Reportáže v regionech
Třemošná
A skončíme v samém srdci Čech – na kopci Třemošná. Říká se, že za dobrého počasí odsud dohlídnete na pražský Petřín. A právě za výhledem sem chodí i turisti, a to už třetí století.
A možná právě tady vedla hranice oddělující panství Přemyslovců a Slavníkovců. Na východní straně Třemošné navštívíme tzv Tok, z jehož plochého vrchu je slušný výhled směr Příbram, lze uvidět Octárnu i Svatou Horu. Na druhou stranu je možno spatřit Valdek a hřeben Koníčka. Na obzoru potom kopce Křivoklátska.
Na Toku prosperují hasivky, borůvky a brusinky. Dnes se na vypálených plochách objevují třtiny a na podmáčených místech můžeme nalézt suchopýr. Dříve hojná rosnatka poněkud ubývá. Kousek od návštěvní knihy dříve stála v Brdech nejvyšší hájovna Carvánka, dnes jsou zde jenom zbytky.
Kouzelně o Carvánce píše Čáka ve Středních Brdech. Na úbočí Toku nalezneme i dvě opravené studánky, Knížecí a Mariin pramen, který je vydatný a lze z něj i pít. A kdeže je to nejvyšší místo Brd? U samorostu vztyčeného u protipožárního pásu, možno spatřit na ortofotomapě. výrazný vrchol Centrálních Brd – 778 m. n. m.
Na druhém obrázku je v mlze vidět skála na úbočí Třemošné – Kazatelna. Na současných stávajících mapách Klubu českých turistů je zakreslena nesprávně, ve skutečnosti ji naleznete mezi Třemošnou a Malou Třemošnou. Na zelené turistické značce – míříte směrem do vojenského prostoru.
Cedule opravňující vstup do vyhrazeného cípu vojenského výcvikového prostoru vás bude navigovat. A obdivovat můžete i památný strom v Orlové: buk lesní. A nebo se můžete dívat, jak se od Pilské nádrže přes Ohrádku hrdě pne hřeben Třemošné, který pak klesá k Malé Třemošné.
Třemošná
Měšťanská beseda
Podíváme se taky do Plzně, do tamní Měšťanské besedy. V roce 1901 ji dokončil plzeňský patriot František Kotek, převládá novorenesanční sloh, sama výzdoba nese hlavně prvky secese.
Jde o třípodlažní budovu na obdélníkovém půdorysu zasahující hluboko do vnitrobloku, která je umístěna v souvislé zástavbě jižní strany Kopeckého sadů. Měšťanská beseda s několika společenskými sály a salonky, Kinem Beseda, Divadélkem JoNáš a proslulou secesní kavárnou tvoří jedno z nejvýznamnějších společensko-kulturních center v Plzni.
Jako u každé starší stavby bylo i v tomto případě třeba provést rozsáhlou rekonstrukci. Hlavní průčelí bylo obnoveno při první fázi rekonstrukce v roce 1994, a to včetně rekonstrukce malířských prací. V letech 1995-1998 v budově provizorně sídlila nejstarší plzeňská loutková scéna.
Nejvýznamnějším prostorem celé budovy Měšťanské besedy je takzvaná Velká dvorana, dnes se říká tomuto prostoru Velký sál. Zajímavé je, že tento prostor a ještě další dva sály budovy Měšťanské besedy měly už od vybudování té budovy v roce 1901 elektrické osvětlení. Zbytek budovy byl osvětlován plynem.
Druhá fáze rekonstrukce budovy, včetně restaurace výtvarných děl a uměleckořemeslných prvků, proběhla v letech 2001–2004 poté, co budovu zakoupilo město Plzeň. Cílem rekonstrukce bylo navrácení honosnosti této významné památce a odstranění devastujících zásahů pocházejících hlavně z 2. poloviny 20. století.
Měšťanská beseda
Zámek Potštejn
Zastavíme se na zámku Potštejn – byl postaven v roce 1749 hrabětem Janem Ludvíkem Harbuval – Chamaré. A zřejmě už během druhé poloviny 15. století zástavní držitelé potštejnského panství postavili náhradou za zpustlý hrad na kopci nad městečkem panský dvůr s tvrzí.
Snad k tomuto sídlu patří zpráva o poplužním dvoře zmíněném při koupi panství Václavem Hrzánem z Harasova roku 1558. Právě za Hrtanů. Roku 1629 bylo zadlužené Václavově vnučce Anně Kateřině potštejnské panství zabaveno a exekuční komisí přiřčeno Kašparu Grambovi z Grambu. Po smrti jeho dětí připadla práva na Potštejn hradeckým jezuitům, od nichž je roku 1666 odkoupil Václav Záruba z Hustířan. Za něj a jeho potomků bylo sídlo přestavěno v raně barokním slohu.
Roku 1746 prodala Eliška Zárubová potštejnské panství hraběti Janu Ludvíku Harbuval-Chamaré. Harbuvalové na Potštejně také na rozdíl od předchozích vrchností sídlili, proto zámek pozdně barokně přestavěli, není tedy jejich novostavbou, jak bylo dlouho v literatuře uváděno. Přestavba byla dokončena před rokem 1757, poté probíhaly už jen úpravy zámecké zahrady a parku.
Harbuvalové drželi Potštejn po tři generace až do roku 1849. Tehdy zemřel poslední potomek potštejnské větve rodu Jan Antonín Josef Harbuval-Chamare a sňatkem s jeho jedinou dcerou Alžbětou přešel Potštejn na Dobřenské z Dobřenic. V majetku jeho rodu zůstalo panství až do roku 1945, kdy bylo Františku Jindřichu Dobřenskému přes jeho nesporné vlastenectví projevené za okupace zabaveno.
Od roku 1949 sloužil zámek jako odborářské školicí středisko, pro jehož potřeby byly provedeny četné nevhodné stavební úpravy. Roku 1989 se zámek stal majetkem podnik Kancelářské stroje Hradec Králové, po dalších majetkových změnách a neúspěšné privatizaci v roce 1994 nebyl zámek využíván a chátral. Roku 1997 se zámek vrátil do státního majetku. My se jím projdeme s jedním ze současných spolumajitelů panem Zdeňkem Nováčkem.
Zámek Potštejn
Kokotské rybníky
Přesuneme se na Rokycansko, kde vyrazíme k rybníkům s podivným názvem. Jmenují se totiž Kokotské.
Místní i turisté se naučili brát je jako romantické lesní rybníky v polesí Kokotsko při silnici mezi Litohlavy a Bušovicemi, které lákají k odpočinku a procházkám. Jižně od západního rybníka se nachází středověké tvrziště, terénní nerovnosti po bývalé vsi a zřejmě i dalším zemanském dvorci.
Název nebo označení kokotské se táhne už od středověku, kdy tady byla poměrně veliká vesnice jmenující se Kokot – podle skalního hřebene který tady nedaleko v lese je. Ten připomínal kohouta a ve staročeštině kokot byl kohout, nebylo to nic hanlivého.
Původně byly rybníky čtyři, dnes zůstal jen Horní a Dolní Kokotský. Svoji unikátnost si zachovaly díky tomu, že se zde dlouhé roky vůbec nehospodaří. Je tady málo vody, proto produkce ryb je velmi malá a nevyplácí se. Postupně se ale zato právě tady vytvořily unikátní ekosystémy s výskytem mnoha druhů vzácných i chráněných rostlin a hlavně živočichů. A daří se tady i žábám: prokazatelně tady žije skupina zelených skokanů, skokan krátkonohý, skokan skřehotavý a skokan zelený, který se tu úspěšně množí.
Kokotské rybníky
Blovice
Pak se ve vší tichosti přesuneme do Muzea jižního Plzeňska v Blovicích. Tiše proto, že tady začala stálá expozice, která mapuje ložnice a historické spodní prádlo našich prapředků. K vidění je zde přes sto let stará ložnice doplněná historickými kusy dámského spodního prádla z devatenáctého a dvacátého století: Svět korzetů, podprsenek a dalšího spodního prádla.
Ložnice byly v 16. století považovány za luxus, postele byly vydávány na odiv a přijímaly se tady i návštěvy, s nimž se v postelích i hodovalo. A myslelo se i na záchody – i jejich důmyslný systém uvidíte. Na expozici spodního prádla navazuje další dlouhodobá expozice nazvaná „Prádlo našich babiček“.