Reportáže v regionech
Krojované panenky
Daniela Hanušová je sice rodilá Pražačka, ale už před řadou let zakotvila v chalupě po předcích v Kocelovicích na západě Čech. A s krajem i tamními zvyky se poměrně rychle sžila. Jejím synům se zalíbilo vystupování v dudáckých kapelách a ona pro ně začala šít tradiční kroje. Když pak potomci odrostli a stroj po babičce osiřel, zkusila pro něj a koneckonců i pro sebe najít novou náplň. Pustila se do prohlížení starých fotek, časopisů, knih a načerpala tam inspiraci pro výrobu krojovaných panenek. Obléká je do tradičních obleků a jejich prostřednictvím se snaží připomínat staré lidové obyčeje. V jejím království tak narazíme na masopustní průvod, potkáme kluky, kteří s pomlázkami a řehtačkami slaví Velikonoce, a dozvíme se, jak vypadal za našich babiček advent.
Krojované panenky
Tkalcovna
V kamenité půdě na pomezí jižních Čech a Českomoravské vrchoviny se dařívalo především bramborám a rovněž třeba lnu. Navíc tu lidé chovali ovce. A proto se tu taky rozvíjelo tkalcovské řemeslo. K městům, v nichž se pravidelně ozývalo cvakání stavů, patřil i Strmilov. Kupříkladu v polovině 18. století se prací na nich živily víc než tři desítky místních obyvatel. Dnes tu funguje tkalcovna jediná. Návštěvníkům nabízí výpravu do časů minulých, protože je navíc muzeem. Patří rodině Kubákových, jejichž předci se řemeslu věnovali už v 19. století. Prohlédneme si historické stroje, na nichž se například z ovčího rouna vyráběly přikrývky. A zalistujeme taky ve starých vzornících, abychom si udělali představu, jak pestrý sortiment byl před lety k mání.
Tkalcovna
Velikonoční pohlednice
Ti starší z vás si nejspíš pamatují dobu, kdy se před velikonočními svátky plnily schránky pohlednicemi, v nichž nám naši blízcí i přátelé vinšovali jejich krásné prožití. Tenhle zvyk poněkud vytlačily sms a maily, ale naštěstí se k němu čím dál víc lidí pomalu vrací. My si ho připomeneme na výstavě v českokrumlovském muzeu, kde se sešly historické poklady z domova i ze světa. Dozvíme se tam kupříkladu i to, jak vypadaly kartičky s přáním na přelomu 19. a 20. století. A taky to, jak se na jejich podobě projevovalo pojetí Velikonoc v různých zemích. Přehlédnout nemůžeme ani to, že se na nich odrážela doba, v níž vznikaly. Spolehlivě poznáme, která pochází z válečných časů nebo let, kdy nebyl zdaleka všeho dostatek.
Velikonoční pohlednice
Figurky ze sena
A u Velikonoc zůstaneme i v poslední reportáži. K typickým dekoracím patří zajíčci, slepičky, kuřátka. Irena Pribelská z jihočeských Mirovic tyhle figurky vyrábí z voňavého sena. Nejvhodnější pro ni je prý měkká otava, která se seče jako poslední. Ale musí být dobře usušená, nesmí ztratit barvu a stébla musejí být aspoň dvacet centimetrů dlouhá. A pak už se pod rukama paní Ireny začnou měnit v tělíčko ušáka. Stačí se, mačká, obtáčí nití a pečlivě utahuje. Posléze přijdou na řadu nožičky, ocásek, hlavička. To všechno se k tělíčku přilepí tavnou pistolí. A pozor, nechybí ani ošatka s velikonočními vajíčky. Podobně se rodí i slepička. Zní to neuvěřitelně, ale na tyhle symboly jara a rovněž třeba na pavoučky pro štěstí spotřebuje paní Irena rok co rok patnáct pytlů sena.
Figurky ze sena
Kraslice
Velikonoce pomalu klepou na dveře a ve většině domácností jsou v plném proudu přípravy na ně. Možná i u vás doma chystáte pro koledníky výslužku v podobě malovaných vajec, a tak vám třeba přijde vhod inspirace. Na jihu Čech, konkrétně na Doudlebsku, si z obchůzky s pomlázkou můžete přinést straky nebo zeláky. A neděste se, nemluvíme o opeřencích ani o nádobách na zelí. Jak přišly kraslice typické pro tento kraj ke svým názvům a co pro ně je charakteristické? Na to se budeme ptát paní Hany Doskočilové, která nám zároveň předvede jejich zdobení. Víte, že naši předci na malování vajec nepoužívali modrou barvu? Byla pro ně symbolem nemoci a smrti. Ale jak sami uvidíte, časy a módní trendy se mění. Paní Hana nám navíc předvede i kraslice děrované.