Reportáže v regionech
Košíkářka
Košíkářka Dana Ptáčková patří k těm, kteří v Morkovicích udržují při životě dlouhou tradici košíkářského řemesla. Věnuje se mu už čtyřicet let, takže je odborníkem na slovo vzatým a tou správnou osobou, která nám může povyprávět o tom, co práce košíkáře obnáší. Navíc tohle řemeslo provozovali i její předci. Dozvíme se od ní například, že na polích, kterým se říká prouťáky, se pěstuje čtrnáct druhů košíkářských vrb. Pruty se střihají jednoleté, aby nebyly moc přerostlé. Musí se samozřejmě taky pořádně vybírat. Z počátku používali košíkáři proutí tuhé neloupané, takže výroba košů a košíků byla výsadou mužů. Až později na scénu vstoupily také ženy. Dozvíme se i to, že košíky mívaly přesně danou míru, takže když chtěl někdo koš na trávu nebo menší na ovoce, koupil si stejný všude v Čechách i na Moravě.
Košíkářka
Výrobce šindelů
Beskydské lesy vždycky nabízely místním obyvatelům dostatek materiálu na stavbu přístřeší. K zastřešení se používalo dřevo jedlové a později smrkové. Z něj se vyráběly typické štípané šindele. I když je z mnohých střech vyhnaly bezpečnostní předpisy, pořád ještě své využití mají. Jedním z řemeslníků, u kterých si je mohou zájemci objednat, je Tomáš Maceček z Huslenek na Valašsku. A do jeho království se vypravíme. Dozvíme se od něj, že nejvhodnějšími stromy pro zpracování jsou smrky s hodně hustými letokruhy, které rostly pomalu a v dobrém prostředí. A samozřejmě nás bude zajímat, jak výroba vypadá. Podíváme se také na středověký hrad v Malenovicích, kde právě probíhá oprava střechy a používanou krytinou jsou, jaky jinak, právě šindele. Ty zdobí také například střechu slavného poutního kostela na Prašivé.
Výrobce šindelů
Stezka tupeských keramiků
Slovácká obec Tupesy je známá mimo jiné svou keramikou s dlouhou historii. Prní hrnčířské dílny tu začaly fungovat už v patnáctém a šestnáctém století. Vyráběly se v nich předměty užitkové, které potřebovaly hospodyně. Na počátku 20. století se výrobky dočkaly zdobení zvaného majolikového a proměnily se v dekorativní. Tato změna je spojena hlavně s Jaroslavem Ouředníčkem a jeho pokračovateli, mezi které patří i vnučka. Typickými místními vzory jsou tupeská růže a slaměnka. Do historie nás zavede muzeum zdejší křehké kráse věnované, které vzniklo v nejstarším dochovaném stavení v obci. A můžeme se projít také po stezce tupeských keramiků, která nás provede místy, kde se z hlíny vyrábělo. Seznámíme vás i s hrnčířskými patrony, mezi které patří sv. Florian.
Stezka tupeských keramiků
Kroměřížské podzemí
Kroměříž bývá ne nadarmo nazývána „hanáckými Aténami“. Už ve 13. století si ji vyhlédli církevní hodnostáři pro své letní sídlo a jejich působení dodnes připomíná honosný zámek s rozlehlými zahradami. Lidé si ale místa nad řekou Moravou oblíbili už v dobách mnohem dávnějších. Prvními obyvateli teras nad vodou byli nejspíš lovci mamutů. Celou historii zdejšího osídlení mapuje expozice ve sklepení kroměřížského Městského muzea. Těšit se můžete například na mamutí stoličky nebo spoustu bronzových předmětů. Časem ale poputujeme i dál. K největším cennostem patří židovský poklad ukrytý zřejmě v době švédských válek. Nepřehlédnete určitě ani model Kroměříže. Ukazuje, jak město vypadalo v roce 1848, ale takřka stejnou podobu mělo nejspíš i dřív.
Kroměřížské podzemí
Zelové kraslice
Marie Vlčková se malování kraslic věnuje už dlouhé roky. Dnes žije v Uherském Hradišti, ale pochází z Ostrožské Nové Vsi a zdobí technikami, barvami i motivy, které jsou typické právě tam. Na jejích kraslicích nechybí bílá barva jako symbol nevinnosti, žlutá připomínající slunce, červená představující krev a černá, která je symbolem půdy, s níž jsme po celý život spjati. Jednou z technik, kterou používá, je batikování. Maluje speciální kvetinové ornamenty, kraslicím takto zdobeným se říká „novoveské kvítkované“. Specialitou paní Vlčkové jsou kraslice „zelové“. Kde přišly ke svému názvu? Jednoduše, musí se totiž omýt ve vodě z kysaného zelí. Jaký to má smysl, to se samozřejmě dozvíme. A prohlédneme si i kraslice „kostelové“, jejichž zdobení je inspirováno chrámovými okny. S kraslicemi paní Vlčkové se můžeme setkat také v uherskohradišťském muzeu.