Oldřich Navrátil: Plachý pruďas
Emil Nádeníček z Básníků, otec Bajza v Bylo nás pět nebo nejnověji pošťák Purkrábek v seriálu Poste restante. A k tomu desítky dalších postav v divadle, ve filmu, v televizi. Často jsou to trochu nabručení pruďasové, mužští se slabostí pro něžné pohlaví, tvrdohlaví, vtipní, přímočaří. Jejich představitel si veřejnost vždycky držel trochu od těla, své soukromí otvíral lidem jen velmi málo.
Dlouhá léta putoval Oldřich Navrátil mezi Prahou a Třebíčí, bez pobytů v rodném kraji si život nedovedl představit. Před několika lety se tam dokonce rozhodl usadit trvale, zadaptoval půdní byt v rodném domě. „Do práce dojíždím do Prahy, do Ostravy, kamkoliv. Vyhovuje mi to. Rozhodně bych neměnil. Nemůžu být bez Třebíče. Všude jinde by mi něco chybělo,“ říkal tehdy. Pak jako by se osud rozhodl ho vytrestat za spokojenost. Nečekaně přišly zdravotní potíže, které vyvrcholily operací hlavy. Hrozilo ochrnutí, ztráta řeči. Naštěstí k žádným takovým dramatickým následkům nedošlo, nedošlo ale ani k úlevnému vydechnutí. Po čtyřiadvacetiletém manželství opustila Oldřicha Navrátila manželka, brzy nato zemřela matka. Herec zůstal v Třebíči sám, dcera Tereza v té době studovala v Itálii. Nezbylo nic jiného, než v zájmu zachování zdravého rozumu spálit mosty. „Dům jsem prodal a se Třebíčí jsem zcela přerušil kontakt. Vypadá to, že dožiju tady v Praze 5 a v Třebíči budu akorát pochován v rodinném hrobě,“ řekl nedávno v rozhovoru pro místní noviny pátého pražského obvodu, jehož se stal stejným patriotem, jakým byl dříve v Třebíči. Praha byla ovšem východiskem ze smutné životní situace hlavně díky množství práce, do níž se vrhl po hlavě. Stálé divadelní angažmá sice ani nyní nepřijal, po dvou letech, kdy na začátku kariéry byl členem souboru divadla Na Provázku v Brně, se rozhodl, že nechce být nikde vázán trvale. Filmových a televizních rolí má na svém kontě bezpočet, ostatně říká, že film má dnes raději než divadlo, i když stále hraje řadu představení v měsíci. Prošel mnoha scénami a tvrdí, že všude byl spokojený. „Hrál jsem v Černém divadle, Na Provázku, v Činoherním klubu, Na Palmovce – ale hrál jsem i u Ringo Čecha, kde na nás kritici plivali, co je to za srágory a žumpu českého divadelnictví, ale já tam byl velmi spokojený. Byla tam příjemná atmosféra, užili jsme si srandu a i jsme si vydělali slušné peníze, protože lidi nemají moc vkus, a tak na nás chodili. Hrál jsem i každé léto na Pražském hradě na Shakespearovských slavnostech Jaga v Othellovi.“ O tuto roli přišel kvůli konfliktu s ředitelem slavností. Zastal se přátel, kteří za ním po představení přišli, došlo k hádce, padla facka… „Nemyslete si ale, že je rozdávání ran pěstí pro mě obvyklým způsobem řešení problémů, to vůbec ne. Udělal jsem to poprvé v životě – ale udělal bych to v takovéhle situaci znovu. Kdyby se to týkalo mé osoby, mávnu nad tím rukou a nic neřeším, ale když někdo uráží mé přátele, to mě dokáže vytočit. A je mi pak úplně jedno, kdo proti mně stojí,“ vysvětluje svůj tehdejší rázný postoj. Přátelství je ostatně pro Oldřicha Navrátila životně důležité. Právě díky blízkým lidem se mu podařilo zahnat deprese, znovu se postavit na nohy. Jeho 13. komnata je tak i poděkováním těm, bez nichž by pro zdánlivě drsného, ve skutečnosti však plachého muže, život v kritickém okamžiku ztratil smysl.
Text: Gabriela Koulová
Foto: Zuzana Páchová, Alan Pajer, ČT
Převzato z týdeníku ČT+