Reportáže v regionech
Muzeum v Hrobu
Představte si, že žijete v Hrobu. Tak se totiž jmenuje jedna obec na úpatí Krušných hor v okresu Teplice. Nejstarší dochovaný záznam o Hrobu je z roku 1282. Město vzniklo poblíž prastaré obchodní stezky z Halle nad Sálou do Prahy. Zhruba v polovině 15. století se v Hrobu začalo ale dolovat. Těžily se zde stříbrné, měděné, cínové, niklové a arsenové rudy.
Dominantou obce jsou 2 kostely – katolický kostel sv. Barbory a evangelický kostel Vzkříšení. A Hrobečtí se můžou pochlubit i neobvyklou historickou památkou, kterou je zbořeniště evangelického kostela, vypáleného v roce 1617. Téměř 300 let ležely základy kostela pod zemí. V roce 1913 byly odkryty.
Ještě dodáme, že okolní lesy jsou ideální pro procházky a výlety, v létě a na podzim jsou pak rájem pro houbaře a borůvkáře. My ale máme jiný cíl. Důlní činnost poznamenala region významným způsobem. I to byl důvod, proč se místní rozhodli právě v Hrobu otevřít Hornické muzeum. Staré štoly jsou pro smrtelníky nepřístupné. Přesto v hrobském muzeu můžete jejich atmosféru okusit na vlastní kůži.
Při stavbě napodobeniny středověkého dolu použili speleologové autentické předměty, stará prkna z výdřev jsou originálními pamětníky hlubinné těžby. Některé návštěvníky by možná mohla zaskočit skrytá postava speleoložky, přísně strážící vzácné exponáty. Hrobeckou hornickou expozici tvoří: sbírka hornických uniforem, pohlednic, fotografií a pro zájemce je k dispozici malý promítací sál, kde bude možné shlédnout filmy s důlní tematikou.
Muzeum v Hrobu
Lumpepark
Na místě bývalé cihelny ve svahu Mariánské skály stojí už víc než sto let labskoústecká zoologická zahrada. Původně šlo o soukromou ptačí rezervaci Lumpepark. A jestli si myslíte, že v první reportáži ze ZOO v únoru vlastně nic neuvidíte, pletete se.
Ústecký ptačí park Heinricha Lumpeho částečně připomínal malý Disneyland. Stála tu zřícenina hradu a umělá podzemní jeskyně, kde za každým rohem vykukoval trpaslík a jiné pohádkové bytosti.
Odborníkům se tohle divadýlko příliš nelíbilo, stalo se terčem jejich kritiky. Ale v plánech zakladatele areálu hrály podobné atrakce důležitou roli a nenechal si je vymluvit. Cílil hlavně na malé, které hodlal získat pro ochranu užitečných ptáčků.
Pro děti vybudoval v parku i poutavé kulisy pohádky o Červené karkulce. Nedaleko rybníčku stála chaloupka z březového dřeva a před ní plastika Karkulky a vlka v životní velikosti. Z okna domečku vyhlížela svou Karkulku babička. A protože návštěvníkům připomínala spíš postavu z jiné pohádky, pojmenovali si místo po svém jako chaloupku Ježibaby.
Heinrichsburg či Jindřichův hrádek je nejkouzelnější z památek dochovaných z dob Lumpeparku v ústecké ZOO. Unikátní stavba nese křestní jméno ústeckého velkoobchodníka Heinricha Lumpeho, zakladatele první ptačí rezervace. S jeho osobou je tahle stavba spjata osudově.
Patří mezi vůbec nejstarší atrakce v parku, vznikla na začátku 20. století. Stavbu navrhl sám majitel. Na vybudování romantické hradní zříceniny použil Lumpe netradiční materiál, a to tufový kámen či drolivec.
Nechal si ho dovést z Durynska 20 železničních vagonů. Většina byla použita právě na stavbu hradu. Další klenot představovala stěna s kaskádami porostlá vodomilnými rostlinami.
Ale hrádek nebyl jen dětskou atrakcí, v tufových stěnách nechal majitel vyhloubit 160 dutin pro hnízdění ptáků. Právě tady nejraději sedával a krmil své opeřené chráněnce. Dokonce se tu dochoval i originál jeho dřevěné lavice.
Lumpepark
Klášter v Doksanech
Doksanský klášter proslul už v dobách středověkých. Byly tady vychovávány a ke zbožnosti vedeny dívky z těch nejvznešenějších rodin, včetně nejznámější české světice, Anežky. Jeho zakladatelka Gertruda i její syn, kníže Jindřich Břetislav jsou zde možná pod boční kaplí kostela pohřbeni.
Klášter byl založen v roce 1144, a pro nás je důležité, že prošel nákladnou a velmi důslednou rekonstrukcí. Bylo to potřeba, protože v minulosti čelila sakrální stavba mnoha pohromám. V době husitských válek byl v roce 1421 dokonce klášter obležen a následně vypálen. Po obnově kláštera byly do jeho znaku přijaty 3 panny – sestry, které se zachránily při útoku Žižkových vojsk útěkem do okolních lesů.
Současný barokní vzhled celého areálu a zejména kostela má na svědomí probošt Josef I. Míka, za jehož správcování nastala doba velkého rozkvětu kláštera. Nejpůsobivější umělecká díla nalezneme v klášterním chrámu. Třeba nádherný barokní oltář od Františka Preise z roku 1703. Deset let byl restaurován v Praze.
Klášter je otevřen i veřejnosti, můžete sem zavítat i s dětmi. Aby ne, když jeho patron svatý Norbert, který řád premonstrátů založil, je patron šťastného narození dětí.
Klášter v Doksanech
Ústecké vodopády
O tom, že severočeské Ústí nad Labem v sobě ukrývá i romantická zákoutí, vás přesvědčíme hned v první reportáži. Jen málokde se nalézá tolik vodopádů jako v okolí tohoto města.
Četné potoky, které sbíhají k řece Labi, vymlely v prudkých svazích labského kaňonu příkré a hluboké rokle. Tam, kde voda při své cestě narazila na pevné skalní podloží, vznikly krásné kaskády a vodopády. Málokodo to možná ví, ale Ústí nad Labem se tak právem může pyšnit titulem město vodopádů.
Některé z nich jsou známé více, jiné méně. S geografem Karlem Sobotou si budeme povídat nejen o nich. Podlešínský potok spadá mezi Podlešínem a Vaňovem na Ústecku jako 12 metrů vysoký vodopád v čedičové skále. Tu tvoří až 40 m vysoké a až 2 metry široké skalní sloupy a je chráněna jako přírodní památka – Vrkoč.
K Vaňovskému vodopádu lze dojít po zelené turistické značce. Dozvíte se třeba i to, že rozdíl mezi původní a dnešní hladinou Labe čítá sto metrů. A další vodopád? K tomu je třeba přesunout se do romantické části Vlčí rokle pod Budovem – potok tady se valící překonává 11 metrů.
Díky této romantice se kdysi dostalo vyobrazení rokle s vodopádem malíře Burghardta až do vídeňské opery, kde bylo použito jako scény k Weberově Čarostřelci.
A k těm dalším hezkým vodopádům patří i Mlýnišťský vodopád, Moravanský či Průčelský nebo Stříbrnický a Svádovský vodopád.
Ústecké vodopády
Korozluky
Korozluky – podivné slovo značící spíš složení dvou podstatných jmen. Kolo a ruka. Ve skutečnosti ale jde o zámeček, který se nachází v obci Korozluky u Mostu. V 19. století byl zrekonstruován s fasádou italské renesanční vily.
V dobách socialistických sloužil jako internát, pak se dostal do rukou stavebního inženýra Miroslava Perouta. Naštěstí. Podařilo se mu ji zachránit a z hrobníkovy lopaty ji vzal na poslední chvíli. Na stavbu byl totiž už vydán demoliční výměr.
Z původní ruiny se stala zajímavá stavba, opravovalo se 14 let a dostalo se i na kapli svatého Josefa z roku 1871. Obě památky, jak zámek, tak kaple dnes slouží veřejnosti. První patro nechal nový majitel zbudovat tak, jako by tam pořád bydlela šlechta, vše dle původní historické dokumentace a jednotlivé pokoje jsou rozděleny dokonce podle toho, jsou-li určeny pro dámy nebo pány.
Část vybavení pochází z vlastních zdrojů, zbytek zapůjčily jiné památkové objekty a muzea. Mříže, zábradlí a kamenné portály hledal majitel po skládkách a sběrnách odpadů. Když se boural starý Most hlavně kvůli uhlí, na památky se moc ohledů nebralo.
A stavba je zajímavá i pro geology. Ti zjistili při zkoumání Jánského vrchu, že jde vlastně o nejstarší sopku v Českém středohoří.