Reportáže v regionech
Svět v láhvi
Dvakrát měř, jednou řež. Nebo trpělivost přináší růže. To jsou přísloví, kterými se musí řídit pan Emanuel Hoda ze Strakonic. Sbírá lahve, a to proto, že v jejich útrobách umí vytvořit kouzla, zázraky, zkrátka nevídané.
Jeho manželka by mohla vyprávět o tom, že utírat u nich doma prach je práce víc než nevděčná. Její manžel totiž jednou kdysi seděl s kamarády u vínka a kdosi z nich si všiml vývrtky uvnitř lahve – a tak to všechno začalo.
Pan Hoda nejprve pro známé dělal samé vývrtky. Pak se ho jeden kamarád zeptal, zda do láhve dostane třeba i kravičku. Povedlo se a pak už strakonický modelář do skleněného pouzdra vkládal jednu věc za druhou – podle toho, jaké měli kolegové z práce, kamarádi nebo známí záliby. Vždy však vyrobí dva kousky – jeden si nechá a druhý daruje.
Většinou pracuje s dubovým, lipovým nebo bukovým dřevem, nikdy však nepoužívá plasty. Velikost jednotlivých dílků, které Emanuel Hoda vlastnoručně rozkreslí a vyrobí, se pohybuje v řádech milimetrů. Do celistvého modelu se tyto částečky sestavují pomocí pinzet, různých napichovátek a dalších pomůcek.
„Zásada je, že každý dílek musí mít menší velikost než je průměr hrdla láhve,“ říká zručný autor. A jsme opět na začátku našeho přísloví. Někdy může být problém ještě v tom, že hrdlo na vrchním průměru má větší průměr, než je ten spodní.
A když si tohle člověk neověří, pak se mu stane, že některé prvky do láhve nemůže dostat. Pojďme se tedy něčemu přiučit. I když jako silvestrovskou zábavu zřejmě nedoporučujeme, a to hlavně těm, kteří přece jen třeba vypíjí nějakou tu sklenku.
Svět v láhvi
Krýzovy jesličky
Jindřichův Hradec, jihočeské malebné město, proslulo svou bohatou betlémářskou tradicí. Zdejší muzeum ukrývá ve svých výstavních útrobách Krýzovy jesličky, které byly darovány do jeho sbírek roku 1935, a od té doby patří k nejnavštěvovanějším expozicím.
Jindřichohradecký měšťan a punčochářský mistr Tomáš Krýza (1838-1918) vyráběl své celoživotní dílo více jak šedesát let a jeho velkolepý betlém, který stavěl na ploše 60 čtverečních metrů, obsahuje 1398 figurek lidí a zvířat, z nichž se 133 pohybuje.
Střed jesliček tvoří působivá betlémská scéna narození Páně se sv. Rodinou, třemi králi a darovníky. Tato nejstarší část je doplněna známými biblickými výjevy z evangelia a městskou architekturou, kde najdeme bránu s padacím mostem, Herodův palác s miniaturním porcelánovým nádobím na prostřeném stole nebo stráž na hradbách.
Celý betlém je doplněn poetickou vesnickou krajinou dokládající život lidí 19. století. Původní mechanizmus, který byl zpočátku poháněn ručně a později nahrazen elektromotorem, rozvádí pohyb z jediného centra. V roce 1936 získalo muzeum dva další cenné betlémy Emanuela a Bohdana Steinocherových, které byly nainstalovány po obou stranách Krýzových jesliček.
Jesličky Tomáše Krýzy jsou největším lidovým mechanickým betlémem na světě, zapsaným v Guinessově knize rekordů a jsou právem považovány za nejproslulejší exponát nacházející se ve sbírkách muzea.
Krýzovy jesličky
Svatý Kámen
Svatý Kámen najdete na hranici s Rakouskem nedaleko Rychnova nad Malší. Má prý čarovnou moc. Aby ne, když se k němu váže legenda vyprávějící o balvanu, u kterého se zjevila Panna Marie.
Jsou to takové malé české Lurdy – i sem totiž chodí věřící s modlitbami, přáními či obrázky. V dobách nesvobody byla tahle oblast „za čárou přístupnosti“, poutní tradice se sem vrátila až v devadesátých letech, kdy došlo ke znovuotevření tohoto tajuplného místa.
První zmínky o Svatém Kameni sahají do roku 1500 a my si o nich budeme povídat s farářem Pavlem Šimákem, který nám přiblíží historii tohoto místa vůbec. V první polovině sedmnáctého století zde měl vidění měšťan z Rychnova nad Malší Ambrož Spůlek. Podle pověsti byl měšťan smrtelně nemocný, po pozření vody z léčivého pramene se jakoby zázrakem uzdravil.
Vznikl tady i kostel – klášter, který byl v roce 1975 zbořen a jeho troskám přidělili úředníci označení "historická zřícenina". Dnes je to přece jen trochu jinak.
Svatý Kámen
Loutky v Týně
Když neexistovaly peoplemetry a televize ani koláče sledovanosti, dlouhé večery, a nejen ty zimní, si lidi zkracovali hraním loutkového divadla. U nás má tohle umění už tradici – jeho zakladatel Matěj Kopecký ho proslavil po světě.
V Kolodějích u Týna nad Vltavou skončila jeho životní pouť. A právě tamní muzeum opatruje expozici, která se loutkám a loutkářství věnuje.
S paní Míluší Opluštilovou, která místnímu muzeu řediteluje, si budeme povídat právě o pimprlovém divadélku a jeho hercích. Představení lidových loutkářů patřilo od konce 18. století k českému venkovu právě tak jako lidové pohádky, písně a říkadla. Umělci – herci – loutkáři zajížděli za svým publikem do nejodlehlejších končin naší země, svá představení hráli česky, a byli tak dlouhou dobu jedinými šiřiteli českého jazyka a divadelní kultury mezi venkovským lidem.
Právě proto věnovalo Městské muzeum v Týně nad Vltavou část své expozice loutkovému divadlu. Každý z loutkářské rodiny totiž musel umět přiložit ruku k dílu. Po generace se dědily divadelní hry i pimprlata. Aby diváci byli nadšeni a přišli zas. Takže kromě zábavy vlastně i ta sledovanost?
Loutky v Týně
Bechyně
Jihočeské město Bechyně leží v malebné lesnaté krajině na soutoku řeky Lužnice a říčky Smutné, asi 20 km od Tábora.
Bechyně byla založena Janem Lucemburským kolem roku 1323. Mezi její nejvýznamnější majitelé patřili Šternberkové. Ty dodnes připomínají náhrobní kameny v klášterním kostele.
Šestitisícové město proslulo hlavně lázeňstvím a keramikou. Dominantou náměstí s řadou historických domů je děkanský kostel sv. Matěje z přelomu 13. a 14. století. Dnešní podobu získal po přestavbě v roce 1740.
Bechyňští se můžou pochlubit i zámkem. Pro veřejnost je přístupný a prohlídková expozice představuje především historicky nejvýznamnějšího majitele panství Petra Voka z Rožmberka.
V bývalé zámecké sýpce je umístěno muzeum Vladimíra Preclíka, v bývalém zámeckém pivovaru zase výstavní expozice keramiky Alšovy jihočeské galerie, tvořené převážně exponáty z mezinárodních keramických sympozií.
Zavítali jsme sem hlavně proto, že kdysi od světa odstřižené město kvůli chybějícímu spojení o sobě chtělo dát vědět. A tak už v roce 1896 vzniklo družstvo pro stavbu dráhy Tábor-Bechyně. Zajištěna byla také státní záruka. Stavba 24 km úseku probíhala rychle díky úspornému vedení trati po vrstevnici, která kopírovala terén.
V roce 1903 vyjela poprvé na trať Tábor-Bechyně elektrická vlaková souprava z dílny Ing. Františka Křižíka, jednalo se o první elektrifikovanou železnici v bývalém Rakousku-Uhersku. Původní vlakovou soupravu můžete vidět v provozu i dnes. Během letních prázdnin pořádá Klub přátel elektrické dráhy Tábor-Bechyně tzv. nostalgické jízdy původním vlakem.