Postava Tomáše funguje ve Slunečním státě jako osa, kolem které se všechno točí: co si o téhle postavě myslíte vy?
Tomáš je asi nejdramatičtější postava celého filmu. A myslím, že je scenáristovi Markovi Leščákovi a spoluscenáristovi a režisérovi Martinu Šulíkovi i osobně nejbližší – že s nimi v mnohém vnitřně rezonuje. Je to každopádně vyhraněná osobnost: je velmi tvrdohlavý, ale taky velmi zásadový a snad „čestný“. Ale v každodenním životě, otřeseném ztrátou zaměstnání a nutností najít jakýkoli způsob obživy, se jeho zásady jeví jako nepraktické, ba až absurdní. Napětí mezi ním a jeho okolím proto nutně roste. Naštve manželku, rozhází si to s kamarády – Tomáš je zkrátka se životem na ostří nože.
Jak moc blízká je taková postava vám?
Někdy jsem měl dojem, že je mi blízká až příliš: tím, jak Tomáš cítí a jak uvažuje. Jeho postoje jsou mi dost blízké, s jeho činy však se vždycky ztotožnit nemůžu.
Tomáš na svou manželku žárlí a činí si na ni nemístné nároky – vy sám znáte pocit, kdy člověka posedne žárlivost?
U mě to naštěstí není posedlost – spíš jemné bodnutí, normální lidská obava o to, zda se v partnerském vztahu náhodou něco podstatného nemění. Žárlivec rozhodně nejsem a fanatický už vůbec ne.
Ve filmu máte dost ošemetnou scénu: Tomáš vyběhne nahý z vany, ztropí Martě žárlivý výstup a vzápětí se s ní pomiluje. To asi nebylo lehké zahrát.
To tedy nebylo, tahle scéna pro mě byla něco jako křest ohněm. Tělem i duší jsem loutkoherec, přesněji řečeno loutkář. Tenhle obor jsem vystudoval, od dětství se mu věnuji. V životě by mě tedy nenapadlo, že budu jednou před lidmi pobíhat bez jediného kousku oblečení. Při natáčení se ale všichni ze štábu chovali velmi ohleduplně: ten den nepadaly žádné vtípky, každý pracoval naprosto soustředěně, prostě mi to usnadnili, jak to jen šlo. Nevím, zda to byla spontánní kamarádská reakce nebo za tím stál nějaký důmyslný režisérský příkaz, ale to je koneckonců jedno – díky jejich přístupu jsem prostě nemusel svoji nahotu příliš řešit. Mnohem těžší bylo, jak tuhle neobvyklou „milostnou scénu“ vlastně zahrát. Řešení konfliktu takovým způsobem - agresivitou přecházející v erotiku – prostě ve své citové databázi nemám. V tom mi pomohl jak Martin Šulík, tak moje filmová partnerka Petra Špalková – Petra byla vůbec bezvadná, je to moc milá osoba a mimořádná herečka. No a Martin Šulík, to je kapitola sama pro sebe.
Tak o něm něco prozraďte - třeba proč je tak skvělý…
Je charismatický, inteligentní, empatický. Chvíli na vás kouká, máte pocit, že si řeší své režijní věci, a pak v civilní debatě zjistíte, že do vás vidí jako do sebe. Ví přesně, co vám kdy proletělo hlavou. Zkrátka, rozumí - nebo se snaží rozumět - lidem. Při každém natáčení nastanou chvíle, kdy se všichni ocitnou v presu: ať už časovém, protože se třeba začne stmívat a musí se stihnout denní plán, nebo psychickém, protože dochází filmová surovina a vy ten záběr prostě nesmíte pokazit. Stalo se to i při natáčení Slunečního státu. Martin se ale vždycky tvářil, jakoby vůbec o nic nešlo. Ať se dělo cokoli, nedovolil, aby na place vzniklo dusno. Přitom je jasné, že mu na dobrém výsledku osobně záleží. Nesnáší vyumělkovanost a dokáže být i velmi nekompromisní a věcný. Při vší pohodě a přátelském přístupu ke všem ve štábu, si zároveň počínal naprosto pevně a cílevědomě.
Tak to je těžké ho nemilovat! Vy se na role vždycky poctivě chystáte. Před natáčením Záchranářů režiséra Vladimíra Michálka jste absolvoval horolezecký kurz: podnikl jste nějakou přípravu i před Slunečním státem?
No… ten horolezecký kurz byl vlastně několikadenní rychlokurz geniality a absolvovali jsme ho všichni tři hlavní představitelé. Mě se tím splnil jeden z mých snů. Jinak jsem typ, který skutečně potřebuje precizní přípravu. Při Slunečním státu toho ale moc nebylo, žádné speciální výkony či studium historických faktů. Nepočítám-li řízení nákladního automobilu, které jsem stejně nezvládl, protože jsem nenašel nikoho, kdo by půjčil náklaďák člověku bez řidičáku. Ale přece… aspoň na den jsem zajel do Ostravy, abych „nasál atmosféru“. A nevím, jestli jsem teď v zajetí vzpomínek na pohodové natáčení, ale mně to město připadá velmi příjemné. Rád bych se tam zase podíval.
Naučil jste se tam něco po ostravsky?
Ty cype! Ale nevím, jestli tenhle obrat uplatním i v běžné konverzaci.
Zmínil jste, že jste od dětství chtěl být loutkohercem: co vás na tomhle oboru lákalo tak, že jste si ho vybral coby svou životní profesi?
Já si loutky nevybral, ony si vybraly mne. Nikdy jsem si neříkal, že jednou budu loutkářem. Je ale pravda, že od mých pěti let, kdy jsem vyrobil první loutku, jsem s tím už nepřestal. A proč jsem se stal loutkohercem? Snad pro ten zázrak oživení neživé bytosti - je to cosi archetypálního - proto, že loutka se může měnit v co jen chcete, dále pro její pokoru a zároveň nepřemožitelnou sílu výrazu, i proto, že loutkou lze nejlíp zobrazit nejen vnější svět a projevy duše v něm, ale duši samotnou a celý svět vnitřní. Možná to zní nabubřele, ale je to tak.
Hrajete ve filmech, v televizi, v Divadle Andreje Bagara účinkujete v muzikálu, máte na kontě autorský projekt pro jednoho herce, díky svým loutkovým projektům cestujete po světě – jste spokojený, jde to všechno dohromady?
Ale ano, vlastně jsem až překvapený, jak dobře se to propojuje. Vždycky mě zajímalo syntetické divadlo, prolnutí herectví s pohybem, tancem, loutkami a zpěvem. Necítím se jako klasický divadelní herec, vlastně ani přesně nevím, co jsem. Mám zato, že prostředky mohou být rozmanité, ale to podstatné zůstává pořád stejné: co nejzajímavěji a nejpravdivěji vyjádřit téma, pomocí různých prostředků nechat „tančit lidskou duši“. Ve filmu je to trošku jiné – stačí přesně „udělat“ to, co je ve scénáři, v rozepsaných záběrech. Paradoxně, právě tohle je pro mě někdy to nejtěžší…