Reportáže v regionech
Konstantinovy Lázně
Vypravíme se i do Konstantinových Lázní, tedy do západních Čech. Historii obce můžeme sledovat už od 16. století, kdy se v písemných dokladech objevuje zmínka o sirnatém prameni zvaném lidově „smraďoch“ právě pro svůj vysoký obsah sirovodíku.
První lázeňskou budovou s pěti lázeňskými kabinami a 22 pokoji postavili v roce 1803 u sirnatého pramene na místě dnešních Starých Lázní sedláci z nedaleké Nové Vsi.
Roku 1837 lázně koupil majitel okolního panství kníže Konstantin z Löwensteinu, po kterém dnes nesou svoje jméno (do roku 1900 se nazývaly Nová Ves-Lázně). V této době se zde s velkým úspěchem léčila padoucnice pomocí slatinných zábalů z místních zdrojů.
Roku 1872 prodává rod Löwensteinů lázně plzeňské společnosti, kterou vede JUDr. Pankraz.
O tři roky později uprostřed nově založeného parku 2 km od původních lázní byla ukončena výstavba nové lázeňské budovy, dnešního lázeňského domu Prusík. Proti ní, na malém návrší, byla vystavěna kaple Panny Marie Lourdské a na obvodu lázeňského parku začala vyrůstat nová obec.
Pět léčivých minerálních pramenů, které byly od roku 1874 jímány v místě dnešního Prusíkova pitného pavilónu, bylo pojmenováno Karlův, Žofiin, Františkův, Giselin a Skalní. Jejich složení bylo obdobné, jako má dnešní pramen.
V Konstantinových Lázních se v té době léčili především nemocní s padoucnicí, revmatismem a s chorobami oběhového a trávicího ústrojí. Podávaly se sirné a uhličité koupele spojené s pitnou kúrou a slatinné zábaly.
Konstantinovy Lázně
Pivovarský okruh
Plzeňské Pivovarské muzeum připravilo na letošní turistickou sezónu pro návštěvníky Plzně i Plzeňany výstavu o historii pohostinství.
V prostorách Pivovarského muzea a ve vybraných plzeňských hospodách a restauracích je od 17. 6. do 31. 10. k vidění výstava mapující historii plzeňských pohostinství. Ta je bohatě doprovozena fotografiemi a pohlednicemi, vybraných z kolekce Západočeského muzea, z několika soukromých sbírek a ze sbírek Pivovarského muzea v Plzni.
Historické fotografie zachycují plzeňské hospody, hotely a restaurace v různých časových obdobích. K výstavě se tematicky pojí první odborná konference na téma historie pohostinství.
Výstava nazvaná Jak dlouho se točí aneb historie pohostinství v Plzni představí na historických pohlednicích a fotografiích to nejlepší z unikátních záběrů věhlasných či naopak již zapomenutých hospod a restaurací v Plzni.
Aby oslovila co nejširší okruh zájemců, překročí výstava i práh Pivovarského muzea a zamíří do vybraných hospod – Na Parkánu, U Salzmannů, Centrálu a U Morávků. Během vernisáže byly části výstavy do těchto hospod rozvezeny formanskou jízdou.
Doprovodný program obsahuje pravidelné komentované prohlídky výstavy i vybraných plzeňských hospod. Ne každá turistická trasa musí být turistická.
Pivovarský okruh
Kdyně
Nedělní cesty zakončíme ve Kdyni. Mohutná vstupní vrata oddělují rušnou ulici od odpočinkového parku. Kouzlo nechtěného tak nepřímo odliší současnost a symbolizuje bránu do minulosti.
Stylové lavičky nutí k zastavení a vzpomínkám, které už první expozice zavede až do zcela konkrétního pravěkého života. Návštěvník se seznámí s pohřební mohylou, ocitne se v pravěké chýši, nasaje hrdost českých vojsk po vítězných bitvách u Brůdku, i u Domažlic.
Oblast Všerubského průsmyku však nepamatuje pouze boje, odnedávna sloužila především jako důležitá spojnice mezi dvěma odlišnými a přece si tolik podobnými kulturami, českou a bavorskou.
Pohraničí se tak vyznačuje bouřlivou minulostí, potyčky a sváry střídaly obchod a prosperita. Války, pašeráctví, trhy. A tak v Muzeu příhraničí, do kterého jsme se vydali, najednou téměř slyšíte handlířův pokřik a bučení „novokdyňského skotu“, aby se z vás za chvíli stal tajný narušovatel či strážce státní hranice.
Při procházce jednotlivými místnostmi se ocitnete střídavě u pana továrníka a dílem mezi řemeslníky, mlynáři i tkalci. Plátýnkářský cech Kdyni proslavil a sluší se připomenout ho i proto, že samotné muzeum je bývalou textilní manufakturou.
Dobová nálada navozená replikou modrotiskařské dílny s romantikou nezbytných muškátů za okny plynule přechází do reality funkčních průmyslových strojů. Až únavnou představu hučících strojů ztlumí připomenutí Kdyňska jako významného letoviska.
Fenomén lidové kultury v česko-rakousko-německém pomezí, jakým jsou podmalby na skle a sklářství vůbec, dokládají přeplněné příborníky s památeční výbavou. Přichází světové války, vylidnění pohraničí, železná opona, socialismus.
Kdyně
Podkrašovský mlýn
Nedaleko Berounky pod hradem Krašovem stojí odnepaměti mlýn. A jeho dobrý duch vodník si tam zbudoval své nepsané hájemství. Mnohdy velmi nebezpečná a dravá řeka dávala vždycky místním zabrat, dokonce si tady dělali i rysky s letopočty, kam až povedeň dostoupala. Ta největší přišla 25. května 1872.
Každou sezónu se tady rádi scházejí i vodáci nebo turisti, mimo sezonu je pak mlýn důkladně opečováván. Mlýnice patřila k panství krašovského hradu, proto se mu říká Podkrašovský. Byl vypálen – za třicetileté války si na něm zgustli Švédové. V roce 1698 na mlýnskou zeď nechal opat Trojer přibít papežský znak.
O tom, jak to vypadá na Podkrašovském mlýnu dnes, nám budou vyprávět jeho obyvatelka paní Vrbová a Bartoloměj Štěrba, který je předsedou Kulturního spolku Kozojedy. Sám mlýn je totiž prohlášen kulturní památkou – proto všechny ty snahy o to zachovat ho v podobě co nejvíc připomínající originál.
Podkrašovský mlýn bývá na některých mapách označován jako U Nováků. Dozvíte se proč. A představíme vám i vodníka Vojtěcha.
Podkrašovský mlýn
Bednáři
České učňovské školství na tom není nejlíp. O učební obory je malý zájem, některé postupně zanikají nebo už se neučí vůbec. Na kahánku mají taky bednáři. Ano, ti, bez nichž bychom si nevychutnali kvalitní víno či pivo.
Samo bednářství má dokonce dva obory – vinařské a pivovarské. Oblast Moravy si své sudaře přece jen ještě snaží udržet a vychovat, české pivní soudky už jsou na tom hůř. Jediným, kdo drží sudařskou tradici chmelového moku, je plzeňský pivovar. Zručných bednářů tady mají už jen devět.
My vám ukážeme to, co se líbí i těm, kteří se přijdou podívat na to, jak se sudy vyrábějí. Smolení sudů. Používají se tři smoly: kanadská, americká a dokonce i čínská a různé přísady. Smola se musí nejdřív vařit a pak ji mistři lijí otvorem do sudu, kde se musí pěkně vyválet, aby vytvořila pevný ochranný film.