František Josef I. - Soumrak habsburské monarchie

Portrét císaře, který se narodil před 185 lety a vládl neuvěřitelných šedesát osm let (1996). Režie K. Fuksa

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Císař František Josef I. je pro většinu současníků symbolem zaniklé rakousko-uherské monarchie. Pro mnohé je směšnou figurkou, kterou proslavil Haškův Švejk, stařičkým mocnářem, Frantou Procházkou, který to s námi Čechy nikdy moc dobře nemyslel. Často se zapomíná, že nebyl vždycky tak starý, jak povětšině žije v našem povědomí, že vlastně začal svou předlouhou vládu jako osmnáctiletý mladík. Jaký vlastně byl skutečný František Josef I.? To se pokouší ukázat dokumentární pořad brněnského studia České televize, založený na řadě málo známých obrazových dokumentů i dobových filmů.

Stařičký mocnář s vážným a přece laskavým pohledem s holou lebkou a mohutnými licousy, tak figuruje v představách čtenářů Haškova Švejka i ve vzpomínkách nejstarší generace. Poslední velký císař z boží milosti přesvědčený o božském poslání své moci, panovník, za jehož dlouhé vlády se začala mohutná stavba rakouskouherské říše rozpadat.

Syn duševně postiženého otce nastupuje na trůn

František Josef I. se narodil 18. srpna 1830 ve vídeňském Schönbrunnu. Jeho otcem byl arcivévoda František Karel, druhorozený syn tehdy vládnoucího císaře Františka I., a matkou arcivévodkyně Žofie, původem princezna bavorská. Mladý František Josef byl velkou nadějí zejména pro svého dědečka, jenž si uvědomoval bolestnou neschopnost svých synů Ferdinanda I. Dobrotivého a Františka Karla. Oba byli duševně postižení a trpěli epilepsií a padoucnicí. Rodiče Františka Josefa měli svatbu v roce 1824. Když Žofie viděla portrét svého nastávajícího, byla otřesena, nicméně se o svého manžela starala zodpovědně a pečlivě, její vztah byl spíše mateřský.

Malému arcivévodovi se dostalo především vojenské výchovy. O arcivévodkyni Žofii se ostatně svého času tvrdilo, že je jediným mužem v užší císařské rodině. Nevýrazný otec František Karel zůstával vždycky hodně v pozadí. František Josef projevoval známky bystrosti a inteligence, které jeho otci chyběly. Proto do něj vídeňská dvorní společnost začala vkládat naděje jako do budoucího následníka trůnu. Dobře si to uvědomoval i tehdejší kancléř kníže Metternich a osobně se staral o to, aby mladému arcivévodovi byly vštípeny konzervativní názory o výlučnosti panovnické moci.

Kníže Metternich měl významné slovo i v tajné státní konferenci, která prakticky vládla za Ferdinanda I. Dobrotivého. Na trůn nastoupil v roce 1835, ale o politiku se téměř nestaral. V březnu 1848 vypukla ve Vídni revoluce, která smetla Metternicha a vynutila si vydání ústavy a četné ústupky. S druhou vlnou byl vídeňský dvůr nucen z Vídně uprchnout a uchýlil se do Olomouce. Protože situace byla zlá a slabomyslný Ferdinand I. se stále více jevil jako překážka, nový premiér Felix Schwarzenberg chtěl řešit situaci rázně. Traduje se, že v olomouckém arcibiskupském paláci tehdy působil lokaj, který byl nápadně podobný otci vládnoucího císaře Františku I., a tak ho oblékli do generálské uniformy, dali mu dlouhý bílý plášť a se svíčkou v ruce ho v noci strčili do Ferdinandovy ložnice. Hrobovým hlasem k němu měl pronést? „Ferdo, Ferdo, ty přece musíš abdikovat!“ Ráno císař skutečně abdikoval a František Josef I., jeho synovec, byl v prosinci 1848 vyhlášen za jeho následníka.

Vratká monarchie

Jedním z výdobytků revoluce, která už byla po nástupu mladého císaře na ústupu, bylo osvobození rolníků od poddanství a roboty. Její ostatní požadavky, jako svoboda tisku, projevu a shromažďování, však byly brzy po nástupu potlačeny. V celém desetiletí po revoluci vládl v Rakousku neoabsolutismus ministra vnitra Alexandra Bacha spojený s ostrými vystoupeními proti opozici, vzpomeňme jen Havlíčkovo vyhnanství do Brixenu. Aby se monarchie probudila z politické letargie, musela přijít porážka Rakouska.

Katastrofa rakouské armády ve válce s piemontskosardinským královstvím a Francií v severní Itálii vedla ke ztrátě bohaté Lombardie s hlavním městem Milánem a odhalila vratkost Bachova režimu. Po válce se jevilo jako nezbytné začít s dalekosáhlými změnami ve vnitřní politice monarchie. Novou ústavou z roku 1861 se Rakousko přeměnilo v konstituční parlamentní monarchii a v lavicích říšské rady vídeňského parlamentu zasedli i čeští poslanci. O pět let později bylo Rakousko poraženo ve válce s Pruskem, ztratilo veškerý vliv v Německu a také svou poslední italskou provincii – Benátsko.

Příležitosti, kterou oslabení ústřední vlády nabízelo, se chopili Maďaři a vynutili si ve Vídni zásadní státoprávní změnu. Říše se v roce 1867 rozdělila na rakouskou a uherskou polovici. Každá měla vlastní vládu, vlastní parlament a státní úřady, společným zůstali jen panovník, armáda, finance a zahraniční politika. Od té chvíle se habsburská říše nazývala Rakousko-Uhersko. Toto vyrovnání však v sobě neslo zárodek nových národnostních konfliktů. Ostatní národy – Češi, Chorvati, Slovinci, Poláci, Srbové, Slováci, Rumuni i Italové – se právem cítili podvedeni a zkráceni ve svých politických právech.

To, co dosáhli Uhři, se českým politikům nikdy do konce monarchie nepodařilo. Důvod je třeba hledat v celé historii monarchie, kdy uherská opozice, uherská povstání, uherské revolty byly vždycky vedeny s velkým důrazem a velmi vehementně. Vídeň měla před Maďary respekt, jaký nedokázali čeští politikové nikdy vzbudit. Z geopolitického hlediska pak byly Uhry okrajovou oblastí, zatímco české země patřily k centrálním zemím a navíc tu byl česko-německý národnostní problém.

Císařův rodinný život

Na přání své matky se František Josef měl oženit se svou bavorskou sestřenicí Helenou. Zamiloval se však do její mladší sestry, teprve šestnáctileté Alžběty, známé pod přezdívkou Sisi, a prosadil si svou. Roku 1854 se ve Vídni konala velkolepá svatba. Alžbětu císař skutečně miloval. Rodinného štěstí a manželské harmonie s ní však nikdy nedosáhl. Jejich charaktery se lišily natolik, že si brzy přestali rozumět. František Josef byl člověk svým založením chladný a pedantský, který celý svůj život vybudoval na vlastních představách, na vladařských povinnostech a služby státu, za jehož služebníka se považoval. Alžběta byla naproti tomu příliš moderní a emancipovaná, než aby se podřídila přísně vymezenému způsobu života u dvora. Také v politických názorech se s manželem značně rozcházela – monarchii považovala za cosi přežilého a svým založením byla spíše republikánkou.

Jediný syn Františka Josefa a Alžběty Rudolf se narodil jako velmi schopný, nadaný chlapec, ale ve vztahu k otci narážel na jeho odměřenost, chlad a neochotu připustit ho k řešení vážných problémů. Mladý následník viděl, jak se stará habsburská monarchie řítí do katastrofy, a snažil se svého otce přesvědčit o nutnosti politických reforem. Všechny jeho návrhy na ozdravení státního mechanismu však zůstaly nevyslyšeny a vyvolávaly u Františka Josefa jen podrážděné reakce. Proto svou ctižádost mladý Rudolf uspokojoval nejprve psaním knih, později sklouzával do dámské společnosti a uchyloval se k pití alkoholu. V důsledku toho také onemocněl kapavkou, kterou léčil ve své době obvyklou cestou – požíváním kokainu a jeho zapíjením šampaňským a koňakem. Stále více podléhal myšlence na sebevraždu, kterou společně se svou mladičkou milenkou Mary Vetserovou spáchal v lednu 1889.

Ani ne o deset let později ztratil František Josef i svou manželku. Alžběta, která od smrti arcivévody Rudolfa nesvlékla černé šaty a všemožně se vyhýbala vídeňskému dvoru, aby trávila své dny na cestách po Evropě, byla zavražděna roku 1898 v Ženevě italským anarchistou.

Rezervovaný vztah k Čechům

Zvláštním způsobem se vyvíjel císařův vztah k Čechům. Ještě než se stal císařem, byl navržen na místodržitele v českém království a jako takový tu byl očekáván s velkými nadějemi. Když však byl jmenován do čela státu, přišlo zklamání z odvolání ústavy a absolutismu. Především mu ale Češi nemohli nikdy odpustit, že se jako český král nedal přes svůj slavnostní slib, nikdy korunovat svatováclavskou korunou.

Císařův vztah k Čechám byl rezervovaný. Vyskytoval se tady spíše při příležitosti vojenských manévrů. K historickým okamžikům, kdy se zdálo, že císař pochopí oprávněnost českých požadavků, patří návštěva zemské jubilejní výstavy v Praze roku 1891, která původně měla prezentovat, co Češi a Němci za posledních 100 let dokázali vybudovat. František Josef se snažil přispět k soužití národů, a myšlenku proto uvítal. Na poslední chvíli se ale představitelé německé společnosti v Čechách odmítli na výstavě podílet a císař, který převzal záštitu, už nemohl cuknout. Reagoval na to alespoň tím, že se nezúčastnil otevření. Protože nechtěl urazit nikoho, ani Němce, kromě Prahy se rozhodl navštívit také Liberec, neoficiální hlavní město českých Němců, jenže cestou se před vlakem ozvala detonace. Neznámý pachatel uložil na koleje nálož a poškodil koleje. Po této akci se otrávený František vrátil do Vídně velmi a ztratil poslední iluze o možnosti spokojeného soužití Čechů a Němců. Později se jeho vztah k Čechům ještě více zakalil. Přispěly k tomu jazykové bouře a proces s radikálními studenty organizovanými v hnutí, jemuž se později dostalo označení Omladina.

V průběhu 19. století česká společnost Dospěla. Začala se rozhlížet a porovnávat se s jinými vyspělými kulturami za hranicemi německého světa, dosud jediným, se kterým byla konfrontována. 80. a 90. léta byla obdobím obrovského rozmachu českého národa a společnosti. Češi si vydobyli základní instituce moderního národa: univerzitu, akademii věd, národní muzeum, národní divadlo. První plody nesla česká literatura a umění. I z hospodářského hlediska zaznamenaly české země obrovský rozmach. Dokonce tady bylo soustředěno přes 80 % průmyslu celé monarchie.

Pokrok nezastavíš

Moderní doba se za dlouhé vlády Františka Josefa prosazovala na všech frontách. Snad nejvíce pokroku zaznamenala technika. Železnice byla na začátku císařova panování pro většinu poddaných naprostou novinkou, ale v průběhu vlády se začala postupně šířit do všech zemí monarchie. Začaly také jezdit první automobily, byť k nim František Josef choval vnitřní odpor a přednost dával vždycky koni. Na sklonku jeho vlády létala i první letadla. Na postupu byla i elektřina a její spotřebiče. Objevily se první telefony, rotačky a také fotoaparáty, žárovky a fonografy, předchůdci gramofonů a magnetofonů.

Měnit se začala i tvář velkých měst. Od okamžiku, kdy se osvobodila ze sevření hradeb, se začala rychle rozvíjet. Nejvíce se proměnila metropole Vídeň, kde na konci císařovy vlády žily přes 2 miliony obyvatel – více než dnes. Výstavba okružní třídy Ringstrasse, jež vznikla na místě hradeb, se stala největším stavebním podnikem celé Františkovy epochy.

Od roku 1848 se rozvíjel a rozmáhal selský stav, osvobozený od feudálních břemen. Venkov se také začal výrazně diferencovat sociálně. Se vznikem a rozmachem průmyslu rostl počet dělnictva, které se stalo záhy vážným sociálním problémem. Tisíce dělnických rodin na periferiích velkých měst žily v neuvěřitelné bídě. Služtičky, tovaryši, kvalifikovaní i nekvalifikovaní dělníci přicházeli ze všech koutů říše do Vídně, aby zde našli práci.

Rozloučení s monarchií

Další nové problémy se dostavily s příchodem 20. století. Vnitřní život říše byl poznamenán neustále se zostřujícími národnostními spory, bojem širokých vrstev obyvatelstva o všeobecné volební právo, vnitropolitické poměry se zhoršovaly i vlivem sílícího politického stranictví a také vlnou antisemitismu.

V zahraničních vztazích se monarchie dostávala stále více pod vliv silnějšího Německa a jeho císaře Viléma II. Zaplétala se také do nebezpečného propletence balkánské politiky. K těmto problémům přistoupily ještě rozpory Františka Josefa s jeho synovcem a od roku 1896 následníkem trůnu Františkem Ferdinandem d'Este, odpůrcem rakousko-uherského vyrovnání a nepřítelem Maďarů. Pomýšlel, že jednou přemění habsburskou říši ve federaci několika národů. U císaře však s podobným projektem mohl těžko najít pochopení.

Koncem června 1914 odcestoval František Ferdinand d'Este do Sarajeva, hlavního města Bosny a Hercegoviny, kde ho i jeho manželku Žofii usmrtily výstřely mladého srbského fanatika. Přesně měsíc po atentátu vyhlásilo Rakousko-Uhersko Srbsku válku. Nikdo na vídeňském dvoře nechápal vážnost situace. Nahromaděné problémy a napětí starého světa monarchie našly svůj ventil právě v ní. Původně plánovaná rychlá válka se rozhořela v nekonečnou válku zákopovou. Na jejím konci čekal habsburskou říši.

Těchto konců se už starý císař nedočkal. Zemřel uprostřed války, 21. listopadu 1916, ve věku 86 let. Příčinou úmrtí byl zápal plic, kterému starý organismus už nedokázal vzdorovat. Císařovo mrtvé tělo uložili do rodinné hrobky Habsburků u vídeňských kapucínů. Jeho pohřeb v listopadových ulicích Vídně vyzněl jako rozloučení s celou monarchií.

František Josef I. Habsburský
císař rakouský a apoštolský král uherský

František Josef I. Habsburský

* 18. 8. 1830

† 21. 11. 1916


Stopáž59 minut
Rok výroby 1996
 ST AD 4:3
ŽánrDokument