Reportáže v regionech
Židovský Jičín
První zmínka o židovských obyvatelích Jičína pochází už ze 14. století, v polovině šestnáctého ale byli z města vyhnáni a znovu se mohli vrátit až krátce před nástupem letopočtu začínajícím jedničkou a šestkou. V 17. století si vybudovali ghetto, ale ještě takřka stovku let museli čekat na vlastní místo pro modlitby. Synagoga v Jičíně vyrostla v roce 1774. Prohlédneme si její nejdůležitější části a prozradíme vám něco ze zákulisí židovských bohoslužeb. Pak se přesuneme do Židovské ulice, jejíž název dodnes připomíná, kdo bývali její obyvatelé. Zastavíme se také na starém židovském hřbitově, fungujícim od roku 1651 kousek od města v chráněném parku nazvaném Libosad. Napočítali byste na něm tři stovky náhrobků, z nichž nejstarší pochází z roku 1684.
Židovský Jičín
Výroba vitráží
Výrobou vitráží byli naši předci proslulí už ve středověku. A tohle umění udržuje při životě řada umělců dodnes. Patří k nim i Dagmar Voláková, kterou navštívíme ve Starých Hradech. Věnuje se opravám a obnovám vitráží ze starých kostelů, ale vytváří také nové. Prozradí nám, co všechno její práce obnáší a nechá nás dívat se. Už několik let pracuje na vitrážích do kostela sv. Jiří v Dolním Krnsku. Polovinu jich zrestaurovala a další musí dotvořit. Všechno začíná u výtvarného návrhu, který musí překreslit na tvrdý karton a pak rozstříhat na jednotlivé segmenty. Podle nich už se pak řežou skla. Dozvíme se, proč k nejdražším patřívalo a pořád patří to červené. Povídat si budeme i o vlastní tvorbě paní Dagmar. Často v ní najdeme listy, inspiruje se totiž hlavně v přírodě.
Výroba vitráží
Muzeum textilu
Česká Skalice se může pochlubit opravdu dlouhou historií textilního průmyslu. Nejstarší zprávy zmiňují cech tkalců už v 16. století. Není tedy divu, že právě v tomhle městě najdeme textilní muzeum TIBA, jediné svého druhu u nás. Expozice nás provede celou historií výroby látek. Začneme už v pravěku, dozvíme se, jak lidé tkali tenkrát a můžeme si to dokonce vyzkoušet. Věnovat se budeme i barvení látek, minout samozřejmě nemůžeme známý modrotisk, který do Evropy dorazil v 16. století z jihovýchodní Asie. U nás se mu začalo dařit v 18. století. Připomeneme si, jak vypadá technologie modrotisku i to, jak se měnila v průběhu času. A zmínit musíme pomocníky stroje, které se samozřejmě zabydlely i v textilním průmyslu.
Muzeum textilu v České Skalici
Řezbář
Ze dřeva vyřezával Petr Kysela rád už od dětství. K jeho prvním výtvorům patřily figurky a svícny, později ho zaujaly indiánské totemy. V devadesátých letech minulého století se umělecké řezbařině začal věnovat naplno. Jeho díla zdobí zámky, svatostánky, ale i domácnosti. Nejraději pracuje jen se sekyrou a dláty, pěkně tradičně. Vydat jsme se za ním museli až k česko-polské hranici, do Machovské Lhoty. Sám říká, že žije na konci světa, krásná příroda kolem je pro jeho práci prostředím ideálním. Při práci nám povypráví o tom, jak se dostal k řezbařině, kde se potkal s inspirací pro indiánské totemy a ukáže nám, jak tvoří třeba žábu z tvrdého dřeva borovice. Dozvíme se také, že se rád věnuje zvěrokruhům, do nichž zapracovává staré řecké báje.
Řezbář
Japonská keramika
Víte, čemu se v Zemi vycházejícího slunce říká RAKU nebo ČAVAN a třeba ještě JUNAMI? Tak to vám prozradíme při návštěvě u keramičky Ireny Hirai v osadě Bobr u Žacléře. Na východ Čech přinesla z Japonska něco z umu dávných mistrů keramického řemesla, techniky, které si tam předávají z generace na generaci. RAKU je starý výpal, v češtině tohle slovo znamená štěstí. A paní Irena nám ukáže, jak probíhá a prozradí, jak moc teplo při něm v peci je a jak dlouho trvá, než si prohlédneme hotový výrobek, třeba čajovou misku. Těm, které se používají při čajových obřadech, se říká ČAVAN a musí být velmi originální. Tvůrce na nich zanechává jakýsi otisk své duše, různé deformace, otisky nebo zmáčknutí. Pokud vás umění paní Hirai potěší, pak vás prozradíme, kde si její misky i další předměty budete mít šanci prohlédnout.