Reportáže v regionech
Zřícenina hradu Břečtejn
Hrad Břečtejn vyrostl nad obcí Vlčice už za husitských válek. Nechali ho vybudovat pánové z rodu Zilvárů ze Silbersteina. Zajímavé je, že zvolili nepříliš moderní plášťovou metodu, to znamená, že obytné místnosti takřka přilepili k hradbě a riskovali tak, že by jim nepřátelé pálili v té době známými zbraněmi přes hradby až do komnat. Hrad byl od poloviny 16. století opuštěný, později se ho ujal bohatý obchodník s plátnem Jan František Theer a pak ho ještě čekala romantická přestavba ve století devatenáctém. Zajímavým místem je i takzvaná Pekelská jeskyně, která je rájem speleologů. A pozornost si zaslouží i v úvodu zmiňované Vlčice. Jejich historie je hodně dlouhá a zajímavá a neměli bychom zapomenout, že bohatá knihovna místních pánů sem kdysi přilákala i Jana Amose Komenského, který tu prý našel inspiraci pro napsání Didaktiky české.
Zřícenina hradu Břečtejn
Plechové hračky
Království hraček najdeme u Michala Možného z Nového Hrádku. Buďme konkrétní, těšit se můžete na hračky plechové. Do výroby se pan Možný pustil už v dětství, kdy si tvořil vlastní auta. Navázal pak, když se mu narodili synové. Pro ty vyráběl auta různých velikostí. Když pro jedno sháněl kola, napadlo ho napsat si do Kovo Náchod a pro ilustraci s prosbou poslal i obrázky. A s koly dorazila nabídka na práci konstruktéra. Od té doby se začaly v obývaku rodit mašiny, tramvaje, lanovky, kolotoče, traktory nebo pluhy. A samozřejmě dál vznikala i auta. Pan Možný nám prozradí, co všechno jeho práce obnášela i to, kde získával inspiraci a také technické podklady. Jeho lokomotiva Glaskasten dokonce získala u německých sousedů titul model roku 1999. Sám konstruktér má pak největší radost z autobusu double decker, který vytvořil pro anglického výrobce.
Plechové hračky
Procházka Klopotovským údolím
Když už zima zatím nepřála v nižších polohách milovníkům bílé stopy, nabídneme procházku bez lyží. Vyrazíme z Nového města nad Metují přes Klopotovské údolí směrem k místu, kde už jen val připomíná dávnou existenci hradu Výrov. Hned na kraji údolí nás čeká setkání s divočáky, bažantem i laněmi, kteří se zabydleli ve zdejších oborách. Cestou údolím ale narazíme i na další zajímavosti. Například na stoletou studánku, které se říká Lesníkova a také na starou štolu, které místní říkají Mertova díra. Své jméno získala podle rolníka, který tu prý ve 14. století objevil stříbro, ale víc se o něm v kronikách nepíše. Cesta nás dovede do Slavoňova, kde nemůžeme minout dřevěný kostelík. Svatostánek tu stával prý už ve čtrnáctém století, ten současný byl vybudovaný ve století šestnáctém a stále slouží věřícím. A pak už poputujeme k Výrovu, odkud se rozhlédneme do kraje.
Procházka Klopotovským údolím
Výroba cínových vojáčků
Cínoví vojáčci dokázali a stále dokáží rozdávat radost klukům všech věkových skupin. Kdysi bývali především oblíbenou hračkou těch nejmenších, dnes si jich užívají spíš ti odrostlejší, kteří je sbírají. Jak se takový pěšák či generál z různých historických období rodí, to se dozvíme v dílničce pana Ctibora Klímy v Jaroměři. Vyrábí je už přes tři desítky let, za tu dobu si vytvořil zhruba tisícovku forem. Nemohli byste u něj ale nikdy narazit na vojáka z druhé světové války, ty ze zásady nevyrábí. Zato starší války i armády má zmapované velmi dobře. Zjistíte, že vyrobit fešáka v uniformě s patřičnou výbavou není vůbec nic jednoduchého, na některé je zapotřebí i deset dílů. Začne se odlitím vojáčka, pak přijde na řadu zbraň a další výstroj. Nakonec malování. Tři desítky let těší cínoví vojáčci i sběratele Petra Dostála, který společně s panem Klímou své poklady vystavuje v jaroměřském muzeu.
Výroba cínových vojáčků
Řezbář Štěpán Gottwald
Dřevo se stalo velkou láskou Štěpána Gottwalda z Mžan u Hradce Králové. Zavítáme do jeho dílny, budeme ho sledovat při práci a necháme se samozřejmě také poučit o zajímavých metodách práce se dřevem. Štěpán se vyučil řezbářem, pak se pustil do studia restaurování nábytku a právě při něm se setkal i s metodou zvanou intarzie. Jedná se vlastně o vytváření obrazů skládáním různých barevných dýh na dřevo. Téhle metodě se nejvíc dařilo za časů krále Ludvíka XIV. ve Francii. Právě jeho dvorní nábytkář vymyslel vlastní techniku, která podle něj byla pojmenována Boulleho. Kombinují se při ní dýhy s cínovým, mosazným nebo stříbrným plechem a používá se také želvovina. Štěpán ale s dřevem umí i jiné kousky. Miluje zvířecí motivy, kterými například zdobil bočnice historických saní, a pustil se i do opravy a doplnění betlému.