Její pastorkyňa

Leoš Janáček dokončil svou operu Její pastorkyňa v roce 1903 po devíti letech kompoziční práce. „Její pastorkyni vázal bych jen černou stuhou dlouhé nemoci, bolesti a nářků mé dcery Olgy a klučiny Vladimíra,“ poznamenal si. Příběh životem ztvrdlé ženy Kostelničky a její pastorkyně – schovanky Jenůfy, která váhá mezi láskou srdce a láskou „co Pánbůh s ní spokojen“, posunula Janáčkova hudba od naturalismu slováckého dramatu Gabriely Preissové k obecnějšímu postižení tragiky lidského osudu. Stín temného období skladatelova života poznamenal sice dramatické napětí hudby opery, ale setkáme se zde zároveň s mnoha hudebními obrazy vroucího citu a katarzními momenty nebývalé umělecké čistoty.

Známé jsou vnější osudy operního díla, které bylo nejprve odmítnuto Národním divadlem v Praze jako nevhodné k provedení, aby se dočkalo pražské premiéry až po dalších 12 letech s vynucenými retušemi (o jejichž oprávněnosti se vedou spory dodnes). Příznačné je i to, že ač bylo dílo vydané ještě za skladatelova života prestižním nakladatelstvím Universal Edition ve Vídni, světové proslulosti dosáhlo až uváděním v anglickém překladu skoro 50 let po autorově smrti.

V Národním divadle Brno režíroval Její pastorkyni v roce 2015 ředitel NdB Martin Glaser. Bez zbytečných aktualizací vytvořil zejména v druhém dějství působivou jevištní báseň o lidské odcizenosti. Na jeho inscenaci se podílela řada špičkových umělců, z nichž zde jmenujme alespoň skvělou Pavlu Vykopalovou v roli Jenůfy, maďarskou sopranistku Szilviu Rálik v roli Kostelničky anebo Jaroslava Březinu v roli Laca a Tomáše Juháse v roli Števa. Operu nastudoval a dirigoval Marko Ivanović.

Česká televize zaznamenala reprízu inscenace uskutečněnou v rámci přímého přenosu pro mezinárodní digitální platformu OperaVision.