Coluche, příběh jednoho chlápka

Podzim roku 1980. Už jsou to dva roky, co oblíbený francouzský komik triumfuje každý večer v pařížském divadle Gymnase. Jeho vtipy a historky kolují stejně jako po univerzitách, tak v parcích po lavičkách, v kavárnách, salonech i vězeňských dvorech. Lidé v nich poznávají nejen sami sebe, ale i politiky, všední život, který jim otravují reklamní lži i politická prohlášení.

Po roztržce s rádiem Monte-Carlo nejprve jako recesi přijme kandidaturu v prezidentských volbách. To, co se zprvu jevilo jako jeden z dalších sarkastických Coluchových vtipů, přerůstá v podporu napříč Francií a celou společností. Coluche se do tohoto dobrodružství vrhá se vší vervou, upřímností a především neznalostí, aniž by si uvědomil důsledky svého počínání. Coluche se střetává s reálnou politikou a především sám se sebou a objevuje část své osobnosti, o které neměl možná ani tušení.

Kandidatura na prezidenta ho stála příliš, ale pódium nikdy neopustil. Angažoval se proti chudobě a plýtvání potravinami a založil vývařovny pro chudé – Resto du coeur, které fungují dodnes. Osudovou se mu stala láska k motocyklům, zemřel 19. června 1986 na následky smrtelné nehody. V jedné ze svých písní zpívá: "Dneska naposled nasednu na svýho ocelovýho oře a zamířím k smrti. Vyjedu až nahoru, na horu svýho hoře, vrhnu se do propasti svýho osudu!" …

Coluche u nás není příliš známý. Pamětníci si ho budou pamatovat z filmů Operace Banzaj a Křidýlko nebo stehýnko?, kde hrál nezdárného syna Louise de Funese. V roce 1984 získal Césara za roli Tchao Pantin.