Vždyť jste nechtěla. -Měla bych průvodce. Půjdete strýčku? Vy také?
00:30:50 -Doma jsem odřekl.
-Proto nešla slečna lékárníková.
00:30:55 -Jestli Petr nemůže, budu rytíř já.
-Přijímám. Ale on také neodmítne.
00:31:01 -Bude pršet, žene se mrak.
-Mám ráda bouřku.
00:31:05 Moc se těším, rád se podívám na Helenku.
00:31:09 -Ty bys opravdu šel?
-Musím, když si Adélka přeje.
00:31:14 Nechtěla o výletě ani slyšet a už jsou pryč. Copak ji to popadlo?
00:31:23 -Přej jí trochu té zábavy.
-O kterou prve nestála.
00:31:30 -A jak se vystrojila.
-Vždyť je z Prahy, co pořád máš?
00:31:35 -Na co myslíš? -Na Václava myslím. Sama by o něm nezačala.
00:31:43 -Když o něm pořád mluvíš ty...
-Jsem jeho máma a ona jeho žena.
00:31:48 Kdyby ona povídala, poslouchala bych do noci.
00:31:52 Zbytečné starosti, Baruško. Vždyť jsem s ní. O večeři se nestarej.
00:31:58 -Co vzkážeš Helence? -Aby přišla.
-Tak sbohem, Baruško.
00:32:22 -Dobrý den. Oni se také vypravili na ten výlet? -Uctivá poklona.
00:32:30 -Já dávám, pozor, abych nenarazil na radnici. -Jaká radnice?
00:32:37 -Na Mráčkovou, vědí? -Ja.
-Ona se podepisovala,
00:32:41 když se ten její stal radním, Františka Mráčková, radnice.
00:32:46 -Oni na ni mají spadeno. -To ano. Ona do nás ostrostřelců jen rýpe.
00:32:53 -Nejraději bych ji rozsekal šavlí.
-To snad ne. -To jo.
00:32:59 Tuhle jsme jeli do Voděrad s celou kapelou.
00:33:05 Ona tam musela být první, i když ten její není ostrostřelec.
00:33:12 Měl tam tudy jet nějaký ministr.
00:33:18 A jak tam stojíme na nádraží, já jako nejstarší obrlajtnant,
00:33:27 v tom slyším signál, že vlak je tu i s ministrem.
00:33:32 Vytáhnu šavli, k poctě zbraň. A Mráčková leze mezi mě a mužstvo.
00:33:39 Náruč měla plnou salámů. Rozrazila nás, až jsme se zapotáceli.
00:33:44 Ono se to směje, ale než jsem to srovnal, tak pískli,
00:33:49 vlak byl pryč i s ministrem. To byla ostuda.
00:33:54 To já rád, takový ženský, co mají duch. Duchapřítomnost.
00:34:00 To ona má.
00:34:03 Nic není.
00:34:05 Tak si půjdeme pro jiné.
00:34:09 Ochutnáme ten druhý...
00:34:15 Od kozy pán.
00:34:18 Co myslíte?
00:34:21 -Černé pivo.
-Jo tak! Kozel.
00:34:29 Aha, rozumím.
00:34:31 Tak kozel je od kozy pán.
00:34:38 -Vás to mrzí. Jdete nerad.
-Jak to?
00:34:42 -V Praze jste ochotněji chodil na výlety. -To se vám zdá. -Myslíte?
00:34:49 Chci se vás na něco zeptat. Ale nechcete-li to slyšet, vraťte se.
00:34:54 -Co by si pan profesor pomyslel?
-Hlavně, co vy si myslíte.
00:34:59 -Strýček nás dožene. Jde jen kvůli tetě Heleně. -Rád by ji viděl.
00:35:05 Vzpomínky mají čarovnou moc. U starých jsou jako druhý život.
00:35:11 Život stínů, chvilkové zapomenutí s hořkým probuzením do skutečnosti.
00:35:17 Vám to nevadí, že jde strýček s námi, viďte?
00:35:21 -Milostpaní, chtěla jste se na něco zeptat. -Nevadí? -Jsme tu sami.
00:35:26 Také odpověď. Maminka říkala, že vás viděla u samoty.
00:35:34 -Že jste zmizel dřív, než na vás mohla zavolat. -Ano, byl jsem tam.
00:35:40 To jste zamlčel. Ještě jednu otázku. Nesmíte nic zapřít.
00:35:48 -Byl jste tam poprvé za ten čas, co jsem tady? -Ne.
00:35:53 -A povíte mi ještě, kdy to bylo?
-Záleží na tom? -Záleží. Mně ano.
00:36:00 -Milostpaní, romantika neumřela.
-Snad, ale nejdřív pravdu.
00:36:05 Strýc už přijde. Řekněte. Kdy jste byl na samotě poprvé?
00:36:09 -Je to podivné.
-Řekněte.
00:36:13 Hned druhý večer, když jste přijela z Prahy.
00:36:18 -Tenkrát vás nikdo neviděl.
-Nemohl. Leda měsíc.
00:36:26 Zatoulal jsem se tenkrát. Byla krásná, vlahá noc.
00:36:32 Hledal jsem Helenku Toralovou v myslivně. Odešla.
00:36:37 -Snad abychom šli za ní, ne?
-Asi bychom vyrušovali, jsem cizí.
00:36:43 -Ale vy, přítel a druh z mládí...
-Měl bych sám? -Ano, my počkáme.
00:36:48 -Třeba pan profesor... -Počkáme, strýčku. Jistě se vrátíte brzy.
00:36:54 Hned bych tu byl. Možná přijdu s Helenkou.
00:36:57 Tak si odpočiňte, je tu krásně.
00:37:10 Opravdu milý koutek. Zvláště teď, v tom parnu.
00:37:18 Ale v noci... To v polích je noc krásnější.
00:37:24 Letní noc, za jakých vy bloudíte...
00:37:29 -Letní noc v polích umí čarovat.
-Ne opravdu. Bez žertu.
00:37:35 Tady na samotě jsem ji poznala.
00:37:38 Naši chodí časně spát a tak sama do noci čtu.
00:37:41 Sedím u okna, někdy i venku. Je ticho, jen stromy zašumí.
00:37:49 Když vychází měsíc, kmeny bříz tak bíle svítí.
00:37:55 Je tu krásně, ale teskno.
00:38:02 Vidíte, i spokojený člověk cítí v duši divný neklid.
00:38:10 Taková noc opojí, zmámí. Co v duši neuvědoměle klíčilo, náhle vyrazí.
00:38:20 A co když ne?
00:38:33 Já jsem moc vzpomínala na tu improvizaci.
00:38:40 Na to srozumění. Nevyslovené, ale hluboce cítěné.
00:38:47 -Jak vy jste přišel k nám na samotu? -Té noci? Nevím.
00:38:56 Chodil jsem v polích jak chodívám. Bylo tak krásně.
00:39:02 Šel jsem jako ve snách. Najednou přede mnou bílé zdi.
00:39:09 Při měsíci ještě bělejší.
00:39:13 Tabulky otevřených oken se jen leskly jeho světlem.
00:39:22 A byl jsem u vás.
00:39:25 Ani nevím jak. Vidíte, romantika neumřela.
00:39:34 A co kdybych přistoupila k oknu nebo vyšla ven?
00:39:39 Utekl byste, jako tenkrát z Prahy? Ani jste se nerozloučil.
00:39:46 Rozloučení by mě zradilo, musel jsem pryč.
00:39:50 Pochopil jsem, že se zpronevěřuji svému příteli.
00:39:56 Cítil jsem, jaké je to nebezpečí. A vás, že to třeba baví.
00:40:05 Ano, nechtěl jste být hříčkou, to jste už řekl.
00:40:09 Tak tohle jste si myslel?
00:40:12 Právě v té chvíli jsem poznala, že jsem se v citu k Václavovi zmýlila.
00:40:21 Že konvence a rodina rozhodovaly víc, než moje srdce.
00:40:27 Rozrušena jsem naslouchala vaší hře a vyvinula dlaň z ruky snoubence.
00:40:33 Myslela jsem, že jste silnější, že jste se přemohl.
00:40:38 -A vy jste se zatím bál hříček.
-Sám sebe jsem se bál.
00:40:44 -Teď se nebojíte? Máte uklidnění?
-V noci bloudím kolem vašich oken.
00:40:50 -Tak co děláte tady? Pojeďte do Prahy. Budete zase tvořit. -Ne.
00:40:56 Neprobouzejte staré sny.
00:41:00 -Wer ist das?
-To je syn od regenschori, Petr.
00:41:10 Nedostudovaný právník...
00:41:14 Ano, nedostudovaný právník.
00:41:18 A jak si chodí s tou doktorkou z Prahy.
00:41:23 To je ta, co je na Vejrově samotě.
00:41:26 Jak se k ní měl.
00:41:31 Já jsem rád, že tu máme pokoj a žádnou rebelii.
00:41:35 Že jsem vás tu našel.
00:41:39 My jsme jednou u ostrostřelců měli rebelii.
00:41:47 Jaká rebelie?
00:41:50 Před deseti lety jsme jeli na takový ostrostřelecký výlet.
00:41:56 -Na manévry do Bořiny.
-Verstehe. Manevr in Bořina, ja.
00:42:03 A tam na tom manévru se nám celá kapela ochmelila.
00:42:07 -Was ist das ochmelila?
-Jako opila. -Aha, ja.
00:42:15 A v té opici všichni ne a ne, že nebudou hrát. Stávkovali.
00:42:23 -A tenkrát náš hejtman, Vaníček...
-Vaníček, ja.
00:42:30 Ten se tak rozčílil.
00:42:34 Celou kapelu, rozumíte, alles, všechno zkasíroval.
00:42:40 Hned nařídil všechno pryč. Uniformu svléknout.
00:42:47 -Ohne uniform, ja.
-Vám se to směje, pane revidente,
00:42:54 ale co dělat v takové chvíli, rozumějí?
00:42:58 Já samozřejmě prosil za pardon, jako nejstarší obrlajtnant.
00:43:04 Pane hejtman, prosím jich, celá kapela je ochmelená,
00:43:08 -tak nemohou jít domů.
-Proč ne, jen ať jdou.
00:43:13 -Říkal jsem, že to není možné...
-Já bych je také tak nechal.
00:43:18 -Jen ať jdou domů nahatí.
-Pane Bože.
00:43:31 Jako před třiceti lety.
00:43:36 -Pan profesor...
-Pan profesor? -Vojtíšku!
00:43:42 -Vy jste mě poznal?
-Mládí se vrací. -Ale nevrací.
00:43:46 Kdepak bych se nadála, že se tu s vámi setkám?
00:43:50 Adélka, Václavova žena, je u nás na letním bytě.
00:43:54 Vzpomněla si, že chce na výlet. Musel jsem být za rytíře.
00:43:59 -Zaslechl jsem, že jste tu vy.
-Rytíř. Stále galantní.
00:44:04 -Kde zůstala paní doktorová?
-Někde tu jsou. Ona a váš synovec.
00:44:09 -Petr? O výletu nechtěl ani slyšet.
-Musel, Adélka ho pozvala.
00:44:14 Znají se. Chodil k nim s Václavem, ještě když byla svobodná.
00:44:20 Ale co vy? Jak jste se měla, po všechen ten dlouhý čas?
00:44:26 Když je člověk u cizích, většinou v cizině, když žije bez cíle,
00:44:32 bez užitku, když s ním osud postrkuje proti jeho vůli...
00:44:37 -Tady vám bude dobře. Zůstanete dlouho? -Jenom měsíc.
00:44:42 -Moc se mi stýskalo. -Tady budete mít klid a hodně vzpomínek z mládí.
00:44:48 To jsou také moje vzpomínky. A nejsou všechny radostné.
00:44:54 Jen když zůstanou čisté. Když se v nich nezklamete,
00:44:58 když je nakonec nemusíte sám zahodit jako uschlou kytici.
00:45:10 Na tato místa máte jistě ty nejčistší vzpomínky.
00:45:16 Mně se jich tu vždycky vyrojí, když zahlédnu starou myslivnu.
00:45:22 Jak jsme vás sem vždy po zkouškách a po divadle vyprovázeli...
00:45:27 Jak jsme chodili po výletech... O prázdninách sem často zajdu.
00:45:33 A když je ticho, zmizí najednou léta a všechno je jak bývalo.
00:45:38 Jako byste z myslivny měla vyjít vy, váš tatínek s puškou na rameni.
00:45:44 Jak vy vzpomínáte na myslivnu a na svou světničku?
00:45:49 -To už je dávno, Vojtíšku. Moc dávno. -Tak, tak.
00:45:53 Teď, po třiceti letech, vám něco povím.
00:45:58 Jednou v neděli odpoledne, v červnu o svatodušních svátcích to bylo,
00:46:05 jsem sem přišel a nikdo nebyl doma.
00:46:10 Jdu síní a vidím, že váš pokojíček je dokořán otevřený.
00:46:16 Byl jsem jak omámený.
00:46:18 Roubená světnička vybílená, v otevřeném okně záclonka.
00:46:24 Všechno jak křída. Na stole kytice a oknem výhled do zeleného lesa.
00:46:32 -Zůstal jsem jako očarovaný.
-Světnička bělostně vybílená...
00:46:38 Byla jsem tam. Změnila se, jako všechno.
00:46:43 Šel jsem lesem, až jsem vás potkal. Šla jste s bratrancem.
00:46:51 Byla jste mu naproti. To jsem ještě nevěděl, že překážím.
00:46:56 -Proč na to vzpomínáte?
-Jak by ne? Tady, s vámi...
00:47:04 Tenkrát jsem ještě nic netušil. Až pak, koncem vakací.
00:47:10 To jsem přišel a zase marně. Nebyla jste doma.
00:47:15 Řekli mi, že jste šla vyprovodit bratrance, že pojede do semináře.
00:47:21 Já na vás čekal a čekal.
00:47:24 Chtěl jsem s vámi mluvit. Všechno vám říci.
00:47:30 Vidíte, ironie osudu. Právě v takovou chvíli.
00:47:34 Přišla jste vzrušená, bledá, otočila jste se a byla jste pryč.
00:47:42 -Tehdy jsem pochopil, že překážím.
-Tenkrát bych raději umřela.
00:47:50 I já jsem tenkrát... Bloudil jsem nocí.
00:47:59 Vidíte. Teď, po tolika letech vám tu povídám,
00:48:07 co jsem vám chtěl onoho podzimního odpoledne říci.
00:48:11 Teď teprve vyznání lásky, když už všechno přebolelo, přehořelo.
00:48:22 Ale věřte mi, vzpomínka na všechno to blouznění... Nic, nic.
00:48:28 Abych se nestal sentimentálním. To bych vám chtěl povědět, Helenko.
00:48:35 Zůstal jsem vám věrný. Věrný své lásce.
00:48:44 -Bolestně jsem nesla, když on...
-Vyhověl prosbám své matky. -Ne.
00:48:51 Pro tu oběť mi byl ještě dražší, ale pak. Když se stal farářem.
00:48:58 Nabídl mi... Ale ne, vidíte, to je ta kytice uschlých vzpomínek.
00:49:08 -Odpusťte, Helenko.
-To nic. Představte si to.
00:49:13 Ustavičné, nekonečné lži před sebou, před světem. S tím žít?
00:49:19 No co. Nač vzpomínat? Minulost je pryč a přítomnost...
00:49:26 Řekněte, jaký je to život? Den za dnem bez radosti,
00:49:32 pozorovat, jak všude vládne sobectví a lež, násilí.
00:49:38 Lež z marnivosti, nestatečnosti, ze zdvořilosti k přátelství,
00:49:44 když se lží se vstupuje do manželství, se lží se v něm žije.
00:49:50 Lež i po smrti panuje. Je jí plno kolem nás celý život. Tak jak žít?
00:49:57 Už jen pozorovat svůj neužitečný život jako přírodní postup
00:50:03 s určitým neutěšeným koncem. Všechno je marné, úplně zbytečné.
00:50:09 Ale Helenko. Proč trhat kopřivy, když je také krásné kvítí na světě?
00:50:15 -A je ho víc. -Vojtíšku, vy jste byl a zůstanete optimistou.
00:50:20 Já vím, život je zlý. Ale proč na něj nebrat jasnější brýle.
00:50:25 -Vidíte. Nalhávat si. Co to je optimismus? Nalhávání. -To ne.
00:50:31 -To je víra v dobro. Ztraťte ji, a co pak? -Co pak?
00:50:37 Možná, že máte pravdu.
00:50:40 -Proti zlu a lži musíme bojovat.
-Ano.
00:50:45 Vás osud také ošidil. Vás i mě. Také jste celý život žil pro druhé.
00:50:53 -Ne pro sebe. A co říkáte našemu Petrovi? -Copak?
00:51:02 -Sestra si na něj stěžovala.
-Já vím.
00:51:06 -Až dostane svůj úřad a bude mít postavení, usadí se. -To doufám.
00:51:13 -Také by ho snad už ženili.
-Tak?
00:51:17 -Sestra mluví nadšeně o slečně lékárníkové. -Ano. Slyšel jsem.
00:51:22 -A on? -Zdá se, že na ni nemyslí, protože ještě nezapomněl.
00:51:28 On měl nějakou lásku?
00:51:32 Ano. Ale snad nic vážného. Jen studentskou.
00:51:37 Svěřil se mi, že utekl od okraje propasti.
00:51:43 Kde? Tady nebo v Praze?
00:51:47 -V Praze. Ale víc neřekl. Ani Václavovi se nesvěřil. -Tak.
00:51:54 -A kde jsou? -Tady někde musí být. Snad v myslivně.
00:52:00 Pojďme, podíváme se za nimi.
00:52:04 -My jsme slečno spolu nedomluvili.
-Nedomluvili? -Já nemohl domluvit.
00:52:10 Nemohl jsem říci, že máte erudici, povznášíte se nad předsudky...
00:52:16 A která má hořké zkušenosti a zklamání už ve svém 20 roce.
00:52:21 Ano. Věřím. V tom banálním světě úzkých, šedých obzorů. Já to znám.
00:52:28 Ale triumfující pohrdání povznese vaši psychiku nad všednost.
00:52:34 Prchnete v kvetoucí sady umění, plné tuberóz. Tam jsem vás našel.
00:52:39 -Ano. -Ano. Vždyť vy jste mi napsal báseň. -Ano, zajisté.
00:52:45 -Komu jinému byste ji mohl napsat, řekl jste. -Ano.
00:52:50 -Dejte mi tu báseň.
-Já ji dříve přepíši, slečno.
00:52:55 -Tak mi ji dejte přečíst.
-Je jen ve skice na papír hozená.
00:53:00 Tedy ji přečtěte sám. Čekám toužebně. Poslouchám.
00:53:04 Vy jí porozumíte, slečno. Vy ano.
00:53:09 Tedy začínám.
00:53:20 Prosím.
00:53:24 Zatopen vodami melancholie,
00:53:27 -uspán tázavými pohledy lotosů zvadlých... -To je přece...
00:53:32 -Co? -Nic, jen dál.
-Prosím.
00:53:38 Halím se zvolna v zelené řasy. Vím, půjde tu víla.
00:53:43 Má těžká víčka s dlouhými řasy. Má horké vlasy...
00:53:50 -Na nich umdlení visí... -Slečno?
-Je to tam tak? -Je, ale...
00:53:55 To četla sestřenice z básně, kterou jste jí dal dříve, než mně.
00:54:01 Citovala, co si pamatovala. Jak jsme se nasmály. Teď jsou dvě víly.
00:54:07 Možná, že jich bude ještě víc. Všechny oblaží básní nenasytný pán.
00:54:12 Nepochopila jste mě. Jsem zklamán. Myslel jsem, že jste moderní žena.
00:54:18 Minul čas trubadúrů a rytířů, sentimentálně vzdychajících láskou.
00:54:24 Člověk není otrok jednoho citu, ale sugestivních nálad. Má se vyžít.
00:54:32 A tropit si blázny z těch, kdo vám uvěří, nenasytný pane Labuťko.
00:54:39 -Pojď, Karličko.
-Ale slečno...
00:54:45 Senzace nervů. Má úcta.
00:54:51 Puťky...
00:54:55 Pane revidente, já věděl, že něco přijde. Bouřka nám všechno zkazí.
00:55:01 Škoda toho pivečka, co jsme pili. Dřív bylo lepší, než od kozy pán.
00:55:07 To stojí za kočku. Já vypil jen pět malých sklenic...
00:55:12 Musíme si pospíšit. Musím na Vejrovu samotu pro máslo.
00:55:21 Snad tam ještě včas dorazíme.
00:55:27 -Dobrý den.
-Už prší.
00:55:49 -To je krása. Ty divoké mraky. Les bouří a šumí. -Jste krásná.
00:55:55 -Půjdete nás doprovodit?
-Rád bych, ale teta chce silnicí.
00:56:00 -Už se neuvidíme? -Jak to?
-Na samotu nechcete... -Adélko!
00:56:05 -Přijdete zítra? -Ano.
-Adélko! -Ano, strýčku.
00:56:09 Pojďte rychle, začíná pršet.
00:56:13 -Tak na shledanou. Zítra.
-Na shledanou.
00:56:18 -Moc pěkné odpoledne. Zdá se mi, že zase překážím. -Já také.
00:56:30 -Koho vyhlížíš?
-Honzka, nese mi noviny.
00:56:37 Také bych se ráda dočkala od Václava psaní.
00:56:42 Těším se. Něco mi říká, že dostaneme psaní, že přijede.
00:56:48 Adélka mu také psala. Přivstala si. Když jsem jí nesla snídani,
00:56:54 myslela jsem, že ještě bude spát po výletě. A ona u stolu a píše.
00:57:00 Ta si přispíšila. Jestlipak napsala Václavovi, že byla na výletě?
00:57:07 -Proč? -Kdyby raději nechodila. A ty také. Nebyly by řeči.
00:57:13 -Řeči? Už řeči?
-Hned včera jsem to měla.
00:57:18 Stavil se tu Šrámek pro máslo. S tím Němcem. A hned o výletě.
00:57:26 Jak jste chodili po lese, jak se Adélka vodila s Petrem.
00:57:32 Jen chvilku s ním byla sama. Jen, co jsem doběhl do myslivny.
00:57:37 -Vdaná a chodí s cizím po lese.
-Zbytečné starosti.
00:57:42 Také jsem si řekla, jak by to bylo možné. Ale už jen to pomyšlení.
00:57:48 -A také to, že šel kolem, než jsi přijel. -Petr? -Právě.
00:57:55 -Stavil se tu? Mluvil s ní?
-Ale ne. Ani ho neviděla. -Vidíš.
00:58:01 -Ale když zlé slovo jak jedu ukápne. -Toho bych si nevšímal.
00:58:15 -Toho Petra sem nezvi, to jsem ti chtěla říct. -Já vím.
00:58:22 Teď se jdu podívat na pole.
00:58:30 -Přeji dobrý den.
-Konečně, že už jdeš.
00:58:34 -Co noviny, neseš?
-Tady. -A psaní? -Žádné není.
00:58:42 -Že ne? Z Prahy psaní.
-Ani z Prahy a z města také nic.
00:58:47 -Co z města? -Paní doktorka říkala, že dostane nějakou knížku.
00:58:54 -Od koho? -Od pana Petra. Nesl jsem mu psaní. -Psaní?
00:59:01 -Odpověď žádná? -Žádná.
-Tu knížku neseš? -Nenesu.
00:59:07 -Ale říkal, že ji ještě dnes pošle.
-Ach tak.
00:59:12 -Honzku, panímámě nic neříkej. Já sám jí to vyřídím. -Ano.
00:59:18 Tak běž, já to vyřídím.
00:59:47 Strýček... Ani jsem vás neviděla. Myslela jsem, že jste v lese.
00:59:53 -Čekal jsem na noviny.
-Honzka už tady byl?
00:59:58 -Já ho propásla. -Čekala jste ho? Vida, jak je vzácný.
01:00:04 -Kde je? -Neshánějte ho, nic nepřinesl. Jen noviny.
01:00:09 -Psaní žádné? -Ne, nic.
-Mně nic? Tak Václav zase nepsal?
01:00:14 Nepsal. Vy si přivstanete, píšete, vzpomínáte jako Pénelopé a on nic.
01:00:21 -Ani řádeček.
-Co je nového v Praze?
01:00:25 -Nic. V tuhle dobu nic. Ale prosím.
-Ne, děkuji.
01:00:30 -Čekal jste na ně.
-Půjdu do lesa. Co vy budete číst?
01:00:35 -Jako vždycky. -Máte co?
-Mám. Přivezla jsem z Prahy.
01:00:40 -Proto se ptám, že si knihy půjčujete. -Jak to?
01:00:44 Honzka tu cosi pletl, že prý Petr pošle knihu.
01:00:49 To jsme včera o ní mluvili. Je to kniha o Chopinovi.
01:00:56 A dnes jste mu o ní psala.
01:00:59 To jste Honzka zpovídal? Nepřinesl ji?
01:01:05 -Ne, ale že ji Petr pošle.
-To Petr vzkázal?
01:01:11 Ano, to pan Petr vzkázal. Nic, nic, já už půjdu.
01:01:21 Vida, ty noviny.
01:01:26 -Adélko, takhle si knihy nepůjčujte. -Proč?
01:01:32 Hned jsou řeči.
01:01:35 Jako včera. Sestra už slyšela, že jste chodili s Petrem po lese,
01:01:40 -že jste se s bavili. -Co na tom?
-Vím, ale jde mi o sestru.
01:01:45 Pro tu klevetu celou noc nespala. Jste Václavova. On je její život.
01:01:51 -Pro tohle? Maminka má ale názory.
-Starosvětské, vím. Ale já také.
01:01:57 Není třeba, abyste si knihy půjčovala a aby vám je někdo nosil.
01:02:04 Sbohem.
01:02:12 -Přišel jste...
-Musím s vámi mluvit. Jste sama?
01:02:16 Psala jste, že vás strýček vyzval, abyste s ním jela do Pavlovic.
01:02:22 -Proto jsem psala, abyste nechodil.
-Já neodepsal. -To bylo dobře.
01:02:28 -Ale vzkázal jsem. Rozuměla jste?
-Ale nemám to on Honzka.
01:02:34 -Strýček s ním mluvil dřív.
-Co říkal?
01:02:37 Pojďte dál.
01:02:40 Asi jste se divil, když jste tak znenadání dostal můj dopis.
01:02:45 Přišel zrovna ve chvíli, kdy jsem vám chtěl psát.
01:02:50 Když jsem četl ty řádky, tak včerejšek se vrátil.
01:02:56 Jako by se zatmělo přítmím bouřky v lese, jak jste tam stála.
01:03:01 -Byla jste krásná. -Bála jsem se, že to všechno odletí s bouřkou.
01:03:10 -Ale přišel jste. Jste tu. Po třetí. -Po čtvrté.
01:03:19 -To jste tenkrát přišel tudy?
-Tam jsem stál. Nevím, jak dlouho.
01:03:27 Začarované místo. Tam jsem zapomínal, teď tu zase zapomínám...
01:03:33 Zapomeňte. Vzpomínejte jen na tu noc.
01:03:40 -Dnes jsem nespal celou noc.
-Já také ne.
01:03:46 Dívala jsem se do noci, myslela jsem na vás.
01:03:51 Jak vás vytrhnout z prostředí, kam nepatříte. Jak vás odtud dostat.
01:03:57 Myslel jsem také na to, jak jste mi včera domlouvala.
01:04:02 -Věříte opravdu v mé nadání? Jestli vaše víra není... -Jaká?
01:04:10 -Nevím, jak bych to řekl.
-Sobecká? -Ano.
01:04:14 -Třeba je, ano. Ale není to snadné sobectví. -Já vím.
01:04:20 Říkal jste, že jste mi dnes ráno chtěl psát.
01:04:23 Po té dnešní noci jsem se rozhodl, že na radnici požádám o místo.
01:04:30 Ale přišel váš dopis, já se otočil a už jsem tady.
01:04:37 Na prahu jsem potkal tetu. Viděl jsem podezření v jejím pohledu.
01:04:44 Posel od paní doktorové, říkala. Jen to, ale jaký měla pohled.
01:04:50 -Ptala se, kam jdu. -A vy?
-Zalhal jsem. -Bojíte se?
01:04:58 Bojím. O vás, o něj.
01:05:10 Oba na něj myslíme.
01:05:14 Má láska se nebojí ničeho.
01:05:29 -Co budeme dělat?
-Musíte se vrátit do Prahy.
01:05:33 -Pojďte, pojďte.
-Strýček. Nesmí vás tu vidět.
01:05:39 -Odejdu statkem. -Ne, to by se neutajilo, že jste tu byl.
01:05:44 Jděte sem, prosím vás. Jen na chvilku. Já je odvedu.
01:05:49 Baruška bude mít opravdu radost. Je na poli, pošlu pro ni.
01:05:54 -Nevolejte ji, ráda počkám.
-Pojďte dál. Adélko!
01:05:58 -Hned tu budu, jen co Honzka pošlu.
-Vítám vás, slečno.
01:06:03 -Dobrý den, paní doktorová.
-Račte dál. -Děkuji, je tu krásně.
01:06:08 -Můžeme počkat tady.
-Jak je libo.
01:06:12 -Slunce tak pálí.
-Tím je příjemnější stín.
01:06:16 -Takový klid je tady.
-Ano. Někdy až tíží.
01:06:20 Snad spíše samota.
01:06:22 Po hlučném včerejšku je milá. Jak jste došla včera z výletu?
01:06:28 -Děkuji, dobře. -Honzka už letí. Ještě jednou vás vítám, posaďte se.
01:06:34 Děkuji srdečně. Mám prosbu. Sklenici vody, smím-li prosit.
01:06:39 Adélko, to by byla pěkná úcta. Vodu ne, raději sklenici smetany.
01:06:44 -Byla bych vám vděčná.
-Ale už napřed se vám omlouvám.
01:06:49 Maminka mě k ničemu nepustí, tak nevím, kde co má. Zkusím to.
01:06:54 -Chtěla jsem s vámi mluvit o samotě. -A já s vámi.
01:06:59 Málem byste mě nestihla. Šel jsem do lesa, ale neměl jsem stání.
01:07:04 -Musel jsem zpátky. Víte, včera u myslivny... -Stalo se něco?
01:07:10 -Stalo, nestalo. Poslala vašemu Petrovi dopis. -Proto jdu k vám.
01:07:15 -Hned jak si ten dopis přečetl, odešel. -Myslíte, že sem?
01:07:20 -To nevím, ale zjistila jsem, že mě přelhal. -Cože?
01:07:26 -Řekl, že jde na radnici a do lékárny. -A nebyl tam?
01:07:30 -Nebyl, ale z města vyšel.
-Vy myslíte, že...
01:07:34 Promiňte, slečno. Opravdu jsem nepochodila. Smetanu jsem nenašla.
01:07:40 Totiž klíč od sklepa. Snad byste strýčku vy našel klíč?
01:07:45 Děkuji, ale nic nehledejte. Smím-li prosit, pak trochu vody.
01:07:51 -My se strýčkem něco seženeme.
-Slečna tu zůstane opuštěná.
01:07:56 Pojďte s námi, slečno, do statku.
01:07:59 -Děkuji, ale na čerstvém vzduchu je příjemné čekat. -Půjdeme, strýčku?
01:08:05 Tak vám musím pomoci? Dobře. Odpusťte.
01:08:21 Teto.
01:08:25 Tak přece. Jako smutný hrdina z nějaké veselohry.
01:08:30 -Před vámi, teto, jsem se tady schoval. -Přede mnou?
01:08:35 Snad před vlastní lží, ne? Tys mě přelhal a teď zase nemluvíš pravdu.
01:08:41 -Ví paní doktorová, že jsi tady?
-Ne, neví.
01:08:44 Tak jsi přece jen hrdina. Chceš ji šetřit.
01:08:48 Víš, jak bys ji zkompromitoval, neví-li o tom?
01:08:52 -Zapomněl jsi, že tu bydlí přítel, který tě hostil. -Vše vysvětlím.
01:08:58 -Nemusel jsem se ukázat. -Udělal jsi to. Nic jiného ti nezbylo.
01:09:04 Neposlechla jsem pozvání paní doktorové a nešla do statku.
01:09:09 Chceš utéct. Prosím. Jdi, jdi.
01:09:13 Teto, budete mlčet?
01:09:16 Já mám mlčet? Klamat poctivé lidi, podporovat tě?
01:09:21 Mám klamat starého přítele a jeho dobrou sestru?
01:09:26 -Loni jsi uprchl od propasti. Tedy už něco bylo. -Co bylo?
01:09:31 -Nic nebylo. Nic jsem nezavinil.
-Do propasti se ženeš znovu sám.
01:09:37 Nebo přilákán?
01:09:40 Ne, to já. Okamžik závrati.
01:09:48 Okamžik závrati. A potom hořkost na celý život.
01:09:55 Tady se obětuješ. Ale na povinnost ke staré, usoužené matce nemyslíš.
01:10:02 Teto, vím, co je má povinnost.
01:10:05 Ráno jsem opravdu chtěl jít požádat o místo. A udělám to.
01:10:10 -Nepřijde-li nějaké nové psaní.
-Vím, co je má povinnost.
01:10:15 Tak co budeme dělat?
01:10:20 -Slečno, do sklepa se nelze dostat.
-Děkuji, paní doktorová.
01:10:25 -Už se nemusíte obtěžovat.
-A je to. Helenka!
01:10:29 -Ani jsem Honzkovi věřit nechtěla, když jsem ho potkala. -Baruško!
01:10:34 -Pěkně vítám, Helenko. Já říkám Helenko... -Jak jinak, než bývalo?
01:10:40 Odpusťte, jdu z pole. Dívala jsem se, co včerejší déšť.
01:10:45 -Ale nic nepohromil. Alespoň jinou zástěru si vezmu. -Zůstaňte tak.
01:10:51 Tak žádné psaní, hned jsem se Honzky ptala. Čekáme psaní.
01:10:56 Od Václava. Abychom věděli, kdy konečně přijede.
01:11:00 -Dnes jsem mu psala, aby oznámil.
-A přijel. Ale tu zástěru.
01:11:05 -Je zapomenutá ve světničce.
-Já vám ji přinesu.
01:11:09 -Petr je tady.
-A vy, Helenko? Jak jste se měla?
01:11:14 Trochu jste prokvetla. Ale já víc. Mnoho se změnilo za ten čas.
01:11:22 -Ano, mnoho. -Jen když je dětem dobře. Václavovi se dobře daří.
01:11:28 -Dobře mu to jde. -Helenku jsme chtěli uctít smetanou.
01:11:33 -Maminko, ta zástěra tam není.
-Musí tam být. -Není.
01:11:38 -Asi je v přístěnku, podívám se.
-Dobře. Dojdu do sklepa.
01:11:44 Hned tu budu.
01:11:46 -Viděla jste ho, nebo se domýšlíte?
-Mluvila jsem s ním.
01:11:51 -Tvrdí, že paní doktorová o ničem neví. -Lež. Všechno jen lež.
01:11:58 -Petr... Tak to je ta propast.
-Je, ale říká, že tam nebyl vlákán.
01:12:05 -Vy myslíte...
-To neuvádím na Petrovu omluvu.
01:12:10 Je vinen. Já jsem mu to netajila. Svou povinnost jsem vykonala.
01:12:17 -Teď jednejte vy.
-Vy chcete odejít?
01:12:21 Víc na mně, Vojtíšku, nemůžete žádat.
01:12:26 Baruška pro tu klevetu o výletě nespala celou noc.
01:12:32 Václav je celý její život. Jí mám říct, že jeho štěstí je lež?
01:12:40 -Nic, než lež? -Strýčku!
-Bože, Václav.
01:12:44 -Strýčku!
-Hochu, ty jsi tady.
01:12:50 -Že jsi nepsal?
-Ne. Chtěl jsem vás překvapit.
01:12:54 -To se mi povedlo, strýčku. Kde jsou všichni? -Vpředu ve stavení.
01:13:00 -To je slečna Toralová.
-Dobrý den. -Petrova tetička...
01:13:05 Co Petr? Z Prahy upláchl, zbrklý muzikant. Tady se prý neukázal.
01:13:11 Já ho vytáhnu z doupěte. Musí zase k nám. Ale kde jsou všichni?
01:13:18 To se mi povedlo. Chtěl jsem psát. Ale napadlo mě, nepiš a jeď.
01:13:23 Přijedeš na žně, půjdeš na pole, svážeš snop, přivezeš fůru domů.
01:13:28 -Zapráskáš na dvoře bičem, maminka vyjde na zásep. -Zůstaneš déle?
01:13:34 Celý týden. Těšil jsem se jako student.
01:13:38 -Jako když jsem jezdil na vakace.
-Adélko? -Už jdou.
01:13:43 Počkejte, nechám je přejít a schovám se.
01:13:48 Nic neříkejte. Do světničky se schovám. Pak vyjdu jako by nic.
01:13:53 -Ne, to ne. Baruško, je tu Václav!
-Ale strýčku, vy jste to zkazil.
01:13:59 -Václave...
-Adélko.
01:14:05 -Kde je maminka?
-Už jde. Ale pojď jí naproti.
01:14:12 -Má ji rád.
-Byla by to vražda.
01:14:21 -Teď co s tím?
-Už jste rozhodl.
01:14:34 -Neuteču. -Běžte!
-Přiznám se Václavovi.
01:14:40 Teď, v této chvíli... Zbývá jediné. Běžte, běžte.
01:14:57 Odejdu na ten čas, co tu budou.
01:15:02 A pak... Jak jsem řekl.
01:15:11 Ano. Na ten čas, co tu budou.
01:15:18 Pak zůstane, přijme místo.
01:15:21 Pak ho snad i ožení.
01:15:25 Lež, lež. Jsme nešťastní.
01:15:32 Lež nad námi zvítězila.
01:15:36 -Strýčku, odpusťte, zapomněli jsme na vás. -Už se neobtěžujte.
01:15:44 A ty dveře, paní doktorová, můžete zase klidně zavírat a otvírat.
01:15:50 -Můžete tam i matku svého muže pustit. -A svého muže tam uvést.
01:15:56 Za tu jeho lásku. Za sestřinu. Za tu jejich lásku.
01:16:01 -Až vám vysvětlím...
-Ne, nic, nic.
01:16:04 Nic nevysvětlujte. Je všechno jasné. A jak.
01:16:20 -Dál nepůjdete?
-Teď bych snad už nepřekážela.
01:16:25 Ale to štěstí tam, překáží mně. Sbohem, Vojtíšku.
01:16:51 Skryté titulky vyrobilo Studio "V", s.r.o.
Adélka (M. Tomášová), mladá novomanželka o hodně staršího doktora Vejra (M. Doležal), tráví letní čas u své tchyně (M. Vášová) na vesnici. Potkává se tu se svou dávnou láskou, Vítem (B. Navrátil), a mladí lidé se, podle názoru těch starých, poněkud nerozvážně sbližují. Starší pár – vdova Vejrová a její bratr, profesor Čepelka (O. Sklenčka) tak bedlivě pozorují dění, na jehož vývoj nemají vliv, a mravokárně soudí mládí.
Televizní adaptace Jiráskovy divadelní hry vznikla v roce 1965 a mladou ženu zahrála Marie Tomášová s rozevlátou touhou a bezstarostností.
