Reportáže v regionech
Pečení chleba
Většina z nás se shodne na tom, že bochník právě vytažený z klasické pece patří k mimořádným pochoutkám. Jednu takovou společně ochutnáme ve Štolmíři u Českého Brodu. Místní si tam totiž na návsi postavili repliku barokní obecní veřejné pece a rozhodně ji nemají jen pro parádu. Pravidelně v ní pečou boží dar a zájemci mají šanci celý proces sledovat a pak taky okoštovat. Bude nás samozřejmě zajímat, jak a kdy vznikl neobvyklý nápad, kdo stál u jeho zrodu a především to, co všechno je zapotřebí udělat, aby se chléb povedl. Hodně času zabere roztopení pece na požadovaných 270 stupňů, s nímž se musí začít s pořádným předstihem. A své si žádá i příprava těsta na žitno-pšeničnou pochoutku, při níž důležitou roli hraje kvas.
Pečení chleba
Vodní dům
Nezbytnou součástí našeho života je voda. Považujeme ji za naprostou samozřejmost, otočíme kohoutkem a máme ji, kolik chceme. Ale víte třeba, že úplně jinak voní i chutná ta z horského pramene, hlubokého vrtu nebo sodovkárny? Uvědomili jste si někdy, jak velkou sílu má? Nahlédnout do světa životodárné kapaliny můžete ve Vodním domě nedaleko přehradní nádrže Švihov, známé jako Želivka. Dozvíte se spoustu zajímavostí a samozřejmě se tu v horkých dnech taky dočkáte osvěžení. Zdejší připravované programy využívají především ti nejmenší, často sem jezdí školy i školky. Prozradí jim mimo jiné i to, čím si naše země vysloužila označení střecha Evropy a jak a do jakých světových moří teče voda z našich řek.
Vodní dům
Cvokařské muzeum
K řemeslům, o kterých toho víme pomálu, patří to cvokařské. Abychom si doplnili mezery ve vědomostech, vypravíme se do Rožmitálu pod Třemšínem, kde Jindřich Jirásek založil unikátní muzeum téhle profesi věnované. Ve Starém Rožmitálu patřila k těm hodně oblíbeným. Rány kladivem se svého času ozývaly z každé druhé chalupy. Jenže v druhé polovině minulého století tenhle zvuk začal mizet. Řemeslo sem dorazilo od německých sousedů, místní neměli moc možností obživy. Ale těžila se tu železná ruda, která se hodila na výrobu hřebíčku. Takový zručný mistr zvládl za den i čtyřicet tisíc ran kladivem. A kolemjdoucí často dokázali podle zvuku poznat, jaký cvoček se zrovna rodí. Nejčastěji se vyráběly kromě hřebíků třeba skoby nebo lodní svorky.
Cvokařské muzeum
Voděradské bučiny
Jen kousek za hranicemi hlavního města se ukrývá okouzlující kousek přírody. Voděradské bučiny se těší přísné ochraně, jsou národní přírodní rezervací. Přesto se jejich krásou můžou potěšit i turisté. Projít se jimi smějí pěšky, ale vyrazit můžou i na kolech. Provede je celá řada značených cest. Kdysi tu převládaly buky, duby, habry a javory. Obzvlášť dobře se zde dařilo jedlím, protože jejich dřevo lidi nepoužívali k topení. Mizet začaly až v 18. století, kdy se hodily jako stavební materiál. Putovat tudy můžete i po naučné stezce, která je dlouhá osm kilometrů a na informačních panelech se dozvíte spoustu zajímavostí. Třeba to, jaké rostliny v bučinách můžete vidět nebo jakým zástupcům živočišné říše se v nich zalíbilo. Ochuzeni nebudete ani o malý výlet do historie.
Voděradské bučiny
Z Čerčan do Zruče nad Sázavou
Trochu romantiky si užijeme při výletu z Čerčan do Zruče nad Sázavou. Vyrazíme po kolejích, na trati s neobvyklým názvem Posázavský pacifik. Hlavně návštěvníky z Prahy a okolí vozí do údolí Sázavy už víc než století. Jméno jí dali za první republiky trampové, jimž připomínala první transkontinentální dráhu na světě, která spojila v Americe Atlantik s Tichým oceánem. Cestou narazíme na celou řadu zajímavých míst. Kupříkladu na kapličku údajně připomínající setkání poustevníka Prokopa s knížetem Oldřichem, který mu nechal vybudovat Sázavský klášter. Přidáme legendu o tom, jak světec naložil s pekelníkem, který ho měl zbavit moci. A zastavíme se rovněž v městečku Odranec, jež bývalo podhradím panského sídla a dnes je vzácnou památkou.
