Reportáže v regionech
Kadlín
Kadlínští na Mělnicku se rozhodli, že nebudou bezvýznamnou neznámou obcí a v akci „Kadlínští sobě i druhým“ si sami postavili muzeum, rozhlednu nebo naučnou stezku. Sedm kadlínských zastavení ukazuje vesnici takovou, jaká ještě před pár desetiletími byla.
Cesta návštěvníka vede přes expozici venkovské kovárny, staré selské techniky, kostel či naučnou stezku travin a polních rostlin až na rozhlednu. A určitě nesmíme ani zapomenout na sbírku motyk. Zdeněk Šesták, starosta obce Kadlín nám ukáže ten nejstarší kousek, pravděpodobně z roku 1800, motyka tzv. syslovka. Samozřejmě že sloužila pro dolování syslů ze země.
Podíváme se i na motorky a selskou techniku. Když přijedete, můžete si na vystavované exponáty i sáhnout nebo se s námi alespoň dívat „skrz“ obrazovku. Cesta kadlínskými zastaveními pak bude pokračovat přes dvůr se starou selskou technikou.
Vesnice si některé exponáty půjčila z muzea, jiné získala od dárců, některé našli lidé vyhozené na smetišti. Jsou tady ale i pravé poklady: dvě unikátní rádla, jsou celodřevěná, mají jenom část té radlice kované a jejich původ odhaduji na konec 18. století.
Kadlín
Zámek Kostelec nad Černými lesy
Kostelec na Černými lesy tvořil vždycky strategické místo. V našich dějinách právě tady vyvýšený ostroh odděloval panství rodů Přemyslovců a Slavníkovců. Sám název Kostelec má svůj původ v latinském castellum – tedy opevněný kostelík. To, že se náš Kostelec stal in silva nigra – tedy nad Černými lesy, souvisí s jedlovými lesy, v nichž zapadající slunce dostává tmavou barvou. Původně tady stával gotický hrad, sídlo několikrát změnilo majitele a v 16. století vyhořelo. Rozkvětu se dočkal až za vládnutí rodů Smiřických. V době drancování švédskými vojsky se právě sem vrátila z exilu Markéta Salomena z rodu Smiřických, která konstatovala, že vše je na svých místech, včetně pokladu. Dosud ho nikdo nenašel. V odsvěcené kapli svatého Vojtěcha se dnes pořádají koncerty. Můžete sem i za vzděláním.
Zámek Kostelec nad Černými lesy
Skleněná vejce
Pak se vypravíme do Uhlířských Janovic. Tamní sklárna je rodinná, patři Prokešovým. Sklářství se věnují už víc než 15 let. Základem výroby je skleněná trubice. Špička se musí zaškrtit, aby šla vložit do formy. Při teplotě 1200 až 1300 stupňů se sklo nechá hezky tvarovat. V tuto roční dobu, jak jinak než ve velikonoční vajíčka. Ta můžou být buď vytahovaná nebo z trubic s o něco menší teplotou.
U nás prý tato netradiční křehká krása oslovuje zájemce jen zřídka. V zahraničí pak foukaná vajíčka slouží k velikonoční výzdobě oken, keřů, či zahrádek. Jejich kouzlem se chlubí také vášniví sběratelé – stát od státu se líbí něco jiného. Němci se vyžívají ve vejcích dekorovaných obtiskem, jejich sousedi pak spíš obdivují ta čirá
Skleněná vejce
Vikingové
Ve Skandinávii mezi 8. až 11. stoletím žili Vikingové. Protože ale Toulavá kamera spřádá své cesty toliko po krajích českých, moravských a slezských, zůstaneme i my v zemi české. Konkrétně v Novém Strašecí. Díky skupině Midgard, což z překladu severské mytologie znamená Země lidí, se dozvíme, jak žili a čím se bavili severští válečníci. Členové Midgardu se snaží oživit dávnou historii a s ní spojený skutečný život. Třeba tím, že podávají tehdy běžná jídla.
Vikingové
Muzeum A. Dvořáka
Antonín Leopold Dvořák se narodil v roce 1841 v Nelahozevsi. Měl osm sourozenců, on byl nejstarší. Jméno Leopold nepoužíval, osudový pro něj byl asi 12. rok jeho života. Tehdy totiž pobýval u svého strýce varhaníka, který posléze přemluvil Dvořákova otce, aby dal mladého študýrovat hudební studia. O strasti i slastiplné cestě osobní i profesní, o jeho láskách i o roku 1892, kdy mu přichází pozvání do Spojených států, si budeme povídat s Jarmilou Tauerovou, ředitelkou Muzea Antonína Dvořáka – je umístěno v barokním letohrádku Amerika architekta Dienzenhofera.
