Jakou vinu na hrůzách války má obyčejný pěšák? Filmová úvaha režiséra Ivana Baladi na motivy povídky Ladislava Mňačka.
Scénář: I. Balaďa, J. Gold a J. Šajmovič. Kamera J. Šajmovič.
  • Vyrobeno 1963
  • Země původuČesko
    • Premiéra
    • Skryté titulky
    • Formát 4:3

„Cintorín bez mena“ (Hřbitov beze jména) natočil v roce 1963 v armádním filmovém studiu tehdy začínající režisér Ivan Balaďa (*1936). Námětem se mu stala povídka „Hřbitov mrtvých Němců“ z pera známého slovenského spisovatele Ladislava Mňačka. Dějištěm filmu byl polní hřbitov německé armády na východním Slovensku, kam přišel pamětník druhé světové války a ve svém monologu (mluví Vlado Müller) se zamýšlel nad morální odpovědností jednotlivce za účast v agresivní válce. Jakou vinu nese mrtvý německý vojín Rudolf Busse, pohřbený v kopci nad osadou Huňkovce, za zkázu způsobenou německými ozbrojenými silami na východní frontě? Morální apel podtrhnul režisér dynamickou montáží historických fotografií dokumentujících historii nacismu od slavnostních stranických sjezdů v Norimberku až po hořkou válečnou porážku. Působivost filmu posílila hudební složka, jejíž jádro tvořilo Dies Irae z Requiem W. A. Mozarta. Tendence filmu k vyslovení zobecňujících závěrů byla ovšem poznamenána úlitbou dobové mezinárodněpolitické konstelaci. V situaci neexistujících diplomatických styků mezi ČSSR a SRN, neuznáním východních hranic ze strany vládní CDU/CSU a v neposlední řadě také z důvodů stereotypního zobrazování západního Německa jako bašty neofašismu a militarismu, končí film šablonovitým varováním před západoněmeckým revanšismem. Přesto se jedná o jeden z cenných filmových příspěvků k debatě o morálních souvislostech vedení války a o jeden z prvních důležitých filmů v „armádní“ filmografii Ivana Baladi.

Napište nám