Reportáže v regionech
Hrad Rožmberk
Hrad Rožmberk – náš cíl, k němuž jsme se vypravili do stejnojmenného města nad Vltavou. Tvoří jeho dominantu a vybudovaný byl na obchodní stezce vedoucí až do horního Podunají.
O založení hradu se v polovině třináctého století zasloužil Vok z Prčice, příslušník mocného rodu Vítkovů. Za jeho života se Rožmberk stal centrem celého panství a důležité je i to, že hrad byl zamýšlen jako dvojhrad. A také to, že na jeho dnešní podobě si může připsat zásluhy i rod Buquoyů. Ti přestavěli dolní hrad v polovině devatenáctého století na své rodové muzeum.
V roce 1551 byla rodová panství podstoupena tehdy šestnáctiletému Vilémovi z Rožmberka. A začalo se stavět, pracovat, přestavovat. Výsledkem bylo impozantní renesanční šlechtické sídlo. Do tohoto období spadají vůbec nejintenzivnější přestavby hradu, z něhož se postupně stává překrásné renesanční sídlo.
Po roce 1620 získává Rožmberk Karel Bonaventura Buquoy jako náhradu za vojenské služby císaři. A v držení slavného rodu zůstalo panství až do poloviny dvacátého století.
Andrea Čekanová, kastelánka a restaurátor Lubomír Zeman nás památkou provedou a díky nim se z historie plynně dostaneme až k současnosti: mluvit budou pak o restaurování na Rožmberku.
Hrad Rožmberk
Eliášova štola
Za vlády císaře Rudolfa II. byl mezi Úsilným a nedalekými Hůrami založen důl sv. Eliáš, ve kterém se těžilo 1600 centů stříbra ročně. V dole neustále přibývalo vody, která se stahovala z Vesecké a Libničské štoly.
Potíže s odvodňováním měla vyřešit Eliášova štola, jejíž budování bylo započato 20. července 1574 směrem z Úsilného a trvalo s přestávkami zhruba 200 let. V době, kdy hotové dílo mohlo přispět k odvodňování dolů, bylo dolování již v úpadku.
Štola vyúsťuje v Úsilném na zahradě domu číslo 68 na úpatí jihozápadního svahu ve výšce 400 m nad mořem.
Při rekonstrukci v roce 2001 tu navíc přibyla Křížová cesta – obrazy malířky Renaty Štolbové. Pěkně upravená náves pak jako by chtěla návštěvníkům ukázat, že Úsilné dostalo jméno po usilovných občanech. Ale kdoví, jak to bylo – staré mapy totiž uvádějí Oselno nebo Voselno.
Štola posloužila ve 20. století i jako zdroj kvalitní pitné vody, pro Českobudějovicko. Zhruba od roku 1934 do 80. let až do doby zprovoznění nedaleké římovské přehrady.
Eliášova štola
Balóny
Tečka toulání s kamerou po Česku by nám mohla klidně teď uletět. A to proto, že jsme se vypravili k rodině Adámkových do Tábora. Rodině balonářské.
Létání v proutěném koši tam propadli otec i syn – jablko tedy nepadlo, resp. neodletělo daleko od stromu. Uvidíte sami, jak se vlastně zprovozňuje létající bublina s košem pod sebou, kdy pilot musí koš položit, aby s pomocí hořáků vzduch ohřál, aby balón začal pomalu stoupat.
Samy balony se šijí z nylonového hedvábí – jedině tak prý propustí co nejmíň vzduchu. A jeho cena – bratru, počítá se v milionech korun, a prý jde o velmi bezpečný dopravní prostředek. A každý jeho řidič musí mít zkoušky z meteorologie a počasí by měl sledovat vůbec velmi bedlivě.
Balóny
Milované dítky
V Jindřichově Hradci zavítáme do zámecké galerie. Vítat nás budou Milované dítky – ale jen obrazně. Jde totiž o výstavu, která mapuje, jaké to bylo být šlechtickým dítkem. Ale i rodičem.
Právě oni totiž někdy uplatňovali u svých ratolestí své často skryté ambice, a měli na ně proto i přehnané nároky. Jejich výchova byla zaměřená k naprosté poslušnosti a loajalitě rodu. A už tehdy platilo, že úspěšným způsobem, jak toho dosáhnout, může být i hra.
Mladí následníci museli ale také sloužit dynastickým zájmům rodiny, matky své děti často ani nekojily. A ratolesti byly vedeny k předem vymezeným a přiděleným funkcím.
Expozice se zaměřuje na dětské hračky – k nejstarším exponátům na výstavě patří nosítka pro panenku z druhé poloviny osmnáctého století. Jsou věrnou zmenšeninou těch skutečných.
A s unikátní dřevěnou hračkou potaženou sametem a brokátem si na zámku v Jindřichově Hradci hrály děti Černínů. A víte, že jako hračky sloužily i zbraně – často přesné kopie střelných nástrojů pro dospělé.
Milované dítky
Letecké muzeum
V prostorách bývalého kina v Deštné na Jindřichohradecku vytvořili nadšenci Klubu historie letectví vlastní muzeum. Jak jinak, jde o Letecké muzeum, které je rozděleno na válečnou a poválečnou část.
Z prostor vstupní haly a bývalé šatny vznikly dvě samostatné části, které jsou rozděleny kopií protiletadlového krytu. Venku je nainstalována expozice přibližující osudy čs. válečných letců od odchodu našich vojáků do Polska a Francie nebo do Velké Británie.
K vidění jsou tu zajímavé výstavní kousky, a to nemyslíme jen uniformy nebo vyznamenání, ale třeba fragmenty z válečných letounů B-24 Liberatoru PP-Y 311. čs. perutě nalezené na Orknejských ostrovech. V další části expozice uvidíte jeden z největších unikátů muzea, motor z Messerschmittu Bf-109 a torzo trupu s kabinou Bf-109 nebo táhla z La-5 FN.
V druhé místnosti pak najdete řadu exponátů a dokumentů přibližující sportovní i vojenské čs. letectví od I. republiky po nedávnou současnost. Tak třeba Šohaj je název pro větroně, a naši průvodci nám představí i fragmenty z MiGů a jejich součástí. Muzeu se daří, výletníci, turisté i místní si ho oblíbili, a není divu, že se možná dočká i svého rozšíření.