Reportáže v regionech
Manětín
Podíváme se i do Manětína – barokní západočeské perly. Manětínský zámek koupila od svého manžela hraběnka Marie Gabriela Lažanská Černínová z Chudenic rok před jeho smrtí. Společně měli 4 děti. V roce 1712 ale téměř celá stavba vyhořela. Hraběnka, jejímž dědem byl stavitel Černínského paláce, se ale nezalekla a pustila se do rekonstrukce a obnovy.
Krásné pískovcové sochy otočené směrem k zámku se staly jakousi dominantou i symbolem okolí manětínského zámku. A své o nich věděl i prezident Beneš, který místní překvapil otázkou, proč má jedna z nich tři uši. Vy se to dozvíte samozřejmě taky.
Manětín
Vodárenská věž
Plzeň proslavilo pivo. Tak tuhle větu jsme si samozřejmě mohli odpustit, protože to přece vědí i ti, kteří hořkému chmelovému moku neholdují. Možná ale nevíte, že plzeňský pivovar byl posledním místem odpočinku chodského barda Koziny, než byl oběšen. Jeho pomníček stojí vedle vodárenské věže, která slaví sté narozeniny. Její silueta prý dala vzniknout i některým nizozemským majákům.
Vodárenská věž
Tvrz Lštění
S panem Procházkou pak navštívíme jeho tvrz ve Lštění na Domažlicku. Původně zcela zchátralá, zničená a vybydlená nemovitost zraky turistů spíš odrazovala, Procházkovi se ale práce nezalekli, vybourali staré zazdívky, opravili původní zdivo a přitom jim postupně stavba rozkrývala svá skrytá tajemství, architektonická i designérská. Ruina, původem ze 14. století, se probudila do krásy a Procházkovi zapátrali i v jejích dějinách. Tvrz už prokoukla a sousedku jí dělá dokonce i zámeček.
Tvrz Lštění
Muzeum J. Š. Baara
Deset kilometrů od Domažlic narazíte na obec Klenčí pod Čerchovem, kterou proslavil Jindřich Šimon Baar – básník, prozaik i farář, jemuž učarovala místa, která důvěrně znal – znalec Chodů, chodského prostředí a chodských zvyků. Chtěl se stát učitelem, češtinářem, jenže nikoli osud, ale hlavně rodiče jeho snu příliš nevěřili a možná se i báli toho, že by nákladná studia zruinovala už tak chudou rodinu. Mladý Jindřich Šimon skončil nakonec v lyceálním římskokatolickém semináři. Neproslul jako věhlasný kněz, ale jako spisovatel.
Muzeum J. Š. Baara
Muzeum Jana Sladkého Koziny
O Chodsku a jeho obyvatelích se zmiňuje už Dalimilova kronika. Chrabří Chodové pomohli Břetislavu I. zvítězit nad německým císařem. O Chodech ale psali i jiní a později. Snad nejvíc je proslavil Alois Jirásek, vzpomeňme na jeho román Psohlavci ilustrovaný Mikolášem Alšem. Vůdčí osobou všech Chodů byl Jan Sladký Kozina, který proslul svým výrokem: „Lomikare, Lomikare, do roka a do dne…“ Česká podoba jména Lomikar vznikla jako zkomolenina jména svobodného pána Volfa Maxmiliána z Lamingeru. O jeho vztahu k Chodům, strážcům hranic, bude povídat naše zastavení v Muzeu Jana Sladkého Koziny.
