Reportáže v regionech
Košíkářka
Morkovice prosluly jako košíkářská velmoc. Precizní odvedená práce a kvalitní zboží místních košíkářů se vyváželo do celého světa. My jsme se s naší kamerou vypravili za paní Danou Ptáčkovou právě do této obce na Kroměřížsku.
K rodinné košíkářské tradici se přihlásila už před čtyřmi desítkami let. A nelituje. Za práci s tímto materiálem jí udělil ministr kultury v roce 2006 titul nositelka tradice lidových řemesel v oboru pletiva – práce z vrbového proutí a pedigu. Zpracování přírodních materiálů provází lidstvo díky jejich dostupnosti již od nepaměti. Řemeslníci, zabývající se speciálně pletením z loupaného proutí, se v 17. století sdružovali do cechů.
Na Moravě se košíkáři soustřeďovali zejména v Morkovicích. Potřebné proutí zde získávali z vrb rostoucích kolem řek. Později, od poloviny 19. století, začali vysazovat na polích vyšlechtěnou vrbu americkou. Její proutí totiž bylo kvalitnější a jakost výrobků se tedy podstatně zvýšila. Dnes se pěstuje kolem 14 druhů vrb a každá odrůda má jiné upotřebení. Od 19. století se k nám z jihovýchodní Asie dováží liana zvaná Calamus rotang, jejíž vnější část (nazývaná rotang) slouží zejména k výrobě nábytku.
Naopak k pletení se používá vnitřní jádro, kterému se říká pedig. Bývá o průměrech od 1 až do 10 mm a vyznačuje se výbornou pružností, dá se barvit a v košíkářství slouží zejména při pletení drobnějších věcí, jako jsou misky, košíčky, podnosy, ošatky a další užitné i dekorační předměty, ale také třeba k vyplétání bočních stěn a dvířek dřevěného nábytku. Možná to ani nevíte a sami máte něco takového doma.
Košíkářka
Valašské krpce
Krpce a kotula – nejsou to ani názvy jídel, ani tanců. Na Valašku vědí, o čem bude řeč, pro ty ostatní je potřeba uvést, že jde o doplňky patřící k tradičnímu valašskému kroji. Krpce fungují totiž jako zajímavé boty vyrobené ze dvou kousků hovězí kůže, na kterých se udělají zářezy. Škola ani maturita na tyhle umy neexistuje, náš průvodce pan Mužík z Velkých Karlovic se všechno musel naučit sám, a platí to i pro perleťové kotule, tedy sponky pro sepnutí valašské košule.
Jeho rodina vytváří kompletní kroje, zaměstnáni jsou všichni členové. Každý se specializuje na něco jiného. Kromě jedinečné podívané bude tahle reportáž zajímavá i jazykově – krása místního dosud se držícího nářečí vás o tom určitě přesvědčí.
Valašské krpce
Kroměříž
Pozveme vás i do hanáckých Athén. I tak se říká Kroměříži – městu, které se dostalo i na seznam památek kulturního dědictví UNESCO. Město, které proslavil zámek a jeho zahrada, jsme navštívili ale kvůli tomu, že místním bylo uděleno mincovní právo už v raném středověku a zlaté a stříbrné platidla se tady razila dvě stě let. V době největšího mincovního rozkvětu tady pracovalo na 20 řemeslníků. Sbírky mincí, kterými tady disponují, patří k těm nejcennějším na světě a k vidění jsou i kousky hodně jedinečné. Třeba portrétové mince s podobiznou Františka Palackého nebo císaře Františka Josefa.
Kroměříž
Štípané holubičky
Že štípaná může být nejen pusa, ale i holubička – o tom se vás budeme snažit přesvědčit z valašských Velkých Karlovic. Právě tady se totiž holubičky věšívaly do oken – jako symbolika víry udržení klidu a pohody v domě. Křehké a jemné ozdoby vznikají ze statných smrkových špalků i kus tajemné alchymie.
Štípané holubičky ve Velkých Karlovicích
Zlínská zoo
Ve Zlíně v místní zoo otevřeli tropickou halu. Pojmenovali ji Yucatán. K vidění je tu leccos. Namátkou třeba lenochod dvouprstý nebo chvostan bělolící. Ti tu žijí mezi dvěma tisíci rostlin a abychom si připadali opravdu „opravdově“, připravena je pro nás i indiánská civilizace a hrobka mayského krále.