Reportáže v regionech
Formanské muzeum
Muzeum, do kterého vás pozveme teď, v Česku moc nenajdete. A představitele této profese už vlastně vůbec. Jde totiž o práci, která už se dnes skoro nevidí: převozníci – dřív jich bylo nevídaně a právě o nich bude naše zastavení v Besednici na Kaplicku.
Právě tady mají totiž formanské muzeum, jehož majitelem a tvůrcem je soukromý zemědělec Josef Smolík. Jeho předkové se, stejně tak jako on, zabývali chovem koní. Mají proto velké zkušenosti o téhle práci a třeba i jedinečnou sbírku postrojů. A pan Smolík neotálí – se svými svěřenci se dokonce účastní závodů dvojspřeží za Jihočeský kraj. Na svém kontě má nejedno vítězství.
V muzeu, které vzniklo u příležitosti 600. výročí založení obce, je k vidění na pět stovek různých postrojů a ke Smolíkovic rodině se dostávaly mnohdy různými cestami, a pamatují tedy proto i různé osudy. Postroj se skládá z ohlávky, na které je připevněno udidlo – to je ta část, kterou má kůň v hubě a spolu s ohlávkou umožňují tomu, kdo s ním jede, koníka ovládat. Pan Smolík nám ale řekne i to, jakou roli sehrála v jeho životě lahvička sidolu spolu s obyčejným krémem na boty.
Formanské muzeum
České Budějovice
Legenda praví, že město České Budějovice vděčí za svoje jméno Budivojovi, který tady založil vesnici; jiná pak vypráví o tom, jak se král Přemysl Otakar II. při lovu ve zdejších hvozdech dozvěděl o narození syna a z radosti tu založil Boží stánek a město.
Oficiálně Budějovičtí ale mluví o roku 1265, a to hlavně proto, že v tomhle roce se český král Přemysl Otakar II. rozhodl zbudovat v jižních Čechách velké královské město.
Jeho snaha se dala pochopit i vysvětlit. Chtěl novým královským městem dát najevo rozpínajícím se Vítkovům, že mu jejich ambice nejsou příliš po chuti. A další důvod byl finanční – do měst se stahovali řemeslníci, kteří platili i daně do královské pokladny.
Navíc si musíme uvědomit, že Přemysl Otakar byl v té době také vládcem nad částí Rakouska a nadto byly Budějovice důležitým bodem na spojnici mezi Prahou a alpskými zeměmi. A pro ty, kteří nevědí: jihočeská metropole se pyšní dominikánským klášterem, pod jehož okapem přebývá kamenná žába.
České Budějovice
Vyšší Brod
Víte, které je nejjižnější město v Čechách? Je to Vyšší Brod. A do jeho okolí se dnes podíváme. Hledáček naší kamery zacílil na Wolfgangovy vodopády. Vodopády svatého Wolfganga se nacházejí 1,5 km od Vyšebrodského kláštera proti proudu Menší Vltavice. Vede kolem nich žlutá turistická značka spojující Vyšší Brod, Vyklestilku a Loučovice.
Vodopády sv. Wolfganga patří mezi méně známé přírodní zajímavostí. Turista hledající vodopád, jakým je třeba ten na Mumlavě v Harrachově, který už vám Toulavka taky ukázala, by mohl být možná zklamán. Vodopád je spíše kaskáda několika dílčích vodopádků říčky Menší Vltavice deroucí se kaňonovitým údolím mezi balvany – a tím, jak přes ty velké přepadá, vytváří právě ony vodopády.
Pro milovníka přírody je to ale krásné místo, uprostřed divoké a nespoutané přírody. Pod největším z vodopádků je dřevěný můstek, kde můžete postát a tiše se kochat krásným pohledem na živou a divokou vodu a naslouchat jejímu hlasu. Podle informací na tabuli naučné stezky, která tudy prochází, bydlí v dutině v břehu nad vodopádem ledňáček.
Kdo má štěstí a trpělivost, může ho prý na okamžik zahlédnout, když se vrhne střemhlav do vody, uchopí rybku a hned s ní zase odletí. Víc se ale dozvíte od Karla Trojáka, který je vedoucím Kulturního a informačního centra Vyšší Brod.
Vyšší Brod
Zámek Hluboká
Nedělní toulání zakončíme šlechticky. Na jihočeském hlubockém zámku, sídlu hlubocké větve Schwarzenbergů. Prostory určené oficiálně turistům a jejich výpravám vystřídají pohledy na to, jak se tady žilo a pracovalo za všedního dne.
Zatímco prohlídková trasa, kterou asi znáte, vede prostorami určenými návštěvám, k reprezentaci, tentokrát máme jedinečnou příležitost podívat se do takříkajíc všedního dne – jak se tu žilo a pracovalo. Hluboká sloužila od 13. století jako strážní hrad, v roce 1661 ji koupili Schwarzenbergové, předělali její styl na barokní i po vzoru anglického tudorsko-windsorského stylu.
Knížeti a zvláště kněžně se anglická romantika totiž moc zalíbila na korunovaci královny Viktorie!. Slavnosti ostatně k životu šlechty patří. Což dokládá i fotografie z roku 1907. Je z Hluboké, ze zlaté svatby Adolfa Josefa a kněžny Idy. Na fotografii je i poslední majitel Hluboké – dr. Adolf Schwarzenberg. Coby rozesmátý mladík – nemohl tušit, co přijde. S manželkou Hildou tady pobýval do roku 1939. Pak uprchli před Němci do Afriky.
Reprezentativní prostory sloužily pro setkávání s hosty, komnaty právě nyní nově přístupné, byly velmi osobní. Příprava nové expozice neznamenala jen otočit klíčem a vstoupit – po desetiletí tu byla skladiště a kanceláře – muselo se bádat a rekonstruovat aby ložnice, pracovna i další prostory byly tak, jak tu knížecí rodina žila. A zájem o to, jak to na zámku vypadá v zimě, mají turisti velký.
Zámek Hluboká
Historie knihtisku
Pak se podíváme na jih Čech. V městě Vimperku zajdeme do muzea na místním zámku. Vimperk jsme si vybrali i proto, že právě tady se začínaly u nás tisknout knihy.
Snad jen Plzeň byla tím, kdo byl opravdu první. Vimperk trumfla o rok. Knihtiskařské řemeslo tu nejvíc proslavil Jan Steinbrener a zaměřil se hlavně na modlitební knížky. A kolibříky! Neboli maličké korány vyvedené v arabštině.
V roce 1872 si Jan Steinbrener založil první fabriku, v níž rozšířil svou výrobu i o kalendáře. Ty pak společně s modlitebními knihami tiskl až ve 23 světových jazycích.
Na starou tradici výroby kolibříků, které se dnes liší svým obsahem, navázali i Zdenka Klimešová a Petr Šebek. Ti se snažili zachovat podobnost s původní knížečkou a držet se snaží i barvu či obal knihy. Vlastně možná uměleckého díla.