Reportáže v regionech
Vyšehořovická tvrz
První písemná zmínka o Vyšehořovicích ve Středočeském kraji se váže k roku 1178. Dochované stavební památky vyrostly ale až v časech pozdějších. Zůstala z nich většinou jen torza, ale i tak stojí za pozornost. A zapomenout bychom neměli ani na skutečnost, že k jejich vybudování byl použit pískovec těžený kousek od obce. Posloužil kupříkladu i stavitelům chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Začneme prohlídkou tvrze, která je dnes znovu přístupná návštěvníkům. Na druhé straně návsi stojí několik církevních staveb. Nejstarší jsou zříceniny románsko-gotického kostela sv. Martina z 2. poloviny 13. století. Po požáru v roce 1677 ze svatostánku zbyl jen presbytář. O sto let později se pak místní dočkali nového barokního. A vydáme se pochopitelně i ke kdysi vyhlášeným lomům.
Vyšehořovická tvrz
Loučeň
První zmínky o městysu Loučeň, který najdeme zhruba dvanáct kilometrů od Nymburka, pocházejí z roku 1223. Majiteli zdejšího panství bývaly různé šlechtické rody, které se ovšem často střídaly. Po bitvě na Bílé hoře ho získali Valdštejnové, jejichž zásluhou se středověká tvrz proměnila na barokní zámek. Staré časy si a bývalé pány si na něm můžeme připomenout dodnes. Návštěvníky do areálu láká ale i jedna novodobá atrakce. V zahradě se nachází řada bludišť a labyrintů, které byste u nás jinde neobjevili. I do nich se samozřejmě vydáme a budeme hledat cestu ven.
Loučeň
Keramický betlém
Za vznik betlémů podle všeho vděčíme Františkovi z Assisi. V roce 1223 s živými postavami ztvárnil příběh o narození Krista u jeskyně nedaleko italského Greccia. Jeho nápad slavil úspěch a jesličky začali stavět lidi v dalších místech. U nás byly první k vidění kolem roku 1560. Dlouho za nimi ovšem věřící museli chodit výhradně do kostelů. Až po reformách Josefa II., který betlémy ze svatostánků vykázal, se rozšířily do domácností. Kdysi se dělaly hlavně z papíru, dnes vznikají z nejrůznějších materiálů. My si prohlédneme keramický, největší u nás. Jeho autorem je výtvarník Pavel Rajdl a ozdobil jím Radovesnice nedaleko Kolína.
Keramický betlém
Cinibulkova stezka
Kokořínsko je krajem hlubokých kaňonů zaříznutých do pískovcových plošin, četných skalních měst, pseudokrasových jeskyní a taky domovem vzácných rostlin i řady ohrožených druhů živočichů. I proto bylo vyhlášeno chráněnou krajinnou oblastí Kokořínsko – Máchův kraj. Krajina je protkaná hustou sítí turistických cest, které doplňuje několik naučných stezek. My se vydáme po té nazvané Cinibulkova. Okružní devítikilometrová trasa začíná a končí v městečku Mšeno. Zjistíme, jak přišla ke svému jménu a zavedeme vás mimo jiné k průsečné skále a taky ke skrýši, které se říká obraznice. Vysvětlíme i to, komu a kdy sloužila.
Cinibulkova stezka
Výstava Prima sezóna v muzeu v Roztokách
Na místě roztockého zámku stávala původně vodní tvrz, jejíž kruhový tvar nezměnily ani pozdější přestavby. Dnešní podobu památce vtiskla ta poslední na konci 18. století. Do těchto časů se přeneseme při prohlídce komnat v přízemí, mezi nimiž nechybí ani spižírna s kuchyní. Vzhledem k tomu, že areál je sídlem Středočeského muzea, najdeme tu taky řadu výstav. My se vydáme do období první republiky. V té době byly Roztoky oblíbeným místem letních pobytů bohatých Pražanů. Vyrostla v nich řada vil, kde jejich rodiny trávívaly prázdniny. Jednou z významných prvorepublikových úspěšných žen byla avantgardní tanečnice Milča Majerová. V muzeu představují právě její letní vilu, kterou pro ni postavil její první manžel architekt Jaroslav Frágner.
