Operace Dunaj
Nejrozsáhlejší vojenská operace v Evropě po skončení 2. světové války. Jednalo se o kombinovanou operaci pozemních, leteckých a výsadkových jednotek. Zapojilo se do ní v prvním sledu 20 a ve druhém 10 divizí. Několik dalších divizí, včetně Národní lidové armády Německé demokratické republiky (NLA NDR), zůstalo v záloze. První důležité cíle obsadily jednotky sovětské 7. a 103. gardové výsadkové divize. Ruzyň zajistila 7. divize podpořená bulharským 22. plukem za asistence československých příslušníků pohraniční kontroly pod vedením velitele vládní letky ministerstva vnitra plukovníka M. Eliáše a Tuřany 103. divize, kde podobnou úlohu sehrála skupina vedená velitelem 10. letecké armády generálporučíkem J. Kúkelem. Hlavním úkolem invazních vojsk bylo co nejrychleji v ranních hodinách 21. srpna obsadit politická a vojenská centra, komunikační uzly a vytvořit v důležitých městech a vojenských prostorech velitelství. Pro splnění těchto úkolů využila množství československých občanů, především z řad StB, SNB a místních stranických organizací, kteří jim posloužili jako průvodci. Byli velmi důležití, protože velká část operace probíhala za tmy, a ve dne již byly na mnoha místech ukazatele odstraněny, případně otočeny.
Sovětský svaz a Varšavská smlouvy nikdy neuvedly počty nasazených vojáků a vojenské techniky. Náčelník Generálního štábu ČSLA generálporučík K. Rusov na schůzi předsednictva Národního shromáždění 26. srpna 1968 odhadoval, že v ČSSR se nachází 12 tankových, 13 motostřeleckých a dvě výsadkové divize s 6300 tanky, 2000 děly a jedna letecká armáda s 550 bojovými a 250 dopravními letouny. Oficiální počty na území ČSSR jsou známy pro jižní skupinu: 48 055 vojáků, 840 tanků, 694 obrněných vozidel, 7253 dalších vozidel a 177 letadel a vrtulníků. Celkový nejvyšší počet vojáků intervenčních vojsk je odhadován kolem půl milionu, z čehož něco více než polovina byla nasazena přímo v ČSSR. Z nich bylo bulharských již uvedených 2168, maďarských kolem 19 000, německých 200 až 250 a polských kolem 24 000.
Zprvu se tedy skutečně mohlo jednat o 27 divizí zhruba s 300 000 vojáky, ovšem jejich počet se během několika dní mohl zvýšit na více než půl milionu, dokonce se udává i na 800 000 vojáků. Úkolem invazivních vojsk bylo do 36 hodin zajistit celé Československo včetně vzdušného prostoru. Vojska varšavské pětky postupovala na československé území ze severu, severozápadu, jihu a východu.
Nejsilnější vojenské uskupení postupovalo ze severu z Polska, z prostoru Legnice–Krakov. Skládalo se z divizí sovětské Severní skupiny vojsk, polské 2. armády, sovětské 11. gardové a 38. armády PrikVO a bulharského 22. motostřeleckého pluku, ze vzduchu je podporovaly 4. a 9. letecká armáda. Z NDR z prostoru Klingental–Drážďany se valily jednotky sovětské 1. gardové tankové a 20. gardové motostřelecké armády podporované 24. leteckou armádou. V záloze na území NDR zůstávaly východoněmecká 7. tanková a 11. motostřelecká divize, pouze 12. pohraniční brigáda zajišťovala hranice mezi NDR a ČSSR a její části tak vstoupily na československé území. Další východoněmečtí vojáci, kteří vstoupili na československé území, patřili k menším zpravodajským, průzkumným a styčným skupinám doprovázejícím vyšší štáby Sovětské armády (jejich počet se odhaduje na 200 až 250 lidí).
Ze severozápadního Maďarska z oblasti Györ–Balassagyarmat překročily hranice ČSSR divize sovětské Jižní skupiny vojsk a maďarské 8. divize, ze vzduchu kryté sovětskou 36. leteckou armádou a některými maďarskými leteckými jednotkami. Od 23. srpna byla nasazena také sovětská 48. motostřelecká divize. Z Ukrajiny nastupovala část 38. armády, jíž byl podřízen také bulharský 12. motostřelecký pluk.
Množství jednotek, především ty, které obsazovaly oblasti kolem československých západních a jihozápadních hranic, se muselo přesunout na stovky kilometrů, což zhruba odpovídalo vzdálenosti při postupu přes SRN. Na tuto vzdálenost dokázaly v prvních hodinách dojet jen poměrně slabé předsunuté jednotky, což znamenalo, že sovětští plánovači skutečně počítali s vnitřní neutralizací ČSLA, ale samozřejmě pro násilnou variantu měli v záloze připraveny další jednotky. Náročné bylo také logistické zabezpečení celé akce, protože se nepočítalo se zásobováním intervenčních útvarů z československých skladů. Jako problémové se během invaze v rámci koordinace ukázalo používání moskevského času, který je o dvě hodiny posunut oproti středoevropskému. A stalo se jednou z pravděpodobných příčin zhroucení politického zajištění intervence, kterou mělo připravit „zdravé jádro.“