Reportáže v regionech
Bauerova vila
V Libodřicích na Kolínsku vstoupíme do Bauerovy vily – klasické ukázky českého kubismu. Vystavět ji nechal Adolf Bauer jako své rodinné sídlo, od roku 1987 je tahle stavba zapsána na seznamu kulturních památek.
Pečuje o ni Nadace českého kubismu, která tu loni zřídila muzeum, zaměřuje se hlavně na nábytek a keramiku. Jde ale o muzeum kubismu, takže toho k vidění bude podstatně víc.
Projekt Bauerovy vily vypracoval už tehdy uznávaný architekt Josef Gočár. Jižní průčelí zdobí prvky hvězdicovitého a trojúhelníkového charakteru a podíváme se i na to, jak se zdařila rekonstrukce kubistického interiéru a jak teď vypadá bývalá jídelna.
Průvodkyní Bauerovou vilou bude Daniela Škarková z Nadace českého kubismu. Celá stavba působí krásně zvláštně: kubistické hodiny, unikátní židle z mořeného dubu, ojedinělá keramika či kávový servis. Jemné detaily skloubené s monumentálností stavby.
Bauerova vila
Zámek Domousnice
Barokní zámek Domousnice leží asi 15 kilometrů od Mladé Boleslavi, směrem na Dětenice. Delší dobu byl opomíjen, po jeho chodbách se prošlo mnoho majitelů i těch, kteří se zapsali do našich dějin. Třeba Emma Destinová. Při příjezdu do obce je vidět věž zámečku a okolní hospodářské budovy. Okolo zámku vede turistická cesta. A jeho současní majitelé, manželé Munzarovi, se snaží, seč jim síly stačí, aby napravili to, co způsobil čas – a nejen on.
Historie Domousnice sahá do roku 1290. V roce 1378 byl držitelem Beneš Bílý z Dětenic. Tvrz vznikla okolo roku 1400 a písemně je dokládána v roce 1405, kdy patřila Karlu Harasovi z Bosyně. Ten však nezanechává žádného mužského potomka, ale pouze dceru Elišku, a proto panství připadá příbuznému Bohuňkovi Harasovi. Těch, kterým patřil, bylo opravdu hodně. V době socialismu sloužil pak zámecký areál jako rekreační středisko Svazu invalidů. S Emmou Destinovou tu dokonce pobýval i slavný Enrico Caruso.
Dnešní podoba zámku je výsledkem stavebních úprav v letech 1917–1926. Zámek je dvoukřídlá budova, kde je jižní křídlo dvoupatrové a vedlejší severní křídlo jednopatrové. Zámek má mansardovou střechu. Interiéry mají bohatě zdobené stropy, vnitřní schodiště a původní krby.
Manželé Munzarovi mají své plány, jak se zámkem naložit, a i když byla hlavně paní Munzarová zprvu hodně na pochybách, zda se do takové akce pustit, dnes nelituje. Nevypadalo to tam ale ani trošku pěkně. Že se to změnilo, budete mít možnost poznat i vy – zámku se blýská na lepší časy.
Za zmínku ještě stojí to, že vedle zámku jsou rozsáhlé sklepy, které jsou ve tvaru písmene L a jsou dost těžko přístupné po strmých schodech. Podle místní tradice jde o pozůstatky pivovaru. Pěstuje se tu víno.
Zámek Domousnice
Zámek Radim
V roce 1610 Záruba z Hustiřan na místě bývalé tvrze postavil renesanční zámek, který se téměř v původní podobě zachoval dodnes. Od roku 1948 do roku 1990 vlastnil zámek stát, pak byl vrácen v restituci potomkům Jaroslava Bukovského. Obec Radim se nachází nedaleko Poděbrad a Kolína, na trati lokální železnice Pečky – Kouřim.
V okolí můžeme navštívit 13 km vzdálené lázeňské město Poděbrady, 17 km vzdálené královské město Kolín a zejména pak 8 km vzdálené město Kouřim, jedno z nejstarších původních slovanských měst u nás, s částečně zachovalými hradbami a zejména pak se skanzenem – Muzeem lidových staveb.
Od roku 1990, kdy byl zámek Radim předán potomkům původního majitele, chátral. Veškeré jeho zařízení bylo kompletně rozprodáno a rokem 2006 se zámek pozvolna blížil do kategorie zřícenin. V interiérech byla vysoká vlhkost a plíseň, všechny fresky zmizely. V zámeckých zdech začínaly být patrné trhliny, ty největší se objevily na věži.
První písemná zmínka pochází z roku 1320 a uvádí zemanské sídlo Bedřicha z Radimi. Na zámku se vystřídalo mnoho majitelů, nejdéle jej vlastnil knížecí rod Lichtenštejnů. V roce 2005 byl zámek prodán novému majiteli. A ten nám ukáže spolu se svou ženou, co všechno už na zámku stačili změnit, zkrášlit, opravit, zútulnit. Hostiteli nám byli manželé Vladimíra a Antonín Dotlačilovi.
Zámek Radim
Klášter Kladruby
V údolí řeky Úhlavky, 7 kilometrů od města Stříbra se rozkládá bývalý benediktinský klášter, založený na počátku 12. století knížetem Vladislavem I. Po svatovítské katedrále na Pražském hradě a chrámu svaté Barbory v Kutné Hoře jde o třetí největší kostelní stavbu v Česku.
Dnešní podoba areálu je z třetiny 18. století. Dominantou je klášterní kostel, přestavěný Janem Blažejem Santinim ve stylu barokní gotiky. Ten také navrhl většinu vybavení interiéru, na kterém se dále podíleli bratří Asamové, sochaři z okruhu Matyáše Bernarda Brauna a Karel Legát.
Po jižní straně kostela je situován starý konvent, u kterého na východě stojí stará prelatura a na jihu budova nového konventu, jejíž autorství je připisováno Kilianu Ignáci Dientzenhoferovi.
Klášter ležel v blízkosti Norimberské zemské stezky, která spojovala Čechy a Bavorsko. Té často využíval jak Vladislav I., říšský arcičíšník, tak i jeho manželka Richenza, která pocházela z německého Bergu.
Období do konce 14. století je charakterizováno mohutným rozvojem klášterního majetku a mocenského vlivu. Toto období bylo ukončeno husitskými válkami. V lednu 1421 dobyl klášter Jan Žižka a zanechal zde svoji posádku, která odolala i útoku vojsk krále Zikmunda, jež čítala 12 000 vojáků.
Po husitské revoluci se kladrubský klášter jen pomalu zotavoval. Znovu vzmáhat se začal až díky pobělohorské procírkevní politice. Počátek 18. století se dá označit za druhý vrchol jeho historie.
Klášter se však ze své moci a majetku netěšil dlouho. V roce 1785 byl zrušen v rámci reforem Josefa II. V následujících letech sloužily budovy jako sklad střelného prachu, později byl konvent využit jako generální vojenský špitál a za napoleonských válek jako kasárna a lazaret.
Roku 1825 byla na celé kladrubské panství vypsána dražba a ještě v témže roce Kladruby koupil Alfréd I. kníže Windischgrätz. Windischgrätzové využívali objekt hlavně k hospodářským účelům, protože rodinné sídlo měli na zámku v Tachově.
Po roce 1945 převzal objekt Státní statek v Kladrubech. V 70. letech se objekt začal rekonstruovat. Opravy probíhají dodnes za finančního přispění státu a Evropské unie.
Klášter Kladruby
Smečno
Když si dáte do internetového vyhledavače slovo Muncifaj, automaticky jste navigováni do Smečna. Proč? Dozvíte se to z naší čtvrté reportáže. Lingvisté nemají jasno, jakže tohle slovo vzniklo nebo co označovalo, každopádně my víme, že dnes už Muncifaj Smečnem jest.
Městečko se rozkládá v nadmořské výšce 340 až 375 metrů na návrší, mírně se sklánějícím k severovýchodu ke Slanému, na jihozápadě přecházejícím do roviny, táhnoucí se ke Kačici. Jeho střed tvoří rozlehlé protáhlé náměstí, jímž po délce probíhá hlavní silnice. V horní západní části náměstí stojí kostel Nejsvětější Trojice a sousoší Nejsvětější trojice a v jeho sousedství zámek.
Nejstarší zmínka pochází z roku 1252, kdy se jako majitel zdejší tvrze připomíná vladyka Boleslav ze Smečna (Bolezlav de Zmecen). Na žádost Hynka Bořity z Martinic, pozdějšího nejvyššího zemského sudího povýšil 26. května 1510 král Vladislav Jagellonský ves Smečno na městečko pod novým názvem Muncifaj. A tady bychom měli uvést jednu z teorií. Slovo Muncifaj je odvozeno z latinského Mons fagi – Buková hora. Místní ale nikdy tohle slovo nepřijali za své, a tak bylo rozhodnuto o přejmenování.
Na den přesně, 28. prosince 1515, bylo Smečno učiněno městem, přičemž mu byl polepšen znak, udělený při prvním povýšení. Smečenští mají ve znaku draka.