Reportáže v regionech
Červené blato
A na závěr vás vezeme do Jiříkova údolí, a možná i proto si budete chvilkami připadat jako v Jiříkově vidění. Míříme totiž na Třeboňsko do národní přírodní rezervace Červené blato. Ta se nachází nedaleko od Šalmanovic a na ploše 40 hektarů se tady rozprostírá nádherná rezervace. Od roku 1983 jí dokonce vede naučná 3,5kilometrová stezka, která seznamuje příchozí s různými typy rašelinišť.
Červenoblatská stezka je určena pro pěší turisty. Zpřístupňuje typické biotopy jednoho z největších rašelinišť na Třeboňsku, včetně vytěžených ploch. Těžba rašeliny zde v minulosti probíhala hlavně pro potřeby sklárny, která stávala v nedalekém Jiříkově Údolí a proslavila se hlavně výrobou neprůsvitného, tvrdého a téměř nerozbitného skla, nazývaného hyalit. Trasa stezky je převážně tvořena povalovými chodníčky, které umožňují průchod měkkým terénem. Přibližně uprostřed trasy je vybudována terasa s překrásným výhledem na rašelinné jezírko. Celá trasa naučné stezky je vybavena informačními tabulemi, které poskytují základní informace o flóře a fauně vázané na rašelinné podloží.
Typickým porostem je zde více než 200 let stará borovice blatka adaptovaná na malý přísun živin. Díky tomu má husté, pomalu přirůstající dřevo, které se v minulosti s oblibou těžilo. A najdete tady i rojovník bahenní, využívaný ve středověku jako náhražka chmele při výrobě piva.
Červené blato
Orlická přehrada
Vltavská kaskáda – stavba, o které se mluvilo hlavně v dobách ničivých povodní. Jedna z jejích částí – nádrž na Orlíku – je dlouhá bezmála 70 kilometrů a zadržuje vůbec největší objem vody u nás: 720 milionů kubických metrů.
Není se co divit, střetávají se tady totiž vody Otavy, Lužnice, ale především vltavské. My se ocitáme ale v další naší cestovatelské tuzemské destinaci, a tou je Orlická přehrada. A projedeme se po ní lodí, a ještě navíc proti proudu – teď máme na mysli ten proud časový, nikoli říční, když vltavské údolí, kraj vorařů, mlynářů, dřevorubců a drobných rolníků tady nacházeli svou obživu, práci.
Zavzpomínáme taky, a to proto, že v době, kdy se přehrada budovala, zaplavila voda některá místa. Stovky lidí se musely vystěhovat – možná do pohodlnějšího, ale s bolestí. Už dřív tu byl ráj turistů, a davy se hrnuly před zaplavením – užít si naposled zdejší romantiku, kdy „lufťáci“ vylepšovali chudý rodinný rozpočet starousedlíků.
Orlická přehrada
Chovatel terčovců
Následující cesta nás zavede do Milevska. Tam jsme dorazili za chovatelem akvarijních ryb Josefem Pejšou, který se ve své soukromé stanici už přes patnáct let věnuje chovu terčovce zeleného. Přichystal pro nás na pět tisíc pestrobarevných ryb zajímavých svým diskovitým tvarem těla.
Jde o jednu z největších chovných stanic terčovce zeleného u nás a sám pan Pejša se stal před několika týdny už potřetí mistrem republiky v jeho chovu. Nadšený zájem o ryby projevoval Josef Pejša už v šesti letech, a to snad i proto, že generace jeho předků patřila k profesionálním rybářům.
Vystudoval školu s jasným zaměřením ve Vodňanech a pak řadu let pracoval jako vedoucí líhně. Nás samozřejmě zajímalo, proč právě tyto rybičky s prazvláštním tvarem těla a téměř pohádkovým zbarvením pana Pejšu tak uhranuly.
O jejich životě od jiker až po dospělé rybky ví opravdu hodně. Zajímavé je i to, jak se tihle tvorové živí, když se vylíhnou. Jejich rodiče je nechají ozobávat, ochutnávat sekret ze své vlastní kůže.
Chovatel terčovců
Benešova vila
Končit budeme v domě Hany a Edvarda Benešových v Sezimově Ústí nedaleko Tábora. Přístup sem měla veřejnost dlouho zapovězen nebo omezen.
Rozsáhlý areál Benešovy vily, která se nachází na soutoku Kozského potoka a Lužnice, je většinou hlavní turistickou zastávkou. Na místě, kde podle tradice kázával mistr Jan Hus, si v letech 1930–1931 architektem Petrem Kropáčkem nechal postavit tehdejší československý ministr zahraničních věcí Edvard Beneš dům jako místo odpočinku pro sebe a svou manželku Hanu.
Osobitý a zvláštní styl jeho domu v Sezimově Ústí byl ovlivněn jihofrancouzskou architekturou a doplněn rozsáhlou pěstěnou zahradou. Často tu pobýval i Jan Masaryk, měl tu i svůj hostinský pokoj. Přijížděly taky návštěvy související s Benešovými prezidentskými povinnostmi. Právě tady dospěl k řadě závažných státnických – dnes i diskutovaných – rozhodnutí.
Vila prošla v 70. letech rekonstrukcí a v současnosti je majetkem Úřadu vlády České republiky a pro veřejnost je otevřena pouze její část s parkem a hrobkou. Dá se mluvit o národní ostudě, protože od doby, kdy prezidentova manželka ve své poslední vůli určila vilu jako budoucí muzeum a věčnou památku odkazu jejího manžela, nebylo této závěti po desetiletí vyhověno. V roce 2000 přistoupila vláda ČR částečně k jejímu naplnění a rozhodla o zřízení Památníku Edvarda Beneše v areálu prezidentovy vily v Sezimově Ústí.
Benešova vila
Vimperský zámek
Do Vimperku jsme tentokrát zavítali proto, že tady probíhá rozsáhlý archeologický a restaurátorský průzkum. Jeho cílem je vytvoření mezinárodního vzdělávacího environmentálního centra. Už dnes si ale můžou návštěvníci prohlédnout doposud nepřístupné prostory, které jsou k vidění právě díky archeologickým výzkumům – dokonce jimi prochází nová prohlídková trasa zámku. A pozveme vás i do Horního a Dolního zámku, kde současně probíhá restaurátorský průzkum.
Díky němu byly odkryty unikátní renesanční záklopové stropy. Kromě základů původního gotického hradu zde byly objeveny i další zajímavosti. Tak třeba: několik pater schodiště vedoucího k malé vstupní brance. A zároveň badatelé prokázali, že původně románský hrad měl dvě věže – zůstala však jen jedna.
Dolní zámek představuje dnes objevenou rezidenci Petra Voka. I ji čeká rekonstrukce. Předpokládaným termínem dokončení projektu oprav zámku je rok 2016. Pak by měl mimo jiné sloužit k prezentaci ochrany přírody v oblasti Šumavy a Bavorska. Už dnes ale nabízí své stálé expozice: tradici knihtisku a sklářství ve Vimperku či přírodu Národního parku Šumava.