Reportáže v regionech
Křížový vrch
Zavítáme do malého skalního městečka Křížový vrch v Adršpachu. Najdeme ho ve výšce 667 metrů. Název dostalo podle toho, že na jeho malém vrcholku je vztyčen železný kříž.
Křížový vrch je jedna z nejmladších českých přírodních rezervací rozkládající se téměř na 13 hektarech. Někdy se mu taky říká Rozscochatec, ale úplně původní název byl Holsterberg.
Na jeho vrchol vede strmá cesta, občas budeme stoupat i po dřevěných žebříkách či do skály vytesaných schodech. Půjde o jakýsi minihorolezecký výstup, koneckonců nic nového, protože už v roce 1925 se o něj pokusili dva členové horolezeckého klubu ze saské Pirny.
Kříž umístěný na vrcholu musel být často obnovován, a to hlavně proto, že se na něm podepsalo počasí. Je doloženo že během 18. století ho místní kovář z Dolního Adršpachu Johann Jakel čtyřikrát opravoval, a sám k němu na vlastní náklad také pořídil lucernu která visela pravděpodobně v těchto místech a pokud mu dovolilo počasí, chodil ji každý pátek rozsvěcet.
Křížový vrch
Zkamenělý prales
Zavítáme pak do Nové Paky v Podkrkonoší – cíl naší cesty byl přírodovědný. Mají tu totiž zkamenělý prvohorní prales a klenotnici drahých kamenů. První souvislé zprávy o jejich zpracování pocházejí ze 14. století, z doby Karla IV.
Základ nové expozice „Klenotnice drahých kamenů“ tvoří školní a soukromé sbírky, které vznikly v polovině 19. století. Celá Klenotnice je členěna do tří tematicky odlišných okruhů.
Ve vstupním prostoru míjíme prodejnu drahých kamenů a šperků z nich vyrobených, dále geologickou mapu části podkrkonošské pánve, která nás uvádí do expozice geologického vývoje. Její levá část je věnována podkrkonošskému permokarbonu, království araukáritů, plavuní, přesliček, medulós a psarónií.
Přechodem přes lávku se dostáváme do blízkosti melafýrového masivu, který je zčásti tvořen melafýrovými mandlovci, matečnou horninou podkrkonošských drahých kamenů. V prvním patře vstupujeme do vlastní „Klenotnice drahých kamenů“, kde si můžeme tyhle poklady Podkrkonoší „osahat vlastníma očima“.
Expozice čítá i jedinečnou sbírku zkamenělého prvohorního pralesa. Proplétáte se tady mezi zkamenělými stromy až 2 metry vysokými nebo přesličkami.
Pomyslný trůn jedinečnosti patří pralesu torz zkamenělých stromů. Jeden z nich je dnes i ozdobou muzejní zahrady. Když totiž v roce 1952 tehdejší ředitel Novopackého muzea, Otakar Jón v ateliéru rodinného domu uměleckého rodu Suchardů nechal udělat první Klenotnici, netušil, jakým přírodním pokladem sbírku obohatí.
Zkaměnelý prales
Zámek Doudleby nad Orlicí
Zámecká bude naše první procházka. Zavítáme totiž na panství Zámku Doudleby, který patřil rodině Pánů z Bubna. Zámek dal v roce 1588 postavit Mikuláš Starší z Bubna.
Původně sloužil jako letní sídlo, později byl využíván jako lovecký zámek. Bez zajímavosti není, že rod Bubnů stavbu vlastní (s výjimkou let 1948-1993) nepřetržitě.
Nevelký, ale půvabný zámek je dílem italských renesančních umělců. Unikátní sgrafitová výzdoba, pokrývající všechna vnější i vnitřní průčelí, je vysoce ceněna odborníky i širokou veřejností.
Motiv lva má rod Bubnů z Litic ve svém znaku díky bratrovi zakladatele zámku Heřmanovi. Ten podle pověsti zmíněné i v českých bájích pomohl králi zvířat v kraji mouřenínů v nerovném boji se šelmami. A lev pak svého pána neopustil až do smrti.
Doudlebský zámek se může pochlubit i nástropními malbami nebo původními barokními kamny, u kterých si hraběnka Bathory ve stejnojmenném historickém velkofilmu ohřívá ruce. Pocházejí z konce 17. století a jsou dílem pražských kamnářů.
A tím jsme vyzradili další zámeckou pikanterii. Pobývala tady totiž hraběnka Bathoryová, tedy ta filmová.
Zámek Doudleby nad Orlicí
Ratibořický mandl
Náchodsko – textilní kraj. Tedy to platívalo hlavně kdysi, dnes tenhle průmysl ztrácí dech. Přesto vás pozveme právě do kraje, kde se pěstoval ve velkém len. Dokonce přímo na ratibořický dvůr spadající k náchodskému panství – v 19. století.
Tématem naší reportáže bude totiž plátenictví. Řeka Úpa dodávala „hnací sílu“ vodním kolům a tak není divu, že právě tady vznikl mandl. Manufakturní mandl, něco jako mandl ve velkém.
Ten ratibořickým je jediný, který dosud v Česku funguje. A pamatovala ho i Barunka Panklová.
Pan Vladimír Havlík nám povypráví o tom, jak se nad podkolí mlýna roztáčely převody, hřídele a různá ozubená kola určující chod mandlu, nebo o tom, jak se muselo připravit plátno na mandlování.
Nezbytnou součástí takovéhoto mandlování byla i březová metlička. A taky zásada: nic neuspěchat, plátno musí dobře „uzrát“.
Dvanáctitunové monstrum, nadto dlouhé 14 metrů – vlastně jakási dřevěná vana zatížená kameny – pak plátno pěkně „vyžehlila“. Aby taky ne!
Ratibořický mandl
Staré Hrady
Vypravíme se na Jičínsko, konkrétněji se můžete těšit na Staré Hrady. Původně tvrz, o níž je zmínka už v roce 1340, se postupně změnila v gotický hrad s podzámčím.
Největší rozmach zažily Staré Hrady v polovině 17. století. Tehdy patřily Albrechtu z Valdštejna a ten se činil. I proto se region označoval šťastná země.
Zámek měnil po Valdštejnovi pány i podobu. Proměna to byla bohužel k horšímu. V roce 1921 se stal majetkem státu, a bylo po štěstí. Začal chátrat a pustnout.
V roce 1960 bylo úředně rozhodnuto zámek srovnat se zemí. Díky učiteli Holmanovi a skupině dobrovolníků k demolici nedošlo.
Tu současnou slušivou podobu vtiskli Starým Hradům ovšem až noví majitelé – manželé Sukovi. Zchátralý objekt od obce koupili, zrekonstruovali a letos poprvé otevřeli pro veřejnost.
Lenka Hochová se nás ujme a ukáže nám, jak to tady všude vypadalo před sto lety, zavede nás i do obchůdků. Díky nadšení nových zámeckých pánů se Sukovým podařilo objekt oživit novými zajímavými exponáty: kromě hodinářského a kupeckého krámku třebas i barokní kuchyni.