Reportáže v regionech
Čarověníky
Čarověníky, lidově nazývané také čarodějné metly či hromová košťata, jsou pýchou Kostelníčkovic rodinného zahradnictví v Jalubí u Uherského Hradiště. Pohybovat se budeme v prostorách nevšedního a netypického zahradnictví, které založil pan Kostelníček před 30 lety.
Tehdy začal čarověníky sbírat a experimentovat s nimi. Donedávna si přitom lidé jejich původ nedovedli ani vysvětlit. Věřili, že jsou výtvorem magických sil, a přisuzovali jim nadpřirozené schopnosti.
Nejstarší kousek, který pan Kostelníček má, pochází z roku 1986. Našel ho tehdy jeho otec na rašeliništi v Krušných horách. A ukážeme vám třeba i Blatku – 20letou borovici, na jejíž vrchol bylo naroubováno pět roubů čarověníků – rostlina se nikdy nestříhala, nezkracovala.
Čarověníky
Luhačovice
Lázněmi Luhačovice se pyšní hlavně Zlínsko, ve kterém se lázně nachází. Lázně se už po mnohá desítiletí zaměřují na léčbu dýchacích cest, trávicího ústrojí, diabetu a pohybového aparátu. Lázeňské město ale proslulo nejen díky léčebným pobytům či krásné přírodě; známé je i díky léčebným minerálním pramenům, kterých tady vyvěrá sedmnáct.
Prameny se v Luhačovicích objevily již v 17. století a od této doby sem začaly proudit davy návštěvníků. Prameny lákaly návštěvníky svojí slanou, avšak jemnou chutí. Jan Hertod z Todtenfeldu byl první doktor a zároveň i fyzik, který se začal zabývat výzkumem minerálních vod v Luhačovicích.
Následně byla o pramenech napsána kniha popisující jejich účinky, složení a polohu. V Luhačovicích se jako první pramen objevil pramen Amandka – ten ale dnes pijeme už jen jako Vincentku. Během dalších let se v Luhačovicích našlo šest přírodních pramenů.
V 18. století začaly stavby prvních lázeňských budov, které nebyly dodnes zachovány. V tomto století začal růst zájmu o léčivé minerální prameny a zavítal sem i doktor Haslinger na léčebný pobyt. Když doktor Haslinger nechal poslat vzorky pramenů na výzkum, podle výsledků zjistil, že jsou prameny v Luhačovicích třikrát obsáhlejší než selterské prameny v rakouské monarchii. Tento výzkum pomohl Luhačovicím k růstu počtu návštěvníků, tím lázně vzkvétaly.
Ve 20. století architekt Dušan Jurkovič navrhl stavby, které byly využity jako lázeňské domy. Následovala díla secese či funkcionalismu. Hlavním lázeňským domem je – jak jinak: Jurkovičův dům, jehož autorem nebyl sám Jurkovič, ale Waschitschkem, který stavbu navrhl a nechal postavit. Jurkovičem byla budova v roce 1902 zrekonstruována a přestavěna.
Luhačovice
Malenovice
S kamerou se přesuneme do Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně. A navštívíme hájenku před hradem v Malenovicích. V ní se totiž představuje domácké zpracování nejdostupnějších přírodních materiálů: dřeva, proutí a slámy, které tvořily významnou součást tradiční lidové kultury.
K vidění jsou nejen hotové výrobky s jejich funkční i estetickou hodnotou, ale i souhrn dovedností a řemeslného umu, díky kterým venkovští tvůrci vytvářeli z přírodních materiálů předměty nutné pro uchování života a rozvoj existence.
Autor expozice Karel Pavlištík nám pak popíše i výrobní postupy, z nichž je patrná i pozoruhodná zručnost a důvtip výrobců i souznění člověka s přírodou. Díky tomu vznikaly předměty užitečné, trvanlivé a krásné.
Samostatná část expozice je věnovaná dřevořezbě a tradiční architektuře regionu, ve které se významně uplatnilo dřevo i sláma. A součástí prohlídky jsou prezentace videodokumentů zachycujících tradiční výrobní postupy.
Malenovice
Košíkářka
Morkovice prosluly jako košíkářská velmoc. Precizní odvedená práce a kvalitní zboží místních košíkářů se vyváželo do celého světa. My jsme se s naší kamerou vypravili za paní Danou Ptáčkovou právě do této obce na Kroměřížsku.
K rodinné košíkářské tradici se přihlásila už před čtyřmi desítkami let. A nelituje. Za práci s tímto materiálem jí udělil ministr kultury v roce 2006 titul nositelka tradice lidových řemesel v oboru pletiva – práce z vrbového proutí a pedigu. Zpracování přírodních materiálů provází lidstvo díky jejich dostupnosti již od nepaměti. Řemeslníci, zabývající se speciálně pletením z loupaného proutí, se v 17. století sdružovali do cechů.
Na Moravě se košíkáři soustřeďovali zejména v Morkovicích. Potřebné proutí zde získávali z vrb rostoucích kolem řek. Později, od poloviny 19. století, začali vysazovat na polích vyšlechtěnou vrbu americkou. Její proutí totiž bylo kvalitnější a jakost výrobků se tedy podstatně zvýšila. Dnes se pěstuje kolem 14 druhů vrb a každá odrůda má jiné upotřebení. Od 19. století se k nám z jihovýchodní Asie dováží liana zvaná Calamus rotang, jejíž vnější část (nazývaná rotang) slouží zejména k výrobě nábytku.
Naopak k pletení se používá vnitřní jádro, kterému se říká pedig. Bývá o průměrech od 1 až do 10 mm a vyznačuje se výbornou pružností, dá se barvit a v košíkářství slouží zejména při pletení drobnějších věcí, jako jsou misky, košíčky, podnosy, ošatky a další užitné i dekorační předměty, ale také třeba k vyplétání bočních stěn a dvířek dřevěného nábytku. Možná to ani nevíte a sami máte něco takového doma.
Košíkářka
Valašské krpce
Krpce a kotula – nejsou to ani názvy jídel, ani tanců. Na Valašku vědí, o čem bude řeč, pro ty ostatní je potřeba uvést, že jde o doplňky patřící k tradičnímu valašskému kroji. Krpce fungují totiž jako zajímavé boty vyrobené ze dvou kousků hovězí kůže, na kterých se udělají zářezy. Škola ani maturita na tyhle umy neexistuje, náš průvodce pan Mužík z Velkých Karlovic se všechno musel naučit sám, a platí to i pro perleťové kotule, tedy sponky pro sepnutí valašské košule.
Jeho rodina vytváří kompletní kroje, zaměstnáni jsou všichni členové. Každý se specializuje na něco jiného. Kromě jedinečné podívané bude tahle reportáž zajímavá i jazykově – krása místního dosud se držícího nářečí vás o tom určitě přesvědčí.
