Reportáže v regionech
Radobýl
Putování Českem zakončíme na kopci, který vlastně zavinil smrt významného poety 19. století Karla Hynka Máchy. Říká se mu Radobýl. Tento kopec se nachází v horské hradbě Českého středohoří u Litoměřic. Má tvar pravidelné homole a svou výškou až tak docela neoslňuje.
Vrchol je travnatý a nabízí ničím nestíněný výhled po širokém okolí. Právě z Radobýlu viděl Mácha požár, který se mu stal osudným. Z kopce si prohlédneme i panorama Českého středohoří, údolí řeky Labe i roviny České křídové tabule, z nichž vystupuje hora Říp.
Od 3. května 1622 je na radobýlském vrchu kříž – původně dřevěný, dnes železný. Radobýl je vlastně čedičová kupa, jako většina kopců v Českém středohoří.
Těžařské činnosti se tady dařilo vždycky. Ale nejen jí. Osvědčilo se tady i vinařství. Od raného středověku se totiž Radobýl mohl pyšnit nejsevernější vinicí v zemi, a to díky Karlu IV., který v roce 1369 podepsal darovací listinu, podle které Radobýl připadl Litoměřicím.
Radobýl
Klášter Kadaň
Restaurátoři pracující v gotickém klášteru františkánů budou protagonisty našeho prvního příběhu. Objevují nástěnné malby a snaží se je zachránit pro další generace.
Do Kadaně přišli františkáni v roce 1473 a začali si tady budovat poutní kapli. Stavbu dotovali Hasištejnští z Lobkovic, a právě těmto významným dárcům je věnována často i výzdoba. Objevují se ale i malby zcela nečekané – tedy například od Lukáše Cranacha staršího – proslulého malíře pozdní gotiky.
Postupné odkrývání nástěnných maleb v kostele připomíná seriál s mnoha překvapivými pokračováními. Probíhá od roku 2005 a dosud se podařilo odkrýt asi pětinu z celkové výzdoby. Nástěnné malby ale neodkrývají restaurátoři jen v prostorách kostela. Ke svému vlastnímu překvapení objevují zajímavé kresby i v dalších částech kláštera.
Klášter Kadaň
Hora Říp
Spočinul tam podle legendy praotec Čech a namíří tam i naše kroky. Kamerou zacílíme na Říp – v rovinaté krajině Podřipska ji nemůžete nevidět.
455 metrů nad mořem a 300 metrů nad hladinou Labe – je totiž i důležitým orientačním bodem. S dějinami naší země je ale tenhle pahorek spjat velmi výrazně, a to i dnes, kdy slouží jako volební výletní místo.
Jméno převzali Říp čeští Slovani od svých předchůdců Germánů. Je indoevropského původu a znamená prostě Hora. Jde o vyhaslou třetihorní sopku, čedičovou vyvřelinu, jejíž stáří se počítá i k 35 milionům letům.
A hora v sobě skrývá i jedno magnetické „tajemství“. Nefunguje tady totiž kompas. V 18. a 19. století se stal Říp známým poutním místem. Vycházely odsud tábory lidu i manifestace. Odsud pochází i jeden ze základních kamenů Národního divadla.
Hora Říp
Zámek Stekník
Ves Stekník bude naším prvním cílem. Najdete ji tak asi 6 km východně od Žatce. A zmínky o ní pocházejí už z roku 1389, kdy je toto místní jméno uváděno ve formě „Vzteklník“ nebo „Vzteklinec“. V 16. století byla označována jako „Steklník“, pozdější německý tvar tohoto toponyma se ustálil ve formě „Steknitz“, zatímco česká forma v dnešním „Stekník“.
Zajímavá obec, i když ne příliš veřejnosti známá, má přece jen jedno unikum. Je totiž v současné době jedinou vesnickou památkovou zónou okresu Louny. Dominantou vesnice je zámek, stojící při západním okraji obce. Cesta k zámku vede vesnicí, na jejíž návsi jsou zachovány bohatě zdobené brány selských statků. Stavitelé těchto statků si nepochybně brali vzor z barokních zámeckých portálů.
Zámek, postavený patrně kolem roku 1650, rokokové přestavěný v druhé polovině 18. století, s terasovitými zahradami si jako své rodinné sídlo nechali postavit Kulhánkové z Klaudensteina, původně žatečtí měšťané povýšení do šlechtického stavu. Náves je pozoruhodná malebnými štíty některých usedlostí a svědčí o tom, že kdysi patřil Stekník mezi skvosty venkovského barokního stavitelství (vesnická památková zóna).
Zámek Stekník
Zaniklé obce
Severní Čechy – po válce významné průmyslové území, kde navíc došlo i k ne příliš šťastné výměně obyvatel. Krajina se ale proměňuje a my vás teď pozveme na výlet po zapomenutých místech i obcích a staveních.
Pohybovat se budeme po speciální turistické trase. Naši cestu bychom si mohli označit jako putování po zaniklých obcích pod Bukovou horou na Ústecku. Turistická cesta Zubrnice – Malé Březno vznikla jako praktický výsledek semináře studentů Filozofické fakulty UJEP, oboru kulturně historická regionalistka. Ti ve spolupráci s Archivem města Ústí nad Labem prostudovali dostupné historické dokumenty, navrhli trasu, zajistili patřičná povolení a provedli značení cesty.
Příčinou zániku sídel na jihozápadním svahu Bukové hory bylo to, že do obcí nebyly zavedeny silnice. Stará Homole, Velké Stínky a samoty se nepodařilo osídlit po odsunu německých obyvatel v roce 1946 a od té doby chátraly. Jiný osud měl Vitín, kam přišli čeští osídlenci především z řad vojáků Svobodovy armády. V roce 1945 zde vznikla místní správní komise a fungovala pobočka národní školy v Malém Březně.
Ani poválečným vitínským obyvatelům se nepodařilo prosadit u úřadů silnici a počátkem 50. let začali obec opouštět, zejména poté, co ve Vitíně zemřelo malé dítě, k němuž se včas po strmé lesní cestě nedostal lékař. Poslední obyvatel žil údajně ve Vitíně ještě v roce 1965.
Obec Vitín nezanikla úplně, část chalup v Leštině leží dosud na katastrálním území Vitína. Když vysokoškoláci srovnávali současnost s dobovými pohlednicemi a fotografiemi, nechtěli z počátku uvěřit. Zrekonstruovat zapomenuté příběhy tří zaniklých vesnic jim pomohly až archivní materiály i průzkum v terénu.