Reportáže v regionech
Hora Říp
Spočinul tam podle legendy praotec Čech a namíří tam i naše kroky. Kamerou zacílíme na Říp – v rovinaté krajině Podřipska ji nemůžete nevidět.
455 metrů nad mořem a 300 metrů nad hladinou Labe – je totiž i důležitým orientačním bodem. S dějinami naší země je ale tenhle pahorek spjat velmi výrazně, a to i dnes, kdy slouží jako volební výletní místo.
Jméno převzali Říp čeští Slovani od svých předchůdců Germánů. Je indoevropského původu a znamená prostě Hora. Jde o vyhaslou třetihorní sopku, čedičovou vyvřelinu, jejíž stáří se počítá i k 35 milionům letům.
A hora v sobě skrývá i jedno magnetické „tajemství“. Nefunguje tady totiž kompas. V 18. a 19. století se stal Říp známým poutním místem. Vycházely odsud tábory lidu i manifestace. Odsud pochází i jeden ze základních kamenů Národního divadla.
Hora Říp
Zámek Stekník
Ves Stekník bude naším prvním cílem. Najdete ji tak asi 6 km východně od Žatce. A zmínky o ní pocházejí už z roku 1389, kdy je toto místní jméno uváděno ve formě „Vzteklník“ nebo „Vzteklinec“. V 16. století byla označována jako „Steklník“, pozdější německý tvar tohoto toponyma se ustálil ve formě „Steknitz“, zatímco česká forma v dnešním „Stekník“.
Zajímavá obec, i když ne příliš veřejnosti známá, má přece jen jedno unikum. Je totiž v současné době jedinou vesnickou památkovou zónou okresu Louny. Dominantou vesnice je zámek, stojící při západním okraji obce. Cesta k zámku vede vesnicí, na jejíž návsi jsou zachovány bohatě zdobené brány selských statků. Stavitelé těchto statků si nepochybně brali vzor z barokních zámeckých portálů.
Zámek, postavený patrně kolem roku 1650, rokokové přestavěný v druhé polovině 18. století, s terasovitými zahradami si jako své rodinné sídlo nechali postavit Kulhánkové z Klaudensteina, původně žatečtí měšťané povýšení do šlechtického stavu. Náves je pozoruhodná malebnými štíty některých usedlostí a svědčí o tom, že kdysi patřil Stekník mezi skvosty venkovského barokního stavitelství (vesnická památková zóna).
Zámek Stekník
Zaniklé obce
Severní Čechy – po válce významné průmyslové území, kde navíc došlo i k ne příliš šťastné výměně obyvatel. Krajina se ale proměňuje a my vás teď pozveme na výlet po zapomenutých místech i obcích a staveních.
Pohybovat se budeme po speciální turistické trase. Naši cestu bychom si mohli označit jako putování po zaniklých obcích pod Bukovou horou na Ústecku. Turistická cesta Zubrnice – Malé Březno vznikla jako praktický výsledek semináře studentů Filozofické fakulty UJEP, oboru kulturně historická regionalistka. Ti ve spolupráci s Archivem města Ústí nad Labem prostudovali dostupné historické dokumenty, navrhli trasu, zajistili patřičná povolení a provedli značení cesty.
Příčinou zániku sídel na jihozápadním svahu Bukové hory bylo to, že do obcí nebyly zavedeny silnice. Stará Homole, Velké Stínky a samoty se nepodařilo osídlit po odsunu německých obyvatel v roce 1946 a od té doby chátraly. Jiný osud měl Vitín, kam přišli čeští osídlenci především z řad vojáků Svobodovy armády. V roce 1945 zde vznikla místní správní komise a fungovala pobočka národní školy v Malém Březně.
Ani poválečným vitínským obyvatelům se nepodařilo prosadit u úřadů silnici a počátkem 50. let začali obec opouštět, zejména poté, co ve Vitíně zemřelo malé dítě, k němuž se včas po strmé lesní cestě nedostal lékař. Poslední obyvatel žil údajně ve Vitíně ještě v roce 1965.
Obec Vitín nezanikla úplně, část chalup v Leštině leží dosud na katastrálním území Vitína. Když vysokoškoláci srovnávali současnost s dobovými pohlednicemi a fotografiemi, nechtěli z počátku uvěřit. Zrekonstruovat zapomenuté příběhy tří zaniklých vesnic jim pomohly až archivní materiály i průzkum v terénu.
Zaniklé obce
Muzeum v Hrobu
Představte si, že žijete v Hrobu. Tak se totiž jmenuje jedna obec na úpatí Krušných hor v okresu Teplice. Nejstarší dochovaný záznam o Hrobu je z roku 1282. Město vzniklo poblíž prastaré obchodní stezky z Halle nad Sálou do Prahy. Zhruba v polovině 15. století se v Hrobu začalo ale dolovat. Těžily se zde stříbrné, měděné, cínové, niklové a arsenové rudy.
Dominantou obce jsou 2 kostely – katolický kostel sv. Barbory a evangelický kostel Vzkříšení. A Hrobečtí se můžou pochlubit i neobvyklou historickou památkou, kterou je zbořeniště evangelického kostela, vypáleného v roce 1617. Téměř 300 let ležely základy kostela pod zemí. V roce 1913 byly odkryty.
Ještě dodáme, že okolní lesy jsou ideální pro procházky a výlety, v létě a na podzim jsou pak rájem pro houbaře a borůvkáře. My ale máme jiný cíl. Důlní činnost poznamenala region významným způsobem. I to byl důvod, proč se místní rozhodli právě v Hrobu otevřít Hornické muzeum. Staré štoly jsou pro smrtelníky nepřístupné. Přesto v hrobském muzeu můžete jejich atmosféru okusit na vlastní kůži.
Při stavbě napodobeniny středověkého dolu použili speleologové autentické předměty, stará prkna z výdřev jsou originálními pamětníky hlubinné těžby. Některé návštěvníky by možná mohla zaskočit skrytá postava speleoložky, přísně strážící vzácné exponáty. Hrobeckou hornickou expozici tvoří: sbírka hornických uniforem, pohlednic, fotografií a pro zájemce je k dispozici malý promítací sál, kde bude možné shlédnout filmy s důlní tematikou.
Muzeum v Hrobu
Lumpepark
Na místě bývalé cihelny ve svahu Mariánské skály stojí už víc než sto let labskoústecká zoologická zahrada. Původně šlo o soukromou ptačí rezervaci Lumpepark. A jestli si myslíte, že v první reportáži ze ZOO v únoru vlastně nic neuvidíte, pletete se.
Ústecký ptačí park Heinricha Lumpeho částečně připomínal malý Disneyland. Stála tu zřícenina hradu a umělá podzemní jeskyně, kde za každým rohem vykukoval trpaslík a jiné pohádkové bytosti.
Odborníkům se tohle divadýlko příliš nelíbilo, stalo se terčem jejich kritiky. Ale v plánech zakladatele areálu hrály podobné atrakce důležitou roli a nenechal si je vymluvit. Cílil hlavně na malé, které hodlal získat pro ochranu užitečných ptáčků.
Pro děti vybudoval v parku i poutavé kulisy pohádky o Červené karkulce. Nedaleko rybníčku stála chaloupka z březového dřeva a před ní plastika Karkulky a vlka v životní velikosti. Z okna domečku vyhlížela svou Karkulku babička. A protože návštěvníkům připomínala spíš postavu z jiné pohádky, pojmenovali si místo po svém jako chaloupku Ježibaby.
Heinrichsburg či Jindřichův hrádek je nejkouzelnější z památek dochovaných z dob Lumpeparku v ústecké ZOO. Unikátní stavba nese křestní jméno ústeckého velkoobchodníka Heinricha Lumpeho, zakladatele první ptačí rezervace. S jeho osobou je tahle stavba spjata osudově.
Patří mezi vůbec nejstarší atrakce v parku, vznikla na začátku 20. století. Stavbu navrhl sám majitel. Na vybudování romantické hradní zříceniny použil Lumpe netradiční materiál, a to tufový kámen či drolivec.
Nechal si ho dovést z Durynska 20 železničních vagonů. Většina byla použita právě na stavbu hradu. Další klenot představovala stěna s kaskádami porostlá vodomilnými rostlinami.
Ale hrádek nebyl jen dětskou atrakcí, v tufových stěnách nechal majitel vyhloubit 160 dutin pro hnízdění ptáků. Právě tady nejraději sedával a krmil své opeřené chráněnce. Dokonce se tu dochoval i originál jeho dřevěné lavice.