Reportáže v regionech
Procházka Klopotovským údolím
Když už zima zatím nepřála v nižších polohách milovníkům bílé stopy, nabídneme procházku bez lyží. Vyrazíme z Nového města nad Metují přes Klopotovské údolí směrem k místu, kde už jen val připomíná dávnou existenci hradu Výrov. Hned na kraji údolí nás čeká setkání s divočáky, bažantem i laněmi, kteří se zabydleli ve zdejších oborách. Cestou údolím ale narazíme i na další zajímavosti. Například na stoletou studánku, které se říká Lesníkova a také na starou štolu, které místní říkají Mertova díra. Své jméno získala podle rolníka, který tu prý ve 14. století objevil stříbro, ale víc se o něm v kronikách nepíše. Cesta nás dovede do Slavoňova, kde nemůžeme minout dřevěný kostelík. Svatostánek tu stával prý už ve čtrnáctém století, ten současný byl vybudovaný ve století šestnáctém a stále slouží věřícím. A pak už poputujeme k Výrovu, odkud se rozhlédneme do kraje.
Procházka Klopotovským údolím
Výroba cínových vojáčků
Cínoví vojáčci dokázali a stále dokáží rozdávat radost klukům všech věkových skupin. Kdysi bývali především oblíbenou hračkou těch nejmenších, dnes si jich užívají spíš ti odrostlejší, kteří je sbírají. Jak se takový pěšák či generál z různých historických období rodí, to se dozvíme v dílničce pana Ctibora Klímy v Jaroměři. Vyrábí je už přes tři desítky let, za tu dobu si vytvořil zhruba tisícovku forem. Nemohli byste u něj ale nikdy narazit na vojáka z druhé světové války, ty ze zásady nevyrábí. Zato starší války i armády má zmapované velmi dobře. Zjistíte, že vyrobit fešáka v uniformě s patřičnou výbavou není vůbec nic jednoduchého, na některé je zapotřebí i deset dílů. Začne se odlitím vojáčka, pak přijde na řadu zbraň a další výstroj. Nakonec malování. Tři desítky let těší cínoví vojáčci i sběratele Petra Dostála, který společně s panem Klímou své poklady vystavuje v jaroměřském muzeu.
Výroba cínových vojáčků
Řezbář Štěpán Gottwald
Dřevo se stalo velkou láskou Štěpána Gottwalda z Mžan u Hradce Králové. Zavítáme do jeho dílny, budeme ho sledovat při práci a necháme se samozřejmě také poučit o zajímavých metodách práce se dřevem. Štěpán se vyučil řezbářem, pak se pustil do studia restaurování nábytku a právě při něm se setkal i s metodou zvanou intarzie. Jedná se vlastně o vytváření obrazů skládáním různých barevných dýh na dřevo. Téhle metodě se nejvíc dařilo za časů krále Ludvíka XIV. ve Francii. Právě jeho dvorní nábytkář vymyslel vlastní techniku, která podle něj byla pojmenována Boulleho. Kombinují se při ní dýhy s cínovým, mosazným nebo stříbrným plechem a používá se také želvovina. Štěpán ale s dřevem umí i jiné kousky. Miluje zvířecí motivy, kterými například zdobil bočnice historických saní, a pustil se i do opravy a doplnění betlému.
Řezbář Štěpán Gottwald
Škvoreckého Náchod
Nejen v nejznámějším románu Zbabělci zachytil spisovatel Josef Škvorecký Náchod, město, které miloval a do kterého se i na konci života rád vracel. Projdeme si společně místa, která jsou zejména ve zmiňované knize velmi snadno identifikovatelná. Začneme u budovy Jiráskova gymnázia, které pamatuje první literární pokusy známého autora. Minout nemůžeme ani restauraci Port Artur, kde na konci války zkoušel známý swingový orchestr Miloslava Zachovala. Hudbu Škvorecký miloval a sám hrál na tenorsaxofon, i když rozhodně ne tak dobře jako jeho známý hrdina Dany Smiřický. Pak zajdeme také k domu, kdy žil a bydlel lékař Karel Kraus, Škvoreckým přejmenovaný na Strasse a připomeneme si i spisovatelovy studentské lásky.
Náchod
Židovský Jičín
První zmínka o židovských obyvatelích Jičína pochází už ze 14. století, v polovině šestnáctého ale byli z města vyhnáni a znovu se mohli vrátit až krátce před nástupem letopočtu začínajícím jedničkou a šestkou. V 17. století si vybudovali ghetto, ale ještě takřka stovku let museli čekat na vlastní místo pro modlitby. Synagoga v Jičíně vyrostla v roce 1774. Prohlédneme si její nejdůležitější části a prozradíme vám něco ze zákulisí židovských bohoslužeb. Pak se přesuneme do Židovské ulice, jejíž název dodnes připomíná, kdo bývali její obyvatelé. Zastavíme se také na starém židovském hřbitově, fungujícim od roku 1651 kousek od města v chráněném parku nazvaném Libosad. Napočítali byste na něm tři stovky náhrobků, z nichž nejstarší pochází z roku 1684.