Reportáže v regionech
Muzeum dřevěného porculánu
Držkovou na Zlínsku ani okolní obce příroda neobdařila příliš úrodnou půdou. Dokonce se říkalo, že tady končí chleba a začíná kamení. Lidé tu proto rozhodně neměli na rozdávání a museli vymýšlet, jak získat všechno potřebné co nejlevněji. Naučili se proto vyrábět nejrůznější náčiní a nářadí ze dřeva. Těmto výrobkům se tu říkalo dřevěný poorculán. Práce se dřevem a výrobky předků nadchly Lubomíra Marušáka natolik, že začal spolu se sousedy prohlížet půdy a různá zákoutí stavení a hledat poklady, které se ze starých časů dochovaly. Nakonec pro své objevy zřídil muzeum. Nejprve postavil repliku roubené zvonice a později dokonce salašnické koliby, a tam ukázky lidové dovednosti umístil. Najdeme mezi nimi samozřejmě i díla jiných řemeslníků z dávných dob.
Muzeum dřevěného porculánu
Sirné prameny
Na jihovýchodě Moravy najdeme nejen krásnou přírodu, ale také řadu sirných pramenů. Místní jim říkají všelijak – například smraďavky nebo vejcůvky. Kdo někdy k takovému prameni přivoněl, ví proč. Zápach po zkažených vejcích se umí táhnout hodně daleko. My se zastavíme u několika hodně známých. Tak třeba v hlubokých lesích Bílých Karpat vyvěrá hned na několika místech jeden, o kterém bychom v historických pramenech našli zmínku už v 16. století. Na dva prameny s největším obsahem síry, které u nás můžete objevit, narazíme v Ostrožské Nové Vsi, kde jsou v tamních lázmích oblíbené hlavně koupele z téhle vody. Možná trochu překvapením pro někoho bude, že místní z vody s nezaměnitelným zápachem dokonce vaří.
Sirné prameny
Thonetky
K věhlasu Bystřice pod Hostýnem přispěly také židle ohýbané z bukového dřeva. Pojmenované jsou po Michaelu Thonetovi, který do Bystřice přišel z Vídně a způsobil tu revoluci v nábytkářském průmyslu. Vybudoval velkou továrnu a v ní začal vyrábět již zmíněné židle. Do té doby existovaly jen malé nábytkářské dílny, ale Michael Thonet pojal výrobu ve velkém a hezky ji rozdělil do jednotlivých operací. Pokud jste zvědaví, jak ta výroba vypadá, tak se nezapomeňte dívat. Zjistíte, že se za celých sto padesát let skoro vůbec nezměnila. Nahlédneme také do katalogů z počátku 20. století, ve kterých byly zákazníkům nabízeny ne stovky, ale rovnou takřka dvě tisícovky různých typů.
Thonetky
Obří kraslice
Kraslice nutně nemusí vznikat jen po vyfouknutí vajec. Panu Antonínu Hájkovi v Uherském Hradišti slouží jako materiál dřevo. Nejraději prý má třešňové, javorové nebo ořechové. V jeho dílně si prohlédneme i dvě světové rekordmanky – kraslice, které nemají obdoby. Ta první vznikla v roce 2000 a měří přes sedmdesát centimetrů. O světové prvenství mezi velikány ji připravil sám pan Hájek o několik let později. To vyrobil kraslici velkou víc než metr, vážící šedesát jedna kilogramů. Obě ozdobil tradiční metodou – vyleváním cínem. A nutno podotknout, že na každou z nich potřeboval cínu deset kilogramů. Ukáže nám, jak takovéhle zdobení i samotná výroba probíhá a prozradí i to, že metrová kraslice bude brzy umístěna do muzea rekordů a kuriozit v Pelhřimově.
Dřevěné kraslice
Zvonaři z Halenkova
Zvonařské řemeslo nepatří dnes rozhodně k těm nejrozšířenějším. O to vzácnější je návštěva dílny, kde velké a krásně znějící zvony vznikají. My jsme jednu objevili v Halenkově. Vládne v ní pan Josef Tkadlec, který převzal pomyslný řemeslný štafetový kolík po svém tatínkovi. Do práce se zapojoval už jako malý kluk, pak vystudoval umělecký design a pustil se do zdobení zvonů. V jeho dílně ročně vznikne kolem padesátky různě velkých zvučných krasavců. Cesta jednoho od zadání až po první zazvonění trvá měsíce. Dozvíme se ale ještě víc, například, jak moc důležité je takzvané žebro, tedy tvar a profil zvonu, ve kterém je vlastně ukryté kouzlo tónů.