Reportáže v regionech
Lenora
Do Lenory, jedné z nejmladších sklářských obcí na Šumavě, se nevypravíme za sklem, ale za chlebem. A samozřejmě taky za památkami a krásnou přírodou. Nesmíme zapomenout zmínit, že místní skláři bývali vyhlášení široko daleko. Ze světa si vozili významná ocenění, zákazníky měli v nejvyšších kruzích. Ale velké pece už vyhasly, starou tradici připomíná pár sklářů alespoň v malém. Za prohlídku ale stojí i celá obec a její okolí. Vypravit se odtud můžete třeba na Boubín nebo si můžete prohlédnout místní krytý most a nepřehlédnete určitě ani zvoničky na staveních, které sloužily jako majáky pro zbloudilé při nevlídném počasí. A nakonec zpátky k tomu chlebu. V první polovině 19. století tu vyrostla obecní pec, kde si místní mohli společně péct chleba. A ten se v ní peče dodnes, i když dnes hlavně pro turisty.
Lenora
Sběratel cestovních dokladů
Všechno má svou historii, i cestovní doklady. Ve sbírce pana Jiřího Vochozky ze Suchdola nad Lužnicí jich najdeme celou řadu. Nejstarší pocházejí z doby rakousko-uherské monarchie. Měly samozřejmě o dost jinou podobu než ty naše. A existovalo jich hned několik druhů. Své vlastní doklady měli tovaryši, pokud se vydali do světa na zkušenou. O těch jste možná už slyšeli, ale šuppasy zná asi málokdo. Ty sloužily pro různé provinilce, kteří se dopustili třeba krádeže nebo potulky. Ti pak byli šupem posláni do své domovské obce a vybaveni patřičným dokladem. Prohlédneme si také legionářský pas vystavený po první světové válce ve Vladivostoku. A zabrousíme i do historie podstatně mladší, v níž se zrodily první pasové knížky. Pokud byste zatoužili vidět to nejzajímavější ze sbírky na vlastní oči, pak vám prozradíme, že máte šanci v Třeboni, kde právě probíhá výstava.
Sběratel cestovních dokladů
Zvonař Michal Votruba
V dílně mladého zvonaře Michala Votruby v Myslkovicích u Soběslavi se nedávno odléval zvon pro obec Řípec. A tak jsme se vyrazili podívat, co všechno zvonařina obnáší. Nemůžeme si samozřejmě odpustit malý výlet do historie, takže zavzpomínáme na Marii Terezii, která rozhodla, že zvon by měl být v každé obci, aby mohl obyvatele varovat před nebezpečím ohně. Zvonaři tak měli spoustu práce. A hodně jí měl při lití bezmála stokilového krasavce i náš hostitel. Prozradil, že všechno začiná nákresem, pak vzniká šablona a popíšeme si i další postup. Dozvěděli jsme se, že nepracuje jen s kovem, ale také třeba s koňskými žíněmi, ale dokonce i s pivem, které ovšem nepopíjí. Hotový zvon vám ale zatím neukážeme, představí se až při slavnostním svěcení.
Zvonař Michal Votruba
Otava
Do Písku se vypravíme za výstavou nazvanou Bohatá řeka. Je věnovaná jedné z nejznámějších jihočeských řek Otavě, kterou za štědrou považovali už Keltové. Její bohatství spočívalo ve zlatonosných píscích, ale také v rybách. Žilo v ní totiž hodně lososů. K Otavě patřili také plavci a voraři. Ti putovali se dřevem do Prahy, ale někdy také až do Německa. Na voru se ale směrem k hlavnímu městu vydávali i lidé nabízející vajíčka a další podobné zboží. Přítrž putování na vorech udělala stavba Orlické přehrady, ale lidé na voraře dodnes nezapomněli. Otavu ovšem milovali i rekreanti a v oblibě ji mají také vodáci. Všechno důležité o řece, která k jižním Čechům patří stejně jako Hradčany k Praze, se dozvíme právě na výstavě v píseckém muzeu.
Otava
Jihočeské Velikonoce
Období předvelikonoční i samotné dny sváteční provází řada starých zvyků, které se samozřejmě kraj od kraje liší. My se budeme věnovat obřadům i dobrotám, které zakořenily na jihu Čech. Víte například, čemu se říkalo beran? Obří pomlázce s kočičkami. Hospodáři soutěžili o to, kdo bude mít největší. Zajímavostí si ale prozradíme mnohem víc. Začneme postním obdobím po masopustu, připomeneme si loučení se zimou spojené s vynášením Morany a věnovat se budeme i jednotlivým velikonočním dnům a jejich významu v křesťanském kalendáři. Ukážeme si také zdobení kraslic. Na Prachaticku například patřila k oblíbeným technikám jihočeská straka, tedy vosková batika. Při návštěvě mlýna v Hoslavicích dojde i na oblíbené hry, zahrajeme si třeba kuličky.