F. Lehár: Veselá vdova

Snad nejslavnější opereta 20. století Veselá vdova letošního jubilanta Franze Lehára (1870–1948) spatřila světlo světa spíše náhodou. Stalo se to tak, že Leo Stein se prohrabával knihovnou svého přítele Carla Lindaua a objevil tam Meilhacovu komedii L´attaché ambassade (Rada velvyslanectví). Původně zamýšlel své libreto pro úspěšného a tehdy velice módního autora Plesu v opeře Richarda Heubergera, ale protože mu připadala jeho valčíková zpracování těžkopádná, vyhlédl si mladého vojenského kapelníka, pětatřicetiletého Franze Lehára. Ten se s chutí pustil do práce a dokončil partituru v létě 1905 v Bad Ischlu.

Budete sledovat záznam představení režiséra Helmutha Lohnera z Curyšské opery, kde se hudebního nastudování ujal Franz Welser Möst. Okázalou výpravu, s převažující rudě zlatou barvou, navrhl Anton Reitzenstein. Hlavní role Hanny Glawari a hraběte Danila ztvárnili německá sopranistka Dagmar Schellenbergerová a americký barytonista Rodney Gilfry.

Hudba Veselé vdovy je prostoupena vášní a dráždivou erotikou. Dokladem toho je i „pontvederská“ (odehrává se na velvyslanectví fiktivního balkánského státu Pontevedro v Paříži) lidová pověst-pohádka o krásné lesní panně Vilje, která omámila svým půvabem mladého myslivce natolik, že málem zešílel.

Možná, že si kladete otázku, kde se vzala pařížská jiskrnost hudby u maďarského skladatele rakousko-českého původu, který studoval v Praze u Fibicha a Dvořáka. Vše prý počalo u Slavkova. Tady v roce 1805 padl do rakouského zajetí francouzský vojín jménem Le Harde. Podařilo se mu však uprchnout ze zajateckého tábora a schoval se někde na Moravě, protože tam žila obzvlášť pěkná děvčata. Přiženil se do selského rodu, naučil se orat, sít, starat se o domácí zvířata, a tak tu plně zakořenil, až se jednoho dne změnilo jeho jméno na Lehár s čárkou nad „á". Takže jak vidno, Franz Lehár, od jehož narození uplyne ve čtvrtek 30. dubna 150 let, zdědil tu francouzskou veselost přímo po dědečkovi.