Reportáže v regionech
Hračkolna
Pradědeček i dědeček Luďka Fialy pracovali se dřevem a lásku k němu po nich vnuk evidentně podědil. K ní přidal zálibu v hraní a hračkách a stal se dokonce návrhářem dřevěných hraček v úspěšném jihočeském družstvu. Před časem si u svého domu v Lodhéřově otevřel muzeum hraček a hříček, které nazval Hračkolna. Na své si v něm přijdou samozřejmě hlavně kluci a holčičky, ale ani rodiče určitě nebudou zklamáni. Všechny návštěvníky tu čekají mašiny, ale také kočárky a různé stavebnice. Pokud si malí hosté nechtějí jen hrát, mohou si odvézt třeba koníka, kterého si doma dovyrobí. Představíme si nejzajímavější exponáty muzea, kde se všeho dotýkat klidně můžete a dozvíme se i to, s jakým dřevem pan Fiala pracuje nejraději a nejčastěji.
Hračkolna
Lenora
Do Lenory, jedné z nejmladších sklářských obcí na Šumavě, se nevypravíme za sklem, ale za chlebem. A samozřejmě taky za památkami a krásnou přírodou. Nesmíme zapomenout zmínit, že místní skláři bývali vyhlášení široko daleko. Ze světa si vozili významná ocenění, zákazníky měli v nejvyšších kruzích. Ale velké pece už vyhasly, starou tradici připomíná pár sklářů alespoň v malém. Za prohlídku ale stojí i celá obec a její okolí. Vypravit se odtud můžete třeba na Boubín nebo si můžete prohlédnout místní krytý most a nepřehlédnete určitě ani zvoničky na staveních, které sloužily jako majáky pro zbloudilé při nevlídném počasí. A nakonec zpátky k tomu chlebu. V první polovině 19. století tu vyrostla obecní pec, kde si místní mohli společně péct chleba. A ten se v ní peče dodnes, i když dnes hlavně pro turisty.
Lenora
Sběratel cestovních dokladů
Všechno má svou historii, i cestovní doklady. Ve sbírce pana Jiřího Vochozky ze Suchdola nad Lužnicí jich najdeme celou řadu. Nejstarší pocházejí z doby rakousko-uherské monarchie. Měly samozřejmě o dost jinou podobu než ty naše. A existovalo jich hned několik druhů. Své vlastní doklady měli tovaryši, pokud se vydali do světa na zkušenou. O těch jste možná už slyšeli, ale šuppasy zná asi málokdo. Ty sloužily pro různé provinilce, kteří se dopustili třeba krádeže nebo potulky. Ti pak byli šupem posláni do své domovské obce a vybaveni patřičným dokladem. Prohlédneme si také legionářský pas vystavený po první světové válce ve Vladivostoku. A zabrousíme i do historie podstatně mladší, v níž se zrodily první pasové knížky. Pokud byste zatoužili vidět to nejzajímavější ze sbírky na vlastní oči, pak vám prozradíme, že máte šanci v Třeboni, kde právě probíhá výstava.
Sběratel cestovních dokladů
Zvonař Michal Votruba
V dílně mladého zvonaře Michala Votruby v Myslkovicích u Soběslavi se nedávno odléval zvon pro obec Řípec. A tak jsme se vyrazili podívat, co všechno zvonařina obnáší. Nemůžeme si samozřejmě odpustit malý výlet do historie, takže zavzpomínáme na Marii Terezii, která rozhodla, že zvon by měl být v každé obci, aby mohl obyvatele varovat před nebezpečím ohně. Zvonaři tak měli spoustu práce. A hodně jí měl při lití bezmála stokilového krasavce i náš hostitel. Prozradil, že všechno začiná nákresem, pak vzniká šablona a popíšeme si i další postup. Dozvěděli jsme se, že nepracuje jen s kovem, ale také třeba s koňskými žíněmi, ale dokonce i s pivem, které ovšem nepopíjí. Hotový zvon vám ale zatím neukážeme, představí se až při slavnostním svěcení.
Zvonař Michal Votruba
Otava
Do Písku se vypravíme za výstavou nazvanou Bohatá řeka. Je věnovaná jedné z nejznámějších jihočeských řek Otavě, kterou za štědrou považovali už Keltové. Její bohatství spočívalo ve zlatonosných píscích, ale také v rybách. Žilo v ní totiž hodně lososů. K Otavě patřili také plavci a voraři. Ti putovali se dřevem do Prahy, ale někdy také až do Německa. Na voru se ale směrem k hlavnímu městu vydávali i lidé nabízející vajíčka a další podobné zboží. Přítrž putování na vorech udělala stavba Orlické přehrady, ale lidé na voraře dodnes nezapomněli. Otavu ovšem milovali i rekreanti a v oblibě ji mají také vodáci. Všechno důležité o řece, která k jižním Čechům patří stejně jako Hradčany k Praze, se dozvíme právě na výstavě v píseckém muzeu.