Reportáže v regionech
Stezka K. V. Raise
Před 150 lety se narodil spisovatel Karel Václav Rais a před šesti lety v jeho rodném městě – Lázních Bělohrad, otevřely naučnou stezku nazvanou Po stopách Karla Václava Raise. Má dva okruhy. Kratší o délce 5,5 km vede po městě a jeho blízkém okolí a v šesti zastaveních přibližuje místní památky a zajímavosti. Delší stezka vede z města na horu Zvičina. Je dlouhá 11 km. Navazuje na kratší okruh a má dalších osm zastavení s informačními tabulemi. Přibližuje zajímavosti Raisova kraje s historickými památkami a krásnými výhledy na Podkrkonošsko. Vy ale uvidíte i Raisův rodný dům, který však bohužel vyhořel ještě za jeho života. Jeho model a maketa města připomíná dobu zhruba před 130 lety. Ve vitrínách objevíte cenné dobové záznamy z třídních knih, fotografie, hračky jeho dětí i třeba Raisův psací stůl, u kterého tvořil.
Pozveme vás i na procházku do míst, která si Rais oblíbil nejvíc. Patřilo k nim návrší Byšičky s poutním kostelíkem svatého Petra a Pavla, kde před vchodem je kámen, který má dva dolíky. Je to zřejmě hříčka přírody, ale pověst praví, že právě zde klečel sv. Petr a prosil o smilování za obec Byšice a její obyvatele. „Oni totiž vedli zdlouhavé řeči, nechodili na bohoslužby a radši navštěvovali krčmu.“ To říká Lubomír Hoška, duchovní otec naučné stezky.
Stezka K. V. Raise
Obnovitelné zdroje
Obnovitelné zdroje člověk využíval odnepaměti. Nejprve se snažil využít vodní energii, aby si ulehčil těžkou práci. Dnes už dokáže využívat i energii sluneční. V Hradci Králové v informačním centru postaveném při vodní elektrárně Hučák se zamyslíme nad tím, jak člověk využívá energii, aby si pomohl od těžké práce. Půjdeme totiž ve stopách královéhradecké výstavy mapující vše o světě obnovitelných zdrojů. Navíc vodní elektrárna oslavila první století své existence, takže další důvod podívat se právě sem.
Na velkém plátně za hudby Čtvero ročních dob Antonia Vivaldiho vám během chvilky proběhne před očima celý rok. Od pučícího jara přes sluncem zalité léto, až po mrazivou zimu. Hned vedle je slyšet protékající voda, která pohání staleté vodní kolo, a stačí jen málo k tomu, aby začalo plnit svůj účel. V Číně a Indii se prý vodní kola používala k zavlažování už před několika tisíci lety. Vodní energii takovýmto podobným vodním kolem naši předkové využívali hlavně k tomu, aby si ulehčili práci. Ve východních Čechách to byly především tkalcovské stavy, kdy tato energie pomáhala a ulehčovala práci s tkaním, poháněla mlýny a podobně.
Obnovitelné zdroje
Miletín
Městečko, které bude naším dalším cílem, je původně podhradím knížecího hradu – o jehož samotném se prameny zmiňují už v roce 1124. V Miletíně se traduje pověst o tom, jak bohorodička ochránila město za sedmileté války před loupeživou hordou, která přitáhla až na jeho okraj. Když ale lapkové náhle spatřili nad městem vznášející se bílou postavu, vyhnuli se mu obloukem. To Mariánský sloup ozářený sluncem považovali za něco nadpřirozeného. Ale historie městečka se začala psát mnohem, mnohem dříve. Od roku 1241 do husitských válek byl Miletín komendou řádu německých rytířů. Komenda se nedochovala – zůstala po ní ale gotická zvonice. Městem se stal roku 1854.
Na místě vodního hradu byl v letech 1693-1701 postaven barokní zámek, v roce 1847 empírově upravený, obklopený anglickým parkem. Park zřídil kníže Alexandr Schonburg-Harteinstein po roce 1881 v podobě přírodně krajinářského parku o rozloze 9,2 ha. Zachoval se však jen na malé ploše geometricky řešený parter. V současné době je nepřístupný – byl vrácen původnímu majiteli. V části je ale Celní škola. Kousek nad náměstím pak stojí původně gotický kostel Zvěstování P. Marie. Byl založen ve 13. století, později rozšířen, opravován a roku 1898 regotizován a rozšířen.
Nejznámějším místním rodákem je básník a spisovatel Karel Jaromír Erben 1811-70). Jeho domek s pamětní deskou najdete kousek od náměstí a na požádání jím budete provedeni. Památník na jeho počest, který byl postaven péči Družstva Erbenova v Miletíně roku 1901 – aby byl sňat v době poroby roku 1943 a obnoven znovu v roce 1945, najdete přímo uprostřed náměstí. Na samotném náměstí najdete dvě cukrárny, v jedné z nich jsem si koupil na další cestu výborné trubičky, které se tu nedaleko pod náměstím vyrábí.
Miletín
Rašeliniště Černé hory
Pak vystoupáme do krkonošských výšin. Naším dalším výletním cílem bude Černohorské rašeliniště. Jde o největší rašeliniště lesního typu v Krkonoších rozprostírající se v sedle mezi Černou a Světlou horou v pramenné oblasti Černohorského potoka – a to všechno na ploše asi 60 hektarů. Už v roce 1952 bylo vyhlášeno státní přírodní rezervací, nyní leží v I. a II. zóně Krkonošského národního parku. Krkonošská rašeliniště jsou území až do dnešní doby nejméně ovlivněná činností člověka.
Pokud začneme pátrat po tom, jak tahle přírodní paráda vzniká, pak vězte, že to je díky odumřelým částem rašeliníků, mechů a dalších rostlin bez přístupu vzduchu. Má velkou konzervační schopnost, a proto se v něm zachovaly zbytky těl rostlin, živočichů a velké množství pylových zrn. Jejich rozborem se získávají údaje o změnách na rašeliništích a jejich okolí. Vysoké srážky, příznivý tvar terénu – přirozená proláklina, spolu s krátkou vegetační dobou a kyselým podložím (ortoruly) podmínily před 6000 lety vznik právě tohoto rašeliniště.
Dá se o něm mluvit jako o jedné z nejvzácnějších lokalit Krkonošského národního parku. I proto leží taky v jeho první zóně. I s desítkami druhů rostlin. A to také těch, které byste na dalších místech našich nejvyšších hor marně hledali.
Rašeliniště Černé hory
Fríští koně
Fríští koně bývají označování často jako černé perly a jsou původem koňmi rytířů a králů. Dokonce i český král Ludvík Jagellonský jel na frísu v bitvě u Moháče. Původem jsou z Nizozemska, v Česku jich je zatím jako šafránu – pouhé dvě stovky. Mezi chovatele těchto koní patří i rodina Valáškova ze Šonova u Nového Města nad Metují. Romantiku projížďky v kočáře taženém jejich ušlechtilými frísáky si oblíbili hlavně novomanželé.
S nástupem 19. století začala obliba fríského koně upadat a přednost byla dávána lehčím temperamentním koním. Chovatelé se sice snažili vyšlechtit lehčí typ fríse, ale ten již neměl požadované vlastnosti v tahu. Před 1. světovou válkou toto plemeno téměř zaniklo. Naštěstí několik holandských chovatelů si uvědomilo význam svého národního plemene, v roce 1879 založili plemennou knihu „Friesch Paarden Stamboek“ (v roce 1913 bylo k dispozici několik málo klisen a pouze 3 hřebci!).
Kříženci a jiní koně než černí byli vedeni odděleně – do té doby nebyl frís pouze černé barvy, ale chovali se i jiné barevné variace. V roce 1954 udělila královna Juliana chovatelskému spolku titul „královský“. Další podpory se tito koně dočkali od královny Beatrix, která je využívá při různých ceremoniích.